Jak se dva starci zátvorníci objevili před carem Mikulášem II., aby se mu poklonili a ve své prozíravosti spatřili jeho osud.
Slovo úvodem
Krátce po vypuknutí První světové války se velení ruské armády po řadě neúspěších ujal sám car Mikuláš II. Hlavní vojenský stan byl v Mogilevu, v dnešním Bělorusku. Zde přebýval car, stále častěji doprovázen svým synem a následníkem trůnu Alexejem. Ústřední velení ruské armády v době První světové však podle situace zasedalo během První světové války také na jiných místech, podle potřeby v různých městech Ruska.
V těchto případech bylo zvykem, že carevna, která za carem často přijížděla, navštěvovala i se svými dcerami místní monastýry, které se v dané oblasti nacházely. Jednou, když se car spolu se svými generály nacházel poblíž svého carského sídla v Livadii, navštívili všichni společně posvátný Georgijevský monastýr v Balaklavě u Sevastopole. Nutno připomenout, že car Mikuláš přijížděl do Livadie spolu se svou rodinou každý rok v létě, aby si zde odpočinul.
Hrabě Dimitrij Šeremetěv, který tehdy cara Mikuláše doprovázel, byl při tom, když se všichni ocitli v monastýru sv. Georgije. Tentokrát ovšem o své návštěvě místním otcům z monastýru nic neřekli. O to více se otec igumen spolu se svými bratry zaradoval, když se o jejich tehdejší neočekávané návštěvě dozvěděl, nemluvě o tom, že se při ní udála i jedna podivuhodná událost. Ta je před našimi zraky nyní odhalována díky vyprávění hraběte Šeremetěva.
Hrabě Šeremetěv vypráví
„Všichni jsme vešli do chrámu, kde právě konali Paraklis, tj. útěšný kánon ke svatému. Harmonické hlasy mnichů okamžitě zapůsobily na naši náladu, kterou rázem povznesly: bylo to jako bychom vpluli do nějakého tichého zálivu poté, co jsme projeli divokou bouří. Vše bylo tak krásné, naplněné modlitebním duchem a ztišením.
Najednou se však před dveřmi chrámu, které byly velmi malé, ozval jakýsi nezvyklý hluk, silné hlasy a poněkud zvláštní povyk. Jeho Výsost (car Mikuláš II.) se zamračil a svraštil své obočí, a pak mě poslal ven, abych zjistil, co se stalo a co je příčinou tohoto nevysvětlitelného znepokojení.
Vyšel jsem tedy ven před chrám, kde jsem se dozvěděl od samotných mnichů, kteří se tam nacházeli, následující vysvětlení:
Na skalnatých výběžcích okolní role, rozprostírající se po obou stranách monastýru, žili dva staří mniši ve velké schimě, přičemž tyto dva starce nikdo nikdy dosud nespatřil. To, že tito starci jsou živi a zdrávi, mniši věděli pouze díky tomu, že si od nich starci brali jídlo, které jim mniši přinášeli a nechávali je poblíž úzké cesty vedoucí dolů ke skalám.
V ten konkrétní den byli všichni mniši doslova u vytržení a velmi se podivili, když viděli přicházet tyto dva velkoschimní starce, jak sestupují ze skal a na sobě mají oblečeny mnišské znaky jejich velkého zasvěcení.
Tito ctihodní starci nemohli v žádném případě vědět, že monastýr bude dnes poctěn návštěvou Jeho Výsosti cara, neboť ani otec igumen ani otcové, nikdo z nich, nevěděli nic o této neplánované návštěvě, která byla spontánně podniknuta na poslední chvíli.
Takže to bylo pravým důvodem celého tohoto povznesení, k němuž došlo mezi mnichy. Zmínil jsem se o tom Jeho Výsosti a vysvětlil jsem mu, co se vlastně stalo. Povšiml jsem si, že tato událost učinila na cara Mikuláše velký dojem, ačkoli on sám nic neřekl a dál se účastnil církevní bohoslužby, která mezitím probíhala v chrámu.
