Když zemřel tichý a pokorný otec Lazar,
„kněz lásky“ z afrického Konga
Dne 8. března 2021 odešel otec Lazar (Wazeng) do Nebeského království. Požehnaný kněz, muž tichý, nehněvivý, plný pokory a lásky. Navenek neměl nic vytříbeného ani majestátního. Byl to malý, prostý muž, který dnem i nocí spěchal konat dílo Církve. Šířil pokoj, obnovoval napjaté vztahy mezi věřícími, a vždy tak činil s úsměvem. Po léta hnětl těsto a pekl prosfory pro každotýdenní svaté liturgie. Často navštěvoval věznice, nemocnice a utěšoval malomocné. Četl úryvky z evangelia a poté ho s velkou láskou vysvětloval. Zpovídal a staral se o rehabilitaci vězňů po jejich propuštění.
Křesťané z Kolwezi uctili o. Lazara svou hojnou účastí na pohřebním obřadu, který se konal v Chrámu sv. Mikuláše v Kolwezi pod vedením Jeho Přeosvícenosti metropolity Meletia a za účasti mnoha kněží metropole. Po pohřbu doprovodil zesnulého o. Lazara duchovenstvo a velký zástup věřících až na hřbitov v Kolwezi, kde dnes již odpočívají jeho ostatky od práce a obětí, které snášel, aby pokorně sloužil Kristu a Jeho svaté Církvi.
Na tomto místě uvádíme záznam rozhovoru, který otec Lazar poskytl před několika málo lety otci mnichovi Damaskinovi Grigoriatskému ze Svaté Hory Athos.
„Otče Lazare, rád bych, abyste nám řekl něco o svém životě.“
Otec Lazar s (jiným) mnichem Nikolaosem Grigoriatským
„Narodil jsem se v roce 1942 ve vesnici Sakanama v provincii Santoa. Moji rodiče byli protestanti, konkrétně metodisté. Bylo nás sedm sourozenců. Pět z nich zemřelo a zůstala mi jen jedna sestra. Ve dvanácti letech jsem se přestěhoval do města Kamina. Moje matka zemřela rok po mém narození ve věku jednadvaceti let, zatímco můj otec zemřel v roce 1947 ve třiceti letech. Vychovávala mě tedy babička, matka mé matky. Ale po roce, v roce 1944, zemřela i ona. Zůstal jsem s otcovou matkou, která mě krutě bila a proklínala. Zůstal jsem u ní čtyři roky a pak si mě vzal k sobě strýc, bratr mé matky. Strýc mě chtěl poslat do školy, ale neměl peníze.
V roce 1970 jsem se oženil. Naše první dítě zemřelo ve třech letech. Pak zemřely i naše další děti. Z deseti dětí, které jsme s manželkou měli, zemřelo sedm a zůstaly mi jen tři, Athéna, Efthymia a Nikolaos. Náboženství mé manželky byla protestanské, jednalo se o místní protestantskou komunitu v Malembě. Slíbil jsem jí, že tam taky půjdu. Nakonec jsem nešel. Jednou v noci jsem ve snu viděl někoho, kdo byl jako anděl, a řekl mi: „Nechoď tam, Oskare.“ To bylo moje křestní jméno. Řekl jsem ženě, že tam nepůjdu, a ona mi řekla:
„Máš démona, proto nechodíš do mé církve.“
„Ne,“ řekl jsem jí, „Bůh mi jednou ukáže, kterou církev mám následovat.“
V roce 1980 jsem šel do metodistické shromáždění. Navštěvoval jsem jejich kurzy a po šesti měsících nás pastor pozval ke křtu do řeky. Moje duše se tomu vzpírala, a nakonec jsem nikam nešel. Můj vnitřní hlas mi říkal:
„Oskare, tato církev není ta pravá.“
Přemohl mě strach a přemýšlel jsem sám v sobě:
„A která církev je pravá?“
„Je to pravoslavná církev,“ slyšel jsem opět svůj vnitřní hlas, který mi odpovídal.
Otec Lazar světí vodu před křtem
Omámený tím, co se se mnou dělo, jsem se vydal hledat pravoslavnou církev. Když jsem došel ke dveřím Chrámu sv. Jiří, poklekl jsem a řekl: „Bože můj, pomoz mi. Přišel jsem sem, protože jsi mě přivedl.“ Pak jsem vešel dovnitř. Byla zrovna Večerní. Cítil jsem se, jako bych nestál na zemi. Díval jsem se na ikony svatých a svatí se dívali na mě. Cítil jsem, jak se na mě usmívají. Odešel jsem, přišel jsem domů a řekl své ženě, co se mi stalo. Řekl jsem jí: „Musíš se také přijít podívat do pravoslavného chrámu.“ Souhlasila a jednou přišla. Tak jsme po tři roky začali každou středu navštěvovat hodiny katechismu od blahoslaveného otce Kosmy Grigoriatského.
