O tom, co je v duchovním životě podstatném, čili o skutečném pokání…
Svatý starec Paisij besedoval s jedním poutníkem a odpovídal na jeho dotazy:
– Starče, existují lidé, kteří jsou dobří, ale nechodí často do chrámu, nemají pravidelný život soustředěný na svatých tajinách.
– Někdy možná někdo nechodí tak často do chrámu, ale je v něm úcta, dobrota, a tak Bůh (u něj) nachází své místo a přebývá (v něm). Tito lidé, kdyby měli svátostný život, by v duchovním životě hodně pokročili. A vidíte, jsou i jiní, kteří chodí do chrámu (rozuměj na bohoslužby), zpovídají se, přijímají svaté Přijímání, dělají všechno možné, a přesto v nich Bůh nenachází místo, kde by přebýval, protože v nich není pokora, dobrota, skutečné pokání. Zpověď u duchovníka totiž nestačí k tomu, aby se člověk vnitřně správně nastavil; je potřeba i pokání. A každá modlitba, kterou člověk pronese, musí začínat vyznáním (tj. zpovědí) Bohu. To ale neznamená, že budeme plakat a naříkat: „Jsem takový a takový,“ a pak dělat totéž znovu. To není uvědomění si našeho stavu. Když existuje „uvědomění si“, je tam pak i malé zlepšení.
– Starče, když se moje vášeň nějakou dobu neprojevuje, znamená to, že ve mně už neexistuje?
– Pokud je ve vás vášeň, v určitém okamžiku se projeví. Proto, když víte, že se ve vás vášeň skrývá, musíte být opatrní. Například, pokud víte, že se had skrývá někde před vaší kelií, když vyjdete ven, podíváte se tam a budete dávat pozor, aby had nevylezl a neuštkl vás. Není nebezpečné, když víte, že tam had je, a bojíte se, kdy vyleze, abyste ho mohli zabít; je nebezpečné, když nevíte, že tam je, a zatímco bezstarostně kráčíte, tak se had může objevit a uštknout vás.
Chci říct, že je nebezpečné, když člověk nepozoruje sám sebe a nezná své vášně. Když zná své vášně a bojuje s nimi, pak mu Kristus také pomáhá je vymýtit.
Podle: Svatý Paisij Svatohorec: SLOVA II. «Duchovní probuzení»
Zdroj: Άγιος Παΐσιος ο Γέροντας μας
připravil Michal Dvořáček