Když služba v chrámu skončila, Jeho Výsost a carevna se poklonili svatému kříži, chvíli promluvili s otcem igumenem a poté vyšli ven chodbou, která vedla z chrámu. Tam, kde končily dřevěné schody, stáli tito dva stařičtí mniši zátvorníci. Jeden z nich měl dlouhé bílé vousy, zatímco ten druhý krátké. Když se k nim car přiblížil, poklonili se mu oba dva starci hlubokou poklonou až k zemi. Jeho Výsost car byl zjevně uveden do rozpaků, ale neřekl nic, jen se oběma starcům také uctivě poklonil.“
Hrabě Šeremetěv se z důvodu dalších tragických událostí v Rusku, které nastaly v důsledku revoluce, později usadil v této oblasti na Krymu, kde žil ještě několik let.
Ve svých „Vzpomínkách“ si dále zapsal tato slova:
„Po tom všem, co se událo, se sám sebe ptám: Nebylo to snad právě tak, že tito velkoschimní mniši uviděli svým duchovním zrakem, díky své prozřetelnosti, budoucí osud Ruska a životní úděl carské rodiny? Nebyl právě to důvod, proč vyjádřili svou úctu a učinili hlubokou poklonu až k zemi před Jeho Výsostí carem Mikulášem II., velkomučedníkem ruské země?“
Doslov
Přítomnost cara, doprovázeného carevičem Alexejem, při jeho častých vizitacích na frontě během První světové války, učinila na všechny přítomné vojáky, ale i na prostý ruský lid nezapomenutelný dojem.
Při jakékoli příležitosti, když car projížděl či vystupoval na různých nádražích, přicházeli všichni a srdečně vítali cara, aby mu vyjádřili svůj velký obdiv a oddanost.
Sám car, při pohledu na zástupy věrného ruského lidu, byl nejen sám dojat, nýbrž i povzbuzen tímto spontánním projevem patriotismu a statečnosti svých vojsk, jakož i důvěry v jeho posvátné poslání a povinnost, kterou pro blaho své země i svého lidu naplňoval.
Car Mikuláš II. v zajetí
Z historických záznamů, ale rovněž ze svědectví očitých svědků všech těchto událostí, jak byly předány dalším generacím, vyplývá, jak skromný, pokorný a čistý byl car ve svém srdci. To se projevovalo ve vztahu ke všem lidem, s nimiž se car setkával. Na všechny, ba i na své nepřátele, učinil vždy nezapomenutelný dojem.
Sám car Mikuláš II. se považoval za naprosto rovného se všemi, byť i s posledním vojákem ze svého vojska, který bojoval za svou vlast a obranu ruské země. Jednou ráno, když se car Mikuláš ocitl v kasárnách, kde mu přinesli snídani, sám nezačal jíst do té doby, dokud také ostatní přítomní vojáci v jídelně nedostali každý svůj příděl a dokud se sám car nepřesvědčil, že není nikdo, kdo by zůstal bez pokrmu.
Teprve poté začal jíst i on…
Připravil Michal Dvořáček.
Hlavní pramen:
Oddíl IV.: Πορεία προς το Τέλος. Θα καταστραφώ αλλά θα σώσω την Ρωσσία, s. 260-280
(Cesta ke konci. Raději zničím sám sebe, ale zachráním Rusko.)
Titul knihy: Άγιοι Βασιλομάρτυρες Ρομανοφ. Όσα δεν μπόρεσε να κρύψει η σιωπή. Β΄έκδοση, Άθως 2018.
(Svatí carští mučedníci Romanovští. Co nemohlo ukrýt mlčení.)
Ιερά Μονή Τιμίου Προδρόμου Μέσα Ποταμού. Έκδ. Άθως, Ε.ΠΕ., Αθήνα 2018.
ISBN: 978-960-495-260-1.
Užitečné odkazy:
https://crimea-palomnik.ru/foto/svyato-georgievskiy-balaklavskiy-muzhskoy-monastyr
Fotografie Kláštera sv. Georgije v Balaklavě u Sevastopolu
Další související odkazy:
