Čemu nás učí současná pandemie…

Z duchovní besedy kyperského biskupa s farníky

Metropolita Athanásios z Lemesu

Církev má svůj vlastní způsob, jak překonat výzvy

My všichni uděláme to, co lidsky závisí na nás, a poděkujeme všem, odpovědným stranám, vědcům, politikům a vládě – všem těm, kteří nám vysvětlí, jak se chovat v této obtížné situaci. Aniž bychom ignorovali objektivně obtížnou realitu, my, jako lidé náležející k Církvi, máme však svůj vlastní způsob, jak si pomoci, abychom mohli posoudit, vyhodnotit a využít pro dobro všechny ty zkoušky, se kterými se setkáváme na naší životní cestě. Pojďme tedy k tomuto procesu přistupovat obezřetně a dodržovat všechna opatření – tj. ta společenská, vědecká a další, ale především mějme důvěru v Boha, Matku Boží a svaté naší Církve. Církev nás vždy učí a vyzývá nás, abychom se v těžkých dobách úpěnlivě modlili.

Průběh událostí může změnit pouze modlitba!

Svatý Theofan Zátvorník říká:

„Mějte odvahu! Zabývejte se modlitbou ochotně, pokračujte v modlitbě bez přerušení, a brzy dosáhnete požadovaného cíle.“

Tuto kritickou situaci, kterou prožíváme, lze překonat. A lze ji překonat právě modlitbou. Musíme se proto intenzivně modlit. Je třeba lidí, kteří silou své modlitby mohou zvrátit dnešní situaci ve světě, protože nakonec pouze modlitba může změnit průběh všudypřítomných událostí. Všechna ostatní opatření jsou dílem lidských rukou. Ta jsou také dobrá a užitečná, ale modlitba může za okamžik podstatně změnit vše a rozptýlit tento zhoubný průběh, který má mimochodem i velmi pozitivní přínos, protože nás učí mnoha dobrým věcem.

Čemu nás učí pandemie?

Učí nás o naší slabosti. Učí nás o marnosti lidských věcí. Učí nás, že vše, co kolem sebe vidíme, je dočasné. Měli bychom pochopit, že naší hlavní touhou by mělo být Království Boží. Jak říká Pán ve svatém Evangeliu: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“ (Mat 6,33-34) Boží Království – to je to, co skutečně potřebujeme. Církev nás proto vyzývá k askezi modlitby, která pochází z pokání a z pokory.

Čiňme tedy pokání z našich hříchů, z hříchů celého světa! Nabízejme Bohu moc modlitby a žijme s pokorným a kajícím srdcem. Pak bude Pán milosrdný a změní běh dějin.

Pokud se modlíme, pak se všechno změní. Pokud se nemodlíme, jdeme pouze lidskou cestou, kde není známo, co nás čeká a k čemu to povede.

Chrámy zůstávají otevřené. Kdo chce, nechť přijde a vejde do nich!

Chrámy [na Kypru] zůstávají otevřené. Boží služby v nich pokračují dál. Naši kněží a my všichni zůstáváme v tom duchovním postavení, do nějž nás Pán umístil a povolal. Jako pastýři Církve přednášíme modlitby, bohoslužby a božskou Eucharistii za celý svět. Kdo chce, nechť přijde! Ti, kteří cítí nějakou potíž (vejít do chrámu), nedostatek síly nebo něco jiného, nechť jednají v souladu s jejich pochopením dané situace. Nemáme právo nikoho soudit. Modlíme se za celý svět, za celého „Adama“, za celé lidstvo.

Někdo se může zeptat: „Ale co my, kteří přijdeme do chrámu, neonemocníme?“ A já říkám, ano, může se stát, že onemocníme a dokonce zemřeme. Kdo vám řekl, že v tomto světě zůstaneme nesmrtelní? Opravdu jste potřebovali tento koronavirus, abyste zjistili, že jednou zemřeme? Opravdu jste potřebovali koronavirus, abyste zjistili, že onemocníme?

Pamatujete si, co řeklo svatých „Čtyřicet mučedníků ze Sebastie“?

„Udělejme dobro s horlivostí! Protože stejně zemřeme, je přece lepší zemřít čestně a ve svém svědomí se zalíbit Bohu. Tvrdá je zima, ale sladký je Ráj. Počkejme ještě jednu noc, a brzy již získáme věčnost.“

Zachovávejme neustále vzpomínku na smrt, jak pravil také náš krajan: svatý Neofyt Zátvorník: „Bázeň před Bohem spolu se vzpomínkou na smrt je dobrem nade všechny ostatní statky, protože nám to připomíná, že se vzdáváme tohoto marnivého světa a stojíme před Pánem.“

Všichni směřujeme ke svátku Paschy

A co nám poskytuje naše Církev? Hle, nebojácnost: to jest vítězství nad strachem ze smrti.

