„Pomáhal všem, kteří to potřebovali. Zvláště miloval své kněze. Měl je ve svém srdci.“
„(Svatý Lukáš) Byl velmi oddaný své biskupské službě. Sloužil velmi často, nejen o víkendech. Pravidelně navštěvoval farnosti, i ty nejodlehlejší. Měl staré auto a bral mě s sebou. Měl mě jako hypodiákona. Bylo to poválečné období, dopravní prostředky byly nedostatečné a silnice byly poškozené, a proto jsme měli potíže s dojezdem do odlehlých vesnic. Svatý Lukáš však chtěl, aby (věřící) viděli svého archijereje nejen v Simferopolu. Na zdi ložnice visela mapa Krymu a fungující farnosti byly označeny kříži. Zpočátku jich bylo mnoho, asi 90. S Chruščovovými pronásledováními však byly postupně zavírány.
Největší bolestí tohoto starého a nemocného muže bylo ubývání křížů na mapě. Když zavřeli nějaký chrám, snažil se shromáždit ikony a posvátné nádoby z toho zavřeného chrámu a umístit je v jiných chrámech anebo ve své eparchii. V jedné místnosti, kde jsme bydleli, shromáždil mnoho takových ikon, knih aj. Zmocněný zástupce strany pro „náboženské záležitosti“ – to byla ostuda. Neustále vytvářel nějaké problémy, zavíral chrámy, posílal do Moskvy zprávy proti svatému Lukášovi. Stařeček (Lukáš) byl pak již velmi rozrušený.
Pamatuji si, jak nám jednoho rána řekl:
„Zase jsem celou noc nespal kvůli problémům s oprávněnou osobou.“
(N. Sidorkin)
„Když sloužil, byl v jiném světě. Sloužil velmi krásně. Prožíval procítěně každé slovo. Chtěl mu rozumět, slyšet každé slovo. Když zpíval hymny na téma pokání, velmi je prožíval a sděloval nám svou zkušenost. Tehdy jsem byl malé dítě, ale i dnes si je živě pamatuji. Na všechny okolo učinil velký dojem, když pronášel Kristova slova: „Pijte z něj všichni.“ Nedodržel obřad. Otočil se totiž, vyšel ke Královských dveřím, podíval se na věřící a silným, dojemným hlasem řekl: „Pijte z něj všichni, toto je má krev, která se za vás prolévá na odpuštění hříchů.“ Nemůžu na to zapomenout. Byl to hrozný okamžik a nesmazatelně se mi vryl do paměti.
„Svatý a velký (strastný) týden prožíval (vladyka) vždy velmi intenzivně. Byl nadmíru pohnut, doslova plakal. Jeho kázání byla velmi silná. Totéž na svátek Povýšení svatého Kříže. Kříž zvedal velmi pomalu, s vroucím citem. Nemohli jsme se dočkat, až se obřad zakončí (abychom s ním mohli promluvit). Po liturgii žehnal věřícím jednomu po druhém.
Jeho zdraví se postupně zhoršovalo. V roce 1956 pak přišla slepota. A přesto (vladyka Lukáš) pokračoval ve službě a kázání. Když jsem mu sloužil jako hypodiákon, byly chvíle, kdy jsem se bál, srdce mi ztuhlo. Říkal jsem si, co se stane, když ztratí rovnováhu nebo zakopne a já nebudu mít čas ho zadržet?“
I teď se mi zdají tyhle zlé sny. Jak v sobě nacházel sílu sloužit dál? Když jsme přišli domů, měl promočenou košili, dala se ždímat. Když byly bohoslužby dlouhé, jako třeba o Velikonocích, obvazovali mu nohy gázou, protože byly plné ran. Jen Pán a jeho hluboká víra mu pomáhali v těch letech vydržet. Na konci bohoslužby, když i mladým lidem již docházely síly, měl ve zvyku kázat, ale s takovým klidem ve tváři a s takovým nadšením, že uchvátil všechny věřící a každá stopa únavy rázem mizela.“
(N. Sidorkin)
„Jeho velkou starostí byli kněží. Velmi dobře věděl, co znamená dobrý kněz a co nehodný. Snažil se najít a vysvětit zbožné kněze nebo je přivést odjinud. Tak došlo k omezené, ale významné obnově krymského duchovenstva. V té době se na Krym vrátilo mnoho kněží z exilu a z vězení. Považoval je za Kristovy vyznavače a přijímal je s velkou láskou. Posílal je do farností, které neměly mnoho problémů, protože tito duchovní si toho již hodně vytrpěli. Státní úředník Ždanov však reagoval. Ve straně byli (tito kněží) považováni za zrádce neboli „nepřátele lidu“, a proto byli často utlačováni.
