Řeknu vám to, i když je to tajemství mého života…
Ach, jak vám to jen nyní říci.
Dobře, řeknu vám to, i když je to tajemství mého života. Řeknu vám to pro lásku Boží a také proto, že jste moji synovci.
Ekzém, který mám, tato rána, kterou mám na nohou, mě trápí už patnáct let. Vyzkoušel jsem různé léky, ale nic nepomohlo. Teď, když jsem zestárl, se celé onemocnění ještě zhoršilo. Když ležím v posteli, nazývám ji pro sebe „postel bolesti“.
Protože, když si chci sednout tak, jak nyní sedíte vy, tak nemohu. Trochu si sednu, a už to nejde. Krev sestupuje k nohám a rány bolí ještě více. Naopak, když si dám pod nohu polštář, a nohu tímto způsobem mírně pozvednu, bolest se trochu zmírní. Aspoň v noci se snažím takto svou bolest utišit.
Ale když jsem takto dlouho seděl, vytvořil se mi na kostrči takový absces.[1]
Velmi bolestivý!
Když o tom přemýšlím, je to ještě hroznější bolest než ten ekzém. Co na to říci. Protože to představuje hroznou bolest! Jak jen si mám, moje dítě, sednout? Jak si jen sednout? A tak sedím v posteli. Chvíli tak, na pravé straně, chvíli jinak, na levé straně. Chce to velkou trpělivost. A pak zase chvíli na pravé straně a po půl hodině na levé straně, protože jinak se rána rychle otevírá, ať už sedím na pravé či na levé straně.
Co vám říci, vytrpěl jsem si dost.
A pak si na chvíli sednu (lehnu) na břicho… Cožpak se dá ale ležet na břichu?
„Trpělivost, trpělivost, trpělivost, trpělivost,“ říkal jsem sám sobě, dokud jsem to již jednou nevydržel a upadl do zoufalství!
Jen, když si to vybavíte a popřemýšlíte o tom, co je to zoufalství, tak to je hrůza, to je zakoušení pekla, hádu.
Jen si představte, jako by se mi to stalo nyní. Jak jen vyskočit, jak vstát, jak odejít? Trvalo mi to tehdy šest až sedm minut.
V bolesti, v zoufalství, v beznaději, v níž jsem byl…, a přece jen jsem o tom bratřím v našem „Bratrstvu“ nic neřekl.
A tehdy jsem uslyšel jakýsi slabý hlas, něco jako jemný vánek, který pravil: „Takto tě Bůh chce.“
Díky tomu jsem se znovu hluboce nadechl. Hle, tak je to tedy dobře, takto mě chce Bůh (tzn. trpělivého…). „Nechť se děje Boží vůle.“
Katunakie
(Svatá Hora Athos)
„Jen mi, Bože, prosím, dej trpělivost, abych mohl vydržet to, co nyní vydržet nedokážu,“ pomyslel jsem si.
Co ale mohu dělat, mám odejít za hranice Svaté Hory a podstoupit operaci? Všichni kolem mi říkají ano: „Běžte (starče) na operaci.“
Jak ale mohu jít? Cožpak mohu jen tak nastoupit do auta? A sedět v něm? Myslíte si, že jízda autem nepůsobí žádné obtíže?
A pak jsem vstal, plný beznaděje, a šel jsem zažehnout lampádku před ikonou Přesvaté Bohorodice. Vždyť ta působí zázraky. Vzal jsem si tedy do vatičky trochu oleje od této ikony, šel jsem do svého pokoje a potřel první den místo, kde se absces objevil, trochu napravo a také nalevo. A druhý den znovu… Třetí den bylo již vše bez sebemenších příznaků. Bolest i rána zmizely!
Jaký to zázrak!
Ano. Přesvatá Bohorodice učinila svůj zázrak.
A dnes již sedím i několik hodin naráz, a nic mě nebolí, ani hýždě ani kostrč.
Podle:
Άγιος Γέροντας Εφραίμ Κατουνακιώτης – Λόγοι Διαδαχής (Svatý starec Efrém Katunakiotský – Slova Poučení)
připravil a redakčně mírně upravil MD
Poznámka pod čarou:
[1] Sinus pilonidalis (sakrokokcygeální píštěl) je absces nebo cysta, která se objevuje poblíž kostrče. Jedná se o dutý systém mezi špičkou kostrče a anální oblastí.
Zdroj:
