Duchovní píseň o těch, kteří odešli do pustiny

Krása vykvetlá uprostřed pustiny

Duchovní píseň  v provedení otce jeromonacha Dorothea

 

Krása vykvetlá uprostřed pustiny

uvnitř jeskyní a hor

tam, kde kvetou květy

a kde ptáci zpívají.

 

Tam sídlí čisté bytosti

podobné lučním liliím,

krásnější než květ růží,

hle, mniši Kristovi.

 

Opustili svět,

přátele i příbuzné,

a místo nich získali naše svaté

a Boha za své rodiče.

 

Ve dne v noci sladce pějí

Kristu – svému Ženichu,

který je zkrášlil svou milostí

jako holubici přečistou.

 

Dřív, než vyjde jitřenka,

než úsvit zbarví horizont,

dřív, než třpyt slunce zmizí za obzor,

obracejí se k Bohu s modlitbou.

 

A andělé, když je míjí,

kolem jejich boku jako ptáci nebeští,

berou jejich modlitby

nesouce je do výšin nebeských.

 

Mají své ruce pohublé,

vzpínají je vzhůru s modlitbou,

a v nich drží pevně své komboskini

a vzácný Synaxář, knihu o světcích.

 

Jednou provždy napřažené,

mají své ruce do nebes,

jako stromy bez listí,

barvu smrti mající.

 

Jako úder zvonu

spolu se zvukem simandronu,

jako když zazní hlas chrámového talanda,

a náš život náhle se měnit začíná.

 

Už nás oblékli do mnišské řízy,

do posvátného šatu monachů,

vložili na nás mnišskou schimu,

vyjděme spolu až na Golgotu.

 

Jak krásný je jejich stůl,

a posvěcené pokrmy,

nevadí, že jsou prosté,

to hlavní: že lidské srdce radostí naplní.

 

A vězte, že kvůli této „cestě“,

opustili svět i králové,

když bez nároku na projevy úcty,

zavřeli se ve své cele.

 

Jsou jak moji drazí bratři,

přátelé a příbuzní,

když v okamžiku smrti,

všichni ostatní mě opouští.

 

Pouze nosit mnišské řízy,

to ještě nestačí,

je třeba znelíbit si spíše

světský život vezdejší.

 

Přeji vám, ať se vám dobře daří,

přátelé moji a příbuzní,

já však více neunesu,

život světský mne tíží.

 

Zdroj:

Μεσ’της ‘ερημιάς τα κάλλη (Μοναστηριακό άσμα)

Μοναστηριακό άσμα Ιερομονάχου π. Δωροθέου.