Fyzická smrt očekává nás všechny bez výjimky, ale nikoli duchovní smrt: Ta neohrožuje člověka, který věří v Boha. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky,“ říká Pán (viz Jan 11,25-26). To znamená, že ten, kdo věří v Boha, nikdy neuzří smrt; tu fyzickou ano, nýbrž nikoli tu duchovní. A to je právě tím, co nás nyní děsí: totiž duchovní smrt, naše věčné oddělení od Krista. Děsí nás to. Doufáme, že se nám to nestane, protože fyzická smrt je dočasná, ale zde jde o věčné odloučení!

Ať jsme kdokoli, světci nebo hříšníci, všichni jednou projdeme branami biologické smrti. Ať už jsme kdokoli, všichni nyní směřujeme k Pasše, ke Kristovu Vzkříšení, ke Kristu, který zničil smrt, o níž se dozvídáme o Paschální noci. Ať se proto nikdo nebojí smrti. Náš Pán nás vysvobodil z tohoto strachu svou vlastní smrtí. Už není žádná smrt; existuje věčný život, Kristus a Boží království až na věky věků.

Právě s takovou vírou projdeme nyní tuto zkoušku, která nám byla seslána, to jest bez paniky, beze strachu, bez lidských myšlenek. Půjdeme a budeme prosit o lásku našeho Pána Ježíše Krista, aby nám pomohl.

Boží láska vítězí nad strachem

Víme, že náš život v tomto světě má své „datum vypršení platnosti“, že zde nejsme na věky. Ale také víme, že smrt je přechodem od věcí marných k věcem věčným, k věčnému Božímu království. Dnešní krize je soudem naší víry, našeho života, našich myšlenek a kvality našeho sjednocení s Bohem Otcem.

Církev zůstává modlitebním služebníkem živého Boha, bez ohledu na jakoukoli lidskou vychytralost a závistivost. Církev nadále dává naději, že Bůh je nade vším – ne proto, že bychom zanedbávali lidské úsilí, ale abychom překonali strach ze smrti. Ta je překonávána láskou. Dokonalá láska vyhání strach. Ten, kdo miluje Boha, se už nebojí. Žádná pozemská zkouška nemůže člověka zcela zasmušit, protože Boží láska překonává strach a dává smysl věčnému životu.

Bez Kristova světla je tma nesnesitelná

V naší Lemeské metropolii, jak v katedrále, tak i v jiných chrámech, se na Velkou středu koná Tajina „Pomazání nemocných“. V Pravoslavné církvi je taková tradice, že všichni věřící přijímají tuto Tajinu během doby velkopostní. V mnoha chrámech se tato bohoslužba slaví konkrétně na Svatou a Velkou středu pro uzdravení duše a těla. Církev nám v ní dává lék na věčný život. Spolu s biologickými a chemickými léky vyrobenými člověkem nám Církev podává svatou tajinu „Pomazání“, abychom našim duším a tělům poskytli sílu, abychom mohli projít tím, co se s námi děje, tj. životem i smrtí, a zachovali si náš vnitřní pokoj.

Smrt byla potřena skrze Kristovu smrt, jak říkají svatí Otcové naší Církve.

Doufejme v Krista. Vzývejme Přesvatou Bohorodici a svaté Otce a postupujme vpřed s vírou a s klidnou myslí.

A tímto způsobem utěšíme také naše bratry.

Přemýšlejte o tom, jaká beznadějnost, jaký strach, jaká nejistota, jaká obava dlí v srdcích lidí, kteří nejsou osvíceni Kristovým světlem! To je skutečná tragédie – život bez Boha! To je tragédie – život bez svaté Církve!

Člověk nemůže žít bez Krista.

Bez Kristova světla je tma nesnesitelná!

Proto všichni z nás, kteří věříme v Krista a vzýváme Jeho svaté jméno, přineseme naději, radost, mír, klid, pokoj a odvahu do srdcí našich bratrů, poukazujíce na všudypřítomnost a lásku našeho Pána Ježíše Krista, kterého budeme prosit o pomoc.

Metropolita Athanásios z Lemesu