Osobní svědectví Fotise Kontoglou
o velkém athénském světci 20. století!
„Papa Nikolaos Planas“
Přesvatá a přesladká ústa, která vše, co pronesla, byla pravda, vyslovila také tato slova, která přinášejí pokoj srdci každého člověka:
„Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou.“ (Mt 5,8-9)
Jak únavný je zlý a lstivý člověk, zatímco člověk dobrý a zbožný šíří do svého okolí pokoj a ztišení.
Prorok David hovoří o člověku zlém takto: „Ústa jeho plná jsou zlořečenství, i chytrosti a lsti; pod jazykem jeho trápení a starost.“ (Žalm 10,7)
I starověcí Řekové nazývali takového zlého člověka někým, kdo je „záštiplný“, někdo, kdo druhé unavuje. A takový vpravdě nešťastný člověk není únavný pouze vůči ostatním, nýbrž tak působí také vůči sobě samému kvůli svým lstivým starostem a znepokojujícím myšlenkám, zatímco člověk dobrosrdečný a dobrodušný působí díky své prostotě na druhé utišujícím způsobem.
A také z toho důvodu Pán pravil: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste…“
Fotografie svatého Nikolaa Planase (1851-1932)
„Pojdtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem vašim. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ (Mt 11,28-30)
Těmito slovy k sobě Pán Ježíš zval všechny unavené z mnohého zármutku a životních neštěstí, nicméně zval k sobě také ty, kteří jsou unaveni a nacházejí se pod tíhou marných poznatků, marných starostí a rozmanitých lstí, které přivádějí člověka k zoufalství a ztrátě víry.
Beseda s dobrým člověkem přináší úlevu a odpočinek, protože je přímá, prostá a upřímná, a duše, když ji slyší, se z ní raduje jako nějaký poutník, který uhasí svou žízeň studenou vodou prýštící z pramene na poušti.
Nechť svět postupuje svou vlastní cestou, „prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí“ (Mt 7,13).
Nemnozí, kteří se odchýlí od této cesty (záhuby), žijí v utajení od okolního světa, a přitom jsou u druhých v opovržení, jsou druhými vysmíváni, ale tito lidé mají blaženou naději, která představuje „plnou nesmrtelnost“. Ti druzí jsou podle apoštola Pavla lidmi „nemajícími naději“.
Kvůli tomu také blažený a bezelstný starec papa Nikolaos Planas žil v blaženosti a veselosti jako nějaké nevinné děťátko, uprostřed všech těch hořkostí, kterými prošel, neboť měl ve svém nitru Ducha Svatého, který se nazývá „Utěšitel“ čili ten, který dává Útěchu, protože každý, kdo Jím bývá osvícen, získává od Něj útěchu překonávající každou hořkost, útěchu ozařující jeho tvář. U takového člověka bývá ponížení přijímáno s radostí a nouze, bída a jakýkoli nedostatek se stává bohatstvím, jakož i špatné zacházení se rázem mění v počest, nenávist v lásku, beznaděj v blaženou naději a zármutek v radost.
Vpravdě jsou blahoslavení a přešťastní ti, kteří zavčas pochopili hořkost nacházející se uvnitř radostí tohoto světa a kteří se utekli blízko ke Kristu, Který nazval blahoslavenými „chudé duchem, plačící, tiché, milosrdné, čisté srdce a činitele pokoje…
Nechť si lidé uvažující tělesně myslí o všech těch blahoslavených, že jsou nešťastní, že žijí v ústraní, že jsou opovrženíhodní, nespolečenští, že postrádají radost, že jsou bídní a zahořklí. Tito šťastní (blahoslavení) přijali totiž od Pána dar, skrze nějž mohou podivuhodně proměnit zármutek v radost, slzy v dojetí a vše, co jsme již popsali výše. U všech těchto blažených lidí se děje tajemství onoho podivuhodného stavu, který svatí Otcové nazývají „radostné lkání“.
Toto jsou dary Ducha Svatého, které nemohou pochopit lidé smýšlející tělesně. A pokud je někdo chce popsat či vyslovit, musí použít nová slova jako právě „radostné lkání“. To je totiž nová řeč, kterou, jak pravil Kristus, budou hovořit ti, kteří v Něho uvěří: „Jazyky novými mluviti (budou).“ (Mk 16,17)
Pro křesťana neexistuje mocnějšího poučení než je četba života nějakého světce, zejména někoho, kdo žil v jeho době a kdo se stal svatým sám od sebe, aniž by k tomu přispěl kdokoli jiný, ani nějaký povyk zvenku, ani nějaké pochvalné slovo ze strany nějakého významného člověka. Konkrétně je to myšleno tak, že ten, kterého považovali za svatého, a jeho svatosti (právem) uvěřili, se zdál být svatým podle všeho toho, co daný člověk učinil a řekl, a hlavně, že o své svatosti nijak neuvažoval. Naopak, z jeho očí neustále tekly slzy pokání za jeho hříchy, zatímco nadále žil ukrytý v ústraní jako nějaký „ptáček schovaný na osamělém místě“.
Radostí jeho života bylo sloužit svému Bohu „dnem i nocí“, účastnit se svatých liturgií, všenočních bdění, kánonů ke svatým, obřadů svěcení, pomazání nemocných, modliteb za zesnulé.
Mimo tyto události neexistovalo pro starce v jeho životě nijaké štěstí, a když říkáme „pro starce“, pro „stařečka“, máme na mysli svatého papa Nikolaa (Planase), o němž kdysi pravil dávný prorok: „Jedné věci žádal jsem od Hospodina, téť vždy hledati budu: Abych přebýval v domě Hospodinově po všecky dny života svého, a spatřoval okrasu Hospodinovu, a zpytoval v chrámě jeho.“ (Žalm 27,4)
A díky své neuhasitelné žízni po konání posvátných bohoslužeb, spolu se svým prostým doprovodem, dokázal přimět i ty lhostejné a stěží přesvědčitelné, aby se stali křesťany. Jeho doprovod sestával z jeho (duchovních) dětí, synů a dcer Kristových, z této jeho požehnané společnosti, kteří měli ve svém středu tohoto bezelstného starce jako svého vůdce, jako dobrého pastýře, který vedl své ovce na dobré a občerstvující louky pravoslavné víry. Veškerá jeho péče a starostlivost starce papa Nikolaa byla spása jeho oveček. Bylo mu jich líto, protože nebyl (pastýřem) najatým za mzdu, který by opustil své stádo a odešel.
A to, že nebyl „najatý za mzdu“, vyplývá z celého jeho života, který prožil, aniž by pro sebe něco získal. Peníze ho nijak neovlivňovaly. Cokoli mu lidé dávali za to, že sloužil svatou liturgii anebo panychidu (za zesnulé), to jednou rukou brával a druhou dával zase druhým. Jeho hlavním přáním bylo ulehčit bližnímu a přinést pokoj svým ovečkám nehledě na to, že sám byl často hladový, žíznivý, znavený, s vyschlým krkem poté, co vzpomínal tisíce jmen při bohoslužbě. Celé roky s sebou vláčel malé balíčky se zažloutlými papírky, na nichž byly zapsány nespočitatelné zástupy jmen zesnulých křesťanů. Ach, jaká neuvěřitelná prostota a dobrotivost tohoto muže! A jak blažení musejí být všichni ti zesnulí, jež vzpomínal tento velký kněz!
Život takového člověka představuje velký a pro duši spasitelný příklad pro naši dobu, v níž se rozmnožil hřích a v níž si lidé navykli na každou možnou hříšnou smyslnost, takže se stali zcela bezcitnými. V těchto již temných časech, kdy se Boží tvář skrývá před očima lidí, Jeho lidumilnost zjevuje v našem středu svého posla, aby nás utvrdil ve víře svým pozemským přebýváním, byť mnoho slov nenamluvil.
Takovým (Božím) poslem byl papa Planas, který nebyl ani člověkem vzdělaným ani příliš dobrým řečníkem, jakými bývají ti, které lidé považují za teology a kteří studují na univerzitách anebo získávají diplomy na jiných školách. Znalost pravoslaví se dá srovnat s prostotou srdce, kterou dává víra. A kdekoli se nachází pravá a nepohnutelná víra, objevují se všechny duchovní dary a Boží charizmata.
Všechna tato nebeská charizmata přijal papa Nikolaos od Pána Ježíše Krista. Všechny tyto nehynoucí diamanty krášlily tohoto nuzně oblečeného stařečka, který se stal nejpokornějším ze všech pokorných. Také proto se v něm usídlila Boží blahodať v souladu se Svatým Písmem, kde se praví: „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.“ (Iz 66,2)
Jaký šlechtic, jaký bohatec kdy žil jako papa-Planas, který neměl ani „kde by hlavu složil“? Jaký proslulý člověk byl kdy milován tak, jak byl milován ten, který se skrýval před ostatními, aby ho nikdo nespatřil? Jaký rétor se kdy stal výmluvnějším nad papa Nikolaa, který šišlal jako nějaké malé dítě? A vpravdě, kdo byl v životě bohatším než tento posvěcený starec, který ve svém životě vlastnil vše, aniž by mu v kapse cinkala jediná drachma? Papa Planas žil jako ti blahoslavení, o nichž hovořil svatý apoštol Pavel: „nic nemající, a přece jim vše patřící“ (2 Kor 6,10).
Hledejte nejprve Nebeské království, a všechno to ostatní „vám bude přidáno“ (Mk 4,24). Ani ta nejmenší mince u něj nezůstala na dlouho. Neboť v souladu s tím, co praví svatý Simeon Nový Teolog, „ten, kdo má u sebe nastřádané peníze, nemůže věřit v Boha ani k Němu mít naději“. A to je rovněž patrné z toho, co nám o těchto věcech řekl sám Kristus a Bůh náš: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Mt 6,21)
Zdroj: Orthodoxia.online
Z knihy:
“Ο παπα-Νικόλας Πλανάς. Ο απλοϊκός ποιμήν των απλοϊκών προβάτων“ (Papa Nikolaos Planas. Prostý pastýř prostých ovcí), Μάρθας μοναχής; (Předmluva: Fotis Kontoglou – Slovo závěrem: otec Filotheos Zervakos, vyd. “Αστήρ”, Αthény 1979.
Užitečné odkazy:
Celým svým životem svědčil o Boží síle a moudrosti, kterou Bůh dává těm, kteří Ho milují…