Vladyka Lukáš také kladl velký důraz na kultivovanost a uvědomělost kněží. Buď prostřednictvím konferencí nebo oběžníků, takže se snažil své duchovenstvo, někdy prosebně, někdy přísným tónem, probudit z duchovní letargie a přimět je, aby si uvědomili svou zodpovědnost. Byl velmi zarmoucen, když viděl, že mnoho duchovních není pro věřící dobrým příkladem a stává se pohoršením místo světla. Často ho bylo slyšet se stížností a úzkostí říkat:
– Jak se budu Bohu za vás zodpovídat?
Nemohl zkrátka zůstat lhostejný anebo bez náležité reakce. A to proto, že byl opravdovým pastýřem, a ne nádeníkem.“
(Otec Vasilij Marusiak)
„Arcibiskup Lukáš byl věřícími velmi milovaný. Celý svůj život zasvětil Bohu i člověku. Celého sama sebe odevzdal Bohu i člověku. Jeho život byl svatý. Díky němu jsem se rozhodl stát knězem, takže mě vladyka nakonec vysvětil. Za to ho velmi miluji a z celého srdce mu děkuji. Byl jsem mu nablízku a pomáhal mu s bohoslužbami, zejména v posledních letech, kdy oslepl. Četl jsem text (svatého) Evangelia a arcibiskup Lukáš pronášel kázání. Nikdy nezapomenu, jak vladyka vedl bohoslužbu. Každý jeho pohyb, každé jeho slovo a každý výrok svědčily o pokoře, úctě, víře a oddanosti. Z očí mu tekly slzy. Zvláště když ještě žili otec Tichon a otec Ilarion, to byla božská liturgie opravdovým tajemstvím. Společně sloužili se slzami.“
„Při „Vyznání (víry)“ byl antimins nasáklý jejich slzami! Po každé božské liturgii na něj čekal zástup věřících, aby vladyku doprovodil z chrámu do jeho domu. Tam se vracel, žehnal jim a loučil se s nimi. Ale nikdo nechtěl odejít.“
„Chtěli být stále v jeho blízkosti. Pomáhal všem, kteří to potřebovali. Zvláště miloval své kněze. Měl je ve svém srdci.“
(O. Leonid Dunajev)
Z jeho Oběžnících kněžím je patrná jeho úzkost a snaha probudit lenivé a lhostejné.
„Máme chrámy, které jsou zavřené celý týden, kromě neděle. Neměl by být chrám otevřený každé ráno a nemělo by zvonění zvonu svolávat věřící, byť jen na krátkou dobu, aby vstoupili do chrámu ještě před odchodem do práce?
Pokud věřící ví, že chrám je otevřený každé ráno, nebo že kněz slouží Jitřní, Hodinky atd., milost Boží promlouvá k slabému křesťanovi a přitahuje ho do chrámu, kde uvidí, že se za něj v chrámu modlí jeho kněz… Prosím všechny kněze, aby tuto mou prosbu dodržovali. Není těžké sloužit bohoslužby, ani když je kněz sám, dokonce bez žalmisty. I při světle svíčky, ráno i večer. Velké bude Boží požehnání pro tohoto klerika, který si pamatuje, že ho Bůh ustanovil, aby se modlil za lid.“
„Jestliže je víra a duše kněze vlažná, jak může zapálit světlo víry v duších, které hynou, v duších lidí neznajících Boha, které mu Bůh dal, aby je pásl a aby se za ně modlil.“
„Nedávno se mi do rukou dostal jeden starý žaltář náležející jednomu knězi, v němž jsou všechny rohy stránek špinavé. Ó můj Bože! To znamená, že tento kněz bez bázně před Bohem vzal do rukou Kristovo tělo! Jak se kněží nestydí mít špinavě oblečeni, stát před svatým oltářem ve starých botách… V naší eparchii už nejsou žádní hladce oholení kněží, ale kolik jich ještě je na jiných místech. Kolik je těch, kteří se stydí nosit svá roucha, kteří se oblékají podle módy a kteří se v ničem nechtějí odlišovat od lidí světských!“
Před lety napsal velký ruský spisovatel naší země Nikolaj Gogol o odívání duchovenstva: „Jejich oděv je krásný a důstojný. Nepodléhá změnám pošetilé módy.“
„V naší době je kříž služby Božímu lidu obzvláště těžký. Tento lid je trýzněný hladem a žízní po slyšení Pánova slova… Vy kněží máte ve svém životě tento úkol, a sice živit Boží lid. Nebo vnímáte své kněžství jen jako prostředek k obživě? Vnímáte svou službu jako jednoduchou práci, jako obživu? Vězte, že lidé snadno prohlédnou takové kněze… Co mám s tímto knězem dělat? Pokusím se s ním promluvit, aby pocítil svou hanbu. Budu mluvit k nejcitlivějším strunám jeho srdce. Přeložím ho do jiné farnosti s přísným varováním, že pokud se nezmění, propustím ho a budu čekat, až Bůh pošle na jeho místo dobrého pastýře.“
„Církev po celá ta léta utrpěla mnoho ran, mnoho zranění, velké katastrofy. Bůh to všechno samozřejmě dopustil, aby nás učinil moudrými, protože si za to můžeme sami. Musíme činit pokání… Všechno, čím jsme si prošli, bylo pro nás ponaučením, nic nás to však nenaučilo. Vždyť stále opakujeme stejné chyby, dokonce horší než dříve. Chováme se jako námezdní dělníci. I kvůli tomu lidé pocítí zklamání, odkloní se od Církve a padnou do sítí herezí, což má za následek ztrátu duše.“
„Kolik z vás jedná jako důslední a seriózní lékaři? Víte, kolik práce to vyžaduje a kolik pozornosti věnují dobří a zkušení lékaři těžce nemocným? Ale účelem lékaře je léčit fyzické nemoci, zatímco náš cíl je nesrovnatelně vážnější. Bůh nás postavil k velkému dílu uzdravování lidských duší, aby lidé mohli být spaseni od věčných muk pekla.“
„Pokud kněz hledá Boží milost, pokud jsou mysl a srdce kněze naplněny Božími slovy, pak jeho ústa budou mluvit ze srdce. Duch Svatý, který přebývá v srdci kněze, bude promlouvat pokornými ústy kněze.“
„V Písmu Svatém je tolik témat pro kázání, že je člověk snadno najde, když si ho přečte. Ale málokdo ho čte… Vzpomeňme si, bratři, také na svatého Serafima Sarovského, který každý týden přečetl celý Nový zákon…“
V prvních letech své služby měl vladyka Lukáš cenného přítele, podporovatele a duchovního vůdce, archimandritu Tichona Bogoslavce, který byl mužem velké duchovnosti a rozvážnosti. Sloužil jako mnich v Inkermanském klášteře a když byl klášter uzavřen, usadil se v Simferopolu a sloužil hlavně jako duchovní zpovědník.
Archimandrita Tichon zesnul 30. ledna 1950. Když se o tom arcibiskup Lukáš dozvěděl, běžel do chrámu se slzami v očích.
Přistoupil k rakvi a s bolestí v duši řekl: „Starče, proč jsi mě tu nechal samotného?“
Vskutku, vladyka v něm ztratil důležitého spolupracovníka a duchovního bratra. Při prvním výročí jeho úmrtí arcibiskup Lukáš mimo jiné řekl:
„Měl jsem tu radost, že jsem ho měl za svého přítele a nejdražšího a nejbližšího rádce v prvních letech své biskupské služby na Krymu. Všechny jeho rady ohledně záležitostí a problémů Církve, které jsem potřeboval, byly vždy nejen moudré, nýbrž také prodchnuté duchem Kristovým. Dával mi rady, které mi mohl dát jen opravdový učedník Ježíše Krista.“
„V sobotu a v neděli, stejně jako o všech církevních svátcích, sloužil vladyka Lukáš božskou liturgii. Když byly svátky místních chrámových patronů, arcibiskup Lukáš vždy jezdil do jiných měst na Krymu, kde sloužil božskou liturgii a pronášel kázání. Takové břemeno (a námahu) nemohli unést ani mladí lidé, a arcibiskupovi bylo tehdy již přes 70 let. A tato situace trvala téměř až do jeho smrti.“
„Navzdory svému velmi špatnému zraku arcibiskup Lukáš četl a psal sám a když pak o zrak přišel, práci za něj vykonávala jeho osobní sekretářka Jevgenija Pavlovna Leikfeldová, která byla neustále arcibiskupovi po boku a která spolu s ním začínala i končila každý pracovní den.
Leikfeldová zapisovala vladykova kázání těsnopisem a s písařkou pak seděly do hluboké noci a zapisovaly je na psacím stroji s rizikem zatčení. Takto sepsali jeho knihu „Duch, duše, tělo“.
„A ještě něco, co dokazuje vladykovu pokoru. Když připravoval kázání, shromažďoval nás večer a četl nám ho. Pak nás žádal o kritiku, postřehy a komentáře. Můj bratr Jurij, který absolvoval univerzitu, měl vždycky nějakou poznámku. Svatý mu pozorně naslouchal a v případě potřeby něco opravil.“
(N. Sidorkin)
Svatý otče Lukáši, pros Boha a přimlouvej se i za nás!
Podle: „Svatý Lukáš, arcibiskup Simferopolský a Krymský – Zamiloval jsem si mučednictví“, editoval archimandrita Nektarios Antonopoulos, vydalo nakladatelství Porphyra, str. 299–304
Zdroj: Orthodoxia.gr
připravil Michal Dvořáček