V den našeho křtu, když jsem vystupoval z křtitelnice, jsem na vlastní oči viděl holubici letící nad hlavami nově osvícených bratří. Viděli ji i další bratři. Řekl jsem o tom také otci Kosmovi a on nám později vysvětlil, že holubice symbolizuje Ducha Svatého, a jak se to stalo, když sestoupila při Kristově křtu do řeky Jordán. Po mém křtu si mě otec Kosmas držel blízko u sebe a pověřil mě vařením jídla pro děti internátní školy. V té době jsme měli šedesát dětí.
Otec Lazar během své návštěvy jedné z věznic v Kolwezi
V roce 1985 mě o. Kosmas povolal, abych se stal diákonem. Nejdříve jsem jeho návrh odmítl s tím, že jsem nehodný a hříšník. Neustále mi opakoval: „Musíš to přijmout. To je Boží vůle pro tebe.“ Navrhl mě našemu biskupovi, blahoslavenému metropolitovi Timoteovi, abych se stal diákonem. Pamatuji si následující událost z doby mého svěcení. Když jsem sklonil hlavu před svatým oltářem a biskup na mě položil ruku a začal číst požehnání, v mém srdci se rozhořel plamen jako svíce. V té chvíli jsem cítil velké štěstí a prosil jsem Krista, aby tento plamen ve mně neuhasil. Po krátké době se zmírnil. Prosil jsem Krista, aby ho úplně neuhasil. Hlas uvnitř mě mi říkal, že jednou zhasne. Cítím, jak tato jiskra ve mně někdy roste a někdy ubývá.
V roce 1995 řekl blažený metropolita Timotej tehdejšímu jeromonachovi otci Meletiovi: „Přišel jsem vysvětit diákona Lazara na kněze. Poslal mě Bůh. Připrav mu kněžské roucho.“
Nyní jsem zestárl, kráčím vstříc smrti. Mám různé nemoci a slabosti, ale současně cítím velkou radost, protože má léta uplynula a blíží se čas, abych odešel ke Kristu, který mě miloval, i když jsem kdysi byl pohan. Modlím se dnem i nocí za známé i neznámé, za živé i mrtvé. Vždy cítím velkou radost, když sloužím (svatou liturgii).
Otec Lazar během Božské liturgie
Jednou mě biskup Meletios poslal do jedné farnosti, abych tam sloužil bohoslužbu. Na tom místě byl chrám zhotovený z trávy, byla to spíše taková obyčejná chatrč. Mým prvním úkolem, hned odpoledne po mém příjezdu, bylo položit nad stůl prostěradlo, které jsem měl používat jako svatý oltář, aby na něj nespadla tráva ani zvířata. Pak jsem na ikonostas, který měl pět kůlů, položil papírové ikony, abych na dva stoly (žertveník a svatý prestol) rozprostřel přikrývky, které jsem si s sebou přinesl, a pak jsem sloužil Večerní.
Ráno jsem se připravil na bohoslužbu. Začal jsem sloužit božskou liturgii, jak jsem byl zvyklý. Venku však tehdy začalo náhle pršet. Zdi (provizorního) chrámu, postavené z nepálených cihel, byly promočené deštěm, takže se stalo to nejhorší. Východní zeď se zřítila a na svatý oltář spadlo mnoho cihel, což způsobilo, že se zřítil svatý kalich i se svatým Přijímáním! Když jsem viděl, co zlého se stalo, začal jsem plakat. Byl jsem si jistý, že jde určitě o dílo ďábla. Okamžitě jsem poklekl a hrstmi jedl bahnitou hlínu, která byla na místě, kde se kalich rozlil. Jako zázrakem se mi nic nestalo, vždyť v bahnité hlíně ležely svaté Dary, Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista.
Sláva Bohu za vše!“
připravil Michal Dvořáček
Zdroj:
https://www.ekklisiaonline.gr/kosmos/ekimithi-o-patir-lazaros-apo-tin-eparchia-kolouezi-tou-kongko/
Užitečné odkaz:
