Z kapitol o empirické teologii Pravoslavné církve
Pravoslavný chrám sv. Václava a Ludmily
Třebíč, 12. června 2020
Michal Dvořáček
Svatý Siluán Athosský a starec Sofronij z Essexu
(…)
Společenský cíl Pravoslaví
Terapie, čili pravoslavná léčba, o níž hovoříme, je uzdravením noetické energie duše člověka, a je-li taková léčba úspěšná, pak jejím výsledkem je zrod společensky zdravého jedince, který je připraven jednat společensky ve všech sférách života.
A takový člověk, který je uzdraven, je mlčky rukopoložen na lékaře ostatních, kteří ještě nejsou uzdraveni.
„Neboť lékařská věda, které říkáme Pravoslaví, se od ostatních věd liší v tom, že ten, který byl uzdraven, se automaticky stává uzdravovatelem ostatních.“[1]
V původní Církvi se všichni křesťané nacházeli v tomto duchovně vyzrálém stavu. A to bylo také posláním starobylé Církve…
O Adamově pádu
Svatí Otcové říkají, že při „pádu“ člověka v Ráji se jeho mysl (ο νούς) zatemnila.
Svatí Otcové se nezabývají ani tolik samotným Adamem jako člověkem, ale spíše jeho myslí.
Otcové hovoří o „nerozumné mysli“ našeho praotce Adama.
Ve všech patristických dílech je hlavním tématem pádu „zatemnění mysli“ prvního člověka (ο σκοτασμός του νόος).
Jak o těchto věcech vlastně víme, odkud jsme se o nich dozvěděli? Jak víme, co je to pád, co je to Ráj?
Ve své podstatě vedle sebe paralelně existují dvě svatootcovské tradice, které se dotýkají tématu Ráje a dalších souvisejících aspektů genese člověka.
Tyto svatootcovské tradice shrnuje ve svém díle sv. Jan Damašský (7-8. stol), aniž by k nim sám zaujímal své vlastní stanovisko.
Jedna z tradic praví, že v Ráji byla mysl Adama „osvícena“, zatímco druhá z tradic hovoří o tom, že v Ráji byla Adamova mysl „ve stavu theoptie“ (zření Boha), a že právě toto zření bylo pro Adama „jeho Rájem“, tedy že mohl patřit na Boží slávu.
Jak Alexandrijská, tak Kappadocká tradice (sv. Basil Veliký) se drží názoru, že „Adam by v době před svým pádem ve stavu theoptie, zatímco Antiochijská tradice (sv. Jan Zlatoústý) tvrdí, že jeho mysl byla jednoduše osvícena“[2].
Osvícení je podle svatých Otců „přebývání Ducha Svatého v srdci člověka“, takže se člověk stává chrámem Ducha Svatého, a sám Duch Svatý působí uvnitř jeho mysli a člověka zpětně osvěcuje. A takový člověk je pak osvícený. Podle Antiochijské tradice byla právě taková Adamova mysl v Ráji.
Svatý Jan Damašský nezaujímá žádné stanovisko ve vztahu k tomu, zda byla Adamova mysl před jeho pádem „pouze“ osvícena, nebo zda byl Adam ve stavu theoptie (tedy v neustálém zbožštění).
Co je podstatné, že také my dnes jsme ve stavu „zatemnění“, podobně jako na počátku Adam, který zhřešil.
Tato zatemněná mysl si vyžaduje léčbu, terapii. A jediná účinná léčba spočívá právě v osvícení a zbožštění. Tato léčba má tedy dvě fáze. Theose pak znamená úplné uzdravení.
Co ale znamená, když je mysl zatemněna? „To znamená, že noetická energie lidského srdce nepůsobí správně. Noetická energie začíná fungovat správně pouze tehdy, když člověk projde očištěním a dosáhne osvícení.“[3]
Poté, co došlo k pádu prvního člověka, a kdy zhřešil proti Bohu, se jeho mysl zatemnila.
To znamená, že mysl přijala a byla naplněna myšlenkami negativního obsahu, tzv. logismoi. Jde vlastně o jakési pomatení (konfuzi) myšlenek. Myšlenky začínají působit v mysli, tedy tam, kde být nemají, neboť náležejí rozumu (logické části duše). Mysl však musí být zcela prázdná od těchto logismů, aby do člověka mohl vstoupit Duch Svatý, učinit si u něj příbytek a zůstat v jeho nitru.
Otec Joannis Romanidis, pravoslavný teolog
(1927-2001)
Jaká je podstata pravoslavné tradice
„Pravoslavná tradice nabízí metodu terapie mysli člověka čili jeho duše.“[4]
Tato terapie má dvě hlavní fáze, jak již bylo řečeno: osvícení a theosi.
Theose (jinak též řečeno theoptie) je úplným uzdravením, vyléčením člověka. Tato terapeutická metoda, kterou přináší pravoslaví, je předávána (jak to také vyplývá z řeckého slova „paradídetai“ čili předání) z pokolení na pokolení skrze osoby, kteří jsou nositeli zcela svébytné teologické zkušenosti (empirie) a kteří dospěli do stádia osvícení a theose. Tím se stali někým, kdo je schopný uzdravovat i ostatní.
Jak lze vidět, nejde o pouhé přenesení nějakých poznatků či znalostí z knih, ale předání a následování duchovní zkušenosti osvícení a zkušenosti zbožštění (theose).
Pravoslaví není jedním z mnoha náboženství
U mnoha osob převládá názor, že Pravoslaví je jednou z mnoha různých věrouk, druhů náboženství, jehož hlavní náplní je připravit člověka na život po smrti, tedy aby si člověk zajistil své vlastní místo v Ráji.
Někteří křesťané se domnívají, že pokud budou správně, tedy pravoslavné věřit, zajistí si toto místo v Ráji, a tím i svůj budoucí život.
Druhá skupina křesťanů se domnívá, že díky tomu, že věří správně, tj. pravoslavně, že si tím zajišťují především tento současný život, tedy to, že se jim bude žít dobře zde na zemi, že budou oplývat zdravím a požehnáním.
To, co je však ještě důležitější, je otázka, kdo se vlastně skutečně a hluboce zajímá o to, zda existuje či neexistuje Bůh. Kdo Ho skutečně ve svém životě hledá?
Z výše uvedeného také vyplývá, že v rámci duchovního života často, mnohdy i nepozorovaně, dochází k různým krajnostem, které odvádějí věřícího křesťana od pravé cesty, nebo spíše: nedovolují mu vejít hlouběji k základům jeho víry, ale naopak vzbuzují falešnou představu, že stačí se držet toho, čemu jsme se jednou naučili, a plnit si rámec našeho křesťanského „zákona“, do hloubky se však více nepouštět.
Svatí Otcové se nikdy nezajímali ani tak o to, co se stane s člověkem po smrti, jako spíše o to, „čím se stane člověk v tomto životě“.
Tito Otcové díky své empirii – zkušenosti duchovního života totiž poznali, že „po smrti neexistuje terapie naší mysli, ale že je třeba toto uzdravení začít již zde, v tomto pozemském životě, neboť v hádu (pekle) není pokání již možné“[5].
Také proto pravoslavná teologie není, jak by se možná zdálo, ani „nadpřirozená“ (transcendentální), ani týkající se pouze věcí budoucích (eschatologická), ale je čistě „endokosmická“ (niterně související s tímto světem). Je tomu tak proto, že Pravoslaví se „vždy zajímá o člověka v tomto světě, v tomto životě, a nikoli po smrti“.
Bůh se projeví buď jako Světlo (zářící) nebo jako Oheň (stravující)
Z pohledu pravoslavné teologie mají všichni lidé na tomto světě před sebou stejný konec. Ať už je někdo pravoslavným křesťanem nebo buddhistou, hinduistou či člověkem nevěřícím, ať už je jakýkoli, „cílem každého člověka na této zemi je spatřit Boží slávu“.
