Během vaší modlitby jsem pocítil zkušenost Boha, a to je pro mě důležitější než uzdravení…

Vše záleží na základě, na němž stavíme své životy

Svatý starec Sofronij z Essexu

Vy všichni, moji bratři, jste znali někoho, kdo trpěl progresivním ochrnutím – nevyléčitelnou nemocí. Přišel jsem za ním také a společně jsme se za něj modlili. Seděl na invalidním vozíku. Tehdy, po modlitbě, jsem mu řekl:

„My nečiníme zázraky. Jsme prostí a hříšní lidé, ale modlíme se k Bohu, aby vám zjevil své milosrdenství.“

A on pak najednou, s jasným a šťastným pohledem, pravil:

„Ale během vaší modlitby jsem pocítil zkušenost Boha, a to je pro mě důležitější než uzdravení.“

Celá ta událost mě velmi dojala, snad právě proto, že vnější podmínky byly velmi poklidné.

Co přesně tento muž prožil?

Měl vysokoškolské vzdělání a byl natolik finančně zajištěný, že si mohl dovolit žít ve velkém společenském komfortu. Stejně jako velká většina vzdělaných lidí byl však lhostejným vůči víře a Církvi.

A jeho manželka byla vůči Církvi spíše negativně vyhraněna.

Co mě osobně tehdy dojalo, bylo, že nebyl důvod, ani sebemenší, k tomu, abych ho přinutil říci: „Ale já jsem pocítil a zakusil Boha!“

Pokud podle naší víry existuje věčná a předvěčná Mysl, která stvořila všechno, jak může člověk vědět, že se ho Stvořitel všech věcí dotkl? Pokud existuje možnost, aby člověk poznal a pocítil dotek tohoto věčného Ducha, znamená to, že v člověku je nejen schopnost poznat tento pozemský svět, jakož i svět vesmíru, který nás obklopuje, ale i něco daleko většího než jen tento hmotný svět.

A když se pocit Boží přítomnosti začne k člověku přibližovat stále častěji, takový člověk se pak mění ve všech svých projevech, v hodnocení všeho, co se ho dotýká.

Například tento člověk, pan N., který řekl: „Pocítil jsem Boží přítomnost“, když byl (kvůli své nemoci) odsouzen k smrti, a po této modlitbě se dál, tiše a s radostí, přibližoval vstříc smrti, takže i celá jeho rodina změnila svůj způsob života.