Jeho Blaženosti Rastislavovi
Arcibiskupovi prešovskému a Metropolitovi
českých zemí a Slovenska
Drahý vladyko, požehnejte!
Vaše Blaženosti, dostal jste z Brna již více různých dopisů a rád bych připojil svůj dopis-příběh v naději, že bude přečten.
Pravoslavný jsem jen krátce, byl jsem otcem Jozefem pokřtěn 10./27. července 2021. Před tím jsem strávil sedm let v Českobratrské církvi evangelické, a ještě dále v minulosti byl můj život zcela hříšný a zasvěcený spirituálním ohavnostem. Když jsem po velké životní krizi v roce 2020, jež mne zavedla na pokraj duchovní katastrofy, hledal hlubší a opravdovější spirituální ukotvení, než jaké mi mohla poskytnout protestantská víra, zvažoval jsem i pravoslaví. Konec konců, proč hledat napodobeninu, když existuje originál?
Hodně jsem četl, zejména Romanidise, a pochopil jsem, že to, co je opravdu nezbytné, je návštěva chrámu. Tak jsem i učinil. A právě tam jsem poznal něco opravdu podstatného – hloubku víry v Boha u pravoslavných věřících; víru prostou intelektuálních spekulací, víru, která se neprojevuje v diskusi, ale v políbení ikony. Proto jsem řekl otci Jozefovi, že chci být pokřtěn. Otec Jozef pozorně vyslechl můj životní příběh, uložil mi dosti bolestné pokání, jež jsem měl vykonat, dal mi instrukce k modlitbám a ujistil se rovněž, že správně rozumím dogmatům a učení Církve. Poté už jsem směřoval ke křtu. V tomto období jsem si uvědomil, jak málo jsem se v minulosti kál ze svých hříchů, jak pyšný a arogantní jsem byl, a jak nesmírně hříšná je má přirozenost. V mém životě nastaly zcela zásadní změny, včetně toho, že jsem po téměř třiceti letech zcela přestal kouřit. Sláva Bohu za to! To všechno díky otci Jozefovi a věřícím v chrámu, zejména, ale nejen, těm ukrajinským. A tak se z pyšného intelektuála stal pravoslavný křesťan a začal se svými prvními skutečně pravoslavnými krůčky, na nichž mě radami, porozuměním i laskavým humorem doprovázel moudrý a trpělivý zpovědník – otec Marek. Díky tomu všemu jsem poznal, že v naší Církvi vskutku přebývá Duch Svatý, že je to duchovní nemocnice, jak píše Joannis S. Romanidis.
Samozřejmě jsem věděl o sporu Brněnské pravoslavné církevní obce s eparchií a když se tento spor v průběhu léta vyostřil, nepřekvapilo mě to, i když mě to naplnilo hlubokým zármutkem. Před lety by taková kauza sama o sobě stačila, aby mne od svatého pravoslaví zcela odradila, ale nyní již chápu, jak říká jeden můj pravoslavný přítel, že právě v opravdové Církvi jsou opravdová pokušení. Nicméně místo toho, abych se věnoval spáse své duše a prohlubování své duchovnosti, musím nyní bojovat se zoufalstvím, zejména když vidím, jak obtížné je u nás domoci se práva na spravedlivý proces, či když čtu na oficiálních webových stránkách Olomoucko-brněnské eparchie tvrzení, o kterých, díky vlastní zkušenosti, vím, že jsou lživá, a urážejí věřící, zejména ukrajinského a ruského původu. Ptám se, o co jim vlastně jde? O téměř prázdný chrám zasvěcený česko-moravskému etnofyletismu namísto Hospodinu? O potlačení skutečné, živé víry ve prospěch několika ambiciózních jedinců a o jejich mocenskou dominanci na Moravě a ve Slezsku?
Ptám se: Je kněz, který se vysměje třem stovkám věřících před chrámem, který je bagatelizuje a dává jim najevo, že jej nezajímají, dobrý pastýř? Je biskup, který jej na tuto pozici vyslal, dobrý pastýř? Je kněz (o. Jan Baudiš), který píše na web OB eparchie nenávistné články ve stylu normalizačního Rudého Práva, dobrý pastýř? Už nyní, bez ohledu, jak celá kauza nakonec dopadne, se současnému vedení Olomoucko-brněnské eparchie podařilo zcela si odcizit a znechutit absolutní většinu mnoha stovek až tisíců věřících navštěvujících pravidelně (až 500) či svátečně (až 3000) brněnský Chrám svatého Václava.
Osobně si nedovedu představit, že bych se někdy chodil zpovídat ke knězi, který mi dal jasně najevo, že mnou pohrdá, který dal, spolu se svými kolegy, najevo, že pohrdá ukrajinskými věřícími, kteří mě pokaždé znovu a znovu učí hloubce víry. Vždyť právě jejich prostřednictvím Hospodin opět a opět odpovídá na mé volání „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé.“ (Mk 9,24)
Kristus Vykupitel
A to všechno se děje jen a pouze proto, že Brněnská pravoslavná obec, ne otec Jozef, ale obec jako celek, trvá na tom, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, a to v duchu naší církevní Ústavy. Ministerstvo kultury ČR ostatně 23. 9. 2021 uznalo námitku brněnských věřících a pomocného biskupa Izaiáše vyškrtlo coby duchovního správce Pravoslavné církevní obce v Brně. Tím zároveň MK ČR potvrdilo, že postup Olomoucko-brněnské eparchie počínaje 10. 12. 2020 byl nelegální, a uznalo pochybnosti o „ustanoveném“ duchovním správci „bez dohody“ s naší brněnskou obcí. Následné znovujmenování vl. Izaiáše, který sám sebe zvolil ve „výběrovém řízení“, lze pokládat nanejvýš za frašku a výsměch všem brněnským pravoslavným křesťanům.
Proto Vás, drahý vladyko, prosím, spomozte i Vy nedověře mé a obnovte moji víru v to, že v naší Církvi je možné se dovolat práva na spravedlivý proces, že v naší Církvi není a nesmí být normou urážení věřících jiných národností, že v naší Církvi je vskutku přítomen Duch Svatý.
S pokorným pozdravem a s prosbou o Vaše arcipastýřské požehnání
Jaroslav Kyprian Polák