Všichni lidé uvidí v době Druhého příchodu Pána Ježíše Krista na tento svět „Boží slávu“, a z tohoto pohledu mají tedy všichni lidé před sebou stejnou perspektivu a stejný konec.
„Všichni přirozeně uzří božskou slávu, ale každý odlišně: ti, kteří dosáhli spásy, uzří Boží slávu jako Světlo nejsladší a nevečerní (které nikdy nezapadá), ti, kteří budou odsouzeni (zaslouživší si peklo), uzří stejnou Boží slávu, avšak jako „oheň stravující“ (Žid 12,29), tedy jako oheň, který je bude pálit.“
To, zda někdo z nás uvidí Boha, tedy Jeho božskou slávu, Jeho Světlo, je něčím, co se stane, ať už si to přejeme či nikoli. Prožitek a zkušenost s tímto Světlem (slávou, milostí) bude však odlišná jedněch od druhých.
Můžeme tedy říci, že smyslem a hlavním posláním Církve a jejich pastýřů, kněží, není jejich pomoc každému z nás, abychom uzřeli tuto slávu, nýbrž jak každý z nás z lidí uzří Boha.
Nikoli, aby viděl Boha, aby se s Ním setkal, nýbrž jak Ho nakonec uvidí.
„Hlavním dílem, které má Církev uskutečňovat, je zvěstovat lidem o existenci Boha, jediného pravého Boha, a že tento Bůh se zjevuje buď jako Světlo, nebo jako Oheň stravující.“[6]
Otec Joannis Romanidis dodává, že všichni lidé získají určitou malou zkušenost a budou moci patřit na Boha už ve chvíli odchodu jejich duše z těla, tedy ve chvíli jejich biologické smrti.
„Příprava členů Církve, jakož i všech lidí, kteří chtějí spatřit Boha jako Světlo, je z její podstaty terapeutickou výchovou (vedením a současně metodou), která musí, chtě nechtě, začít a skončit se již v tomto životě.“[7] Neboť po smrti již není pokání. Toto terapeutické vedení je hlavním smyslem pravoslavné tradice a současně hlavní péčí Pravoslavné církve.
Toto vedení v sobě zahrnuje tři stádia duchovního života člověka:
- očištění od vášní
- osvícení Boží milostí (blahodatí) Ducha Svatého
- a theose, opět působením blahodati Ducha Svatého
„Pokud někdo v tomto životě nedosáhne alespoň stavu určitého osvícení, nemůže spatřit Boha jako Světlo ani v tomto životě, ale ani v tom budoucím.“[8]
Svatí Otcové se velmi zajímají o každého jednoho člověka a jde jim o jeho duchovní uzdravení, které sami svým duchovním zápasem dosáhli.
Ten, kdo dnes potřebuje uzdravení (v tomto exaktně pravoslavném slova smyslu), tedy duchovní terapii (myšleno jako cíl léčby, nikoli pouze její průběh), je každý člověk bez výjimky, která cítí zodpovědnost před Bohem začít toto dílo ještě dnes, v tomto životě, neboť v tomto životě může ještě něčeho takového dosáhnout. Jen v tomto životě. Nikoli v tom budoucím. Nikoli po smrti.
Ctihodný Sofronij z Essexu
Náš Pán Ježíš pravil: „Já jsem cesta.“ (Jn 14,6)
A k čemu směřuje tato cesta?
Nikoli pouze do věčného života.
Kristus je cestou ke svému, ale také k našemu (nebeskému) Otci.
Kristus se člověku zjevuje nejprve v tomto životě a ukazuje mu cestu k Otci.
Touto cestou je sám Kristus.
„Jestliže člověk neuvidí Krista ještě v tomto životě, alespoň prostřednictvím smyslů své mysli, neuvidí ani Otce, to znamená Boží Světlo ani v životě budoucím.“[9]
Kdo jsou teologové Církve
Otec Joannis Romanidis vysvětluje, že skuteční teologové Církve jsou ti, kteří dosáhli „theorie“ (čili nazírání). Theorie (řec. η θεωρία) spočívá v osvícení a v theosi (čili zbožštění člověka).[10]
„Osvícení je neustálý stav, který trvá celý den a celou noc, dokonce i během spánku. Zatímco theose je stav, během nějž člověk spatřuje Boží slávu, a trvá tak dlouho, jak dlouho si přeje sám Bůh.“[11]
Může se stát, že někdo, kdo je osvícen, nemusí dospět do stavu theose. Bůh totiž, který theosi daruje, sám posuzuje, zda je nutné, aby přivedl nějakého osvíceného člověka (Duchem Svatým) až do stavu theose.
Dokonce lze říci, že pokud Bůh někoho nepřivede až k theosi, pak to znamená, že pro jeho duši je to vpravdě vhodnější, neboť v opačném případě by mohla theose danému člověku spíše uškodit, např. tím, že by vedla k jeho pýše.
„Bůh přivádí člověka k theosi tehdy, když vidí, že takový člověk je v duchovním nebezpečí anebo je nezbytné, aby jí dosáhl, ať již proto, aby získal posílení či podporu, nebo dokonce, aby ho připravila k vykonání nějakého poslání.“
Když je potřebné, aby nějaký člověk získal zkušenost theose (zbožštění), Bůh sestupuje a obdarovává (tímto darem) takového člověka, to znamená, že „mu zjevuje svou slávu, své nestvořené Světlo“.
Všechny tyto stavy nejsou ničím automatickým. Dávají se jako dar od Boha, a současně bývají často plodem asketického úsilí, velké pokory a smíření. Vždyť stále, i dnes, platí ona evangelní moudrost, že „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává svou milost“ (1Pt 5,5).
Jak doplňuje otec Joannis Romanidis, ve všech těchto stádiích duchovního vzestupu člověka k Bohu platí, že poznání Boha není záležitost metafyzická, ale čistě „empirická“, to znamená, že „nejde o výsledek filosofického rozjímání“[12].
(Konec 2. části)
Na pozvání a s požehnáním duchovního správce třebíčské farnosti,
otce Jakuba Rojka,
připravil Michal Dvořáček
Poznámky pod čarou a odkazy citací:
[1] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Ο Κοιωνονικός σκοπός της Ορθοδοξίας. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 32.
[2] Více viz ATHANÁSIOS Z PARU (Αθανασίου Παρίου. Επιτομή. Συλλογή των Θείων της Πίστεως Δόγματων. Λειψία. 1806, s. 256-257.)
[3] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Περί της πτώσεως του Αδάμ. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 39.
[4] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Ποιά είναι η ουσία της Ορθοδόξου Παραδόσεως μας. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 39.
[5] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Η Ορθοδοξία δεν είναι θρησκεία. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 46.
[6] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Η Ορθοδοξία δεν είναι θρησκεία. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 47.
[7] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Η Ορθοδοξία δεν είναι θρησκεία. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 48.
[8] Viz NIKETAS STETHATOS: Filokálie (Νικήτα Στηθάτου, Φιλοκαλία, Δ΄, vyd. Άστερος, 1976, s. 134, odd. 79.)
[9] Viz METROPOLITA JEROTHEOS (VLACHOS): Το Πρόσωπο στην Ορθόδοξη Παράδοση, έκδοσης Μονής Γενεθλίου της Θεοτόκου, Λεβάδεια 1994, s. 162.
[10] Viz (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Ποιοί είναι οι θεολόγοι της Εκκλησίας. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 49.
[11] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Ποιοί είναι οι θεολόγοι της Εκκλησίας. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 50.
[12] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Ποιοί είναι οι θεολόγοι της Εκκλησίας. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 51.
