„Při spáse člověka spolupůsobí jak Boží blahodať (milost), tak současně i lidská vůle.“
(Svatý Nektários Eginský, metropolita Pentapolský)
„Žádný nezná Syna, jediné Otec, aniž Otce kdo zná, jediné Syn,
a komuž by chtěl Syn zjeviti.“ (Mt 11,28)
I když je božská lidumilnost nekonečná a Boží blahodať ke spáse člověka přebohatá, přesto je spása nemožná bez souhlasu a spolupráce stran člověka.
Nejprve si musí člověk uvědomit, že zhřešil, musí činit pokání, zatoužit po spáse a hledat ji, aby ho (touto spásou) sama Blahodať odměnila.
Jelikož vnitřní uvědomění a kajícnost, jakož i touha po spáse a její hledání je znamením návratu člověka k Bohu, stejně tak je tímto znamením i odpor k hříchu a sklon ke cvičení se v ctnostech, a to je svým způsobem vzývání Božího milosrdenství, které spěchá k (člověku) pomýlenému, aby se nad ním smilovalo.
Takže aby nás blahodať zachránila, musíme chtít být spaseni. Svatí církevní Otcové vydávají svědectví o této pravdě…
Svatý Jan Zlatoústý říká:
„Blahodať, navzdory tomu, že je to milost, zachraňuje jen ty, kteří si to přejí.“
Svatý Řehoř Theolog také potvrzuje:
„Být spasen předpokládá jak naši vlastní účast, tak účast Boží“;
a svatý Justin dodává: „Ačkoli Bůh sám stvořil člověka, nezachraňuje člověka bez jeho souhlasu.“
Ti, kteří věří, že člověk může být spasen pouze díky Boží blahodati nebo pouze z vlastní vůle, bez Boží blahodati, se mýlí.
Protože Boží blahodať, jak jsme již poukázali, zachraňuje pouze ty, kdo činili pokání a vrátili se k Hospodinu, zatímco vůle bez blahodati ke spasení nestačí, protože člověk není schopen sám se před Bohem ospravedlnit.
Lidská slabost se projevila v mnoha letech otročení člověka hříchu a ďábelské tyranii, v době, kdy v tomto stavu setrvával, pracoval při absenci své vůle a sténal, a z tohoto stavu ho nedokázal osvobodit ani jeho rozvoj, ani jeho moudrost, ani nic jiného.
K síle lidské vůle jako jediné schopné spásy se jako první vyjádřil Pelagius, na počátku 5. století po Kristu, a pak i další Pelagiáni, kteří ho následovali. K boji proti Pelagiovi se postavili dva velcí Otcové západní Církve, svatý Augustin a svatý Jeroným, a ti se obrátili k moci božské blahodati jako jediné, která zachraňuje člověka, a požadovali zavržení Pelagiova mylného učení.
Církev jako celek však díky tomu, že kráčela (zlatou) střední cestou, prohlásila obě strany za mylné a utvrdila učení (v podobě církevního dogmatu), že „spása člověka je dosažena Boží blahodatí a současně jeho vlastní vůlí a synergií (spoluprací)“.
Názor Církve je jediný správný a v souladu s Písmem svatým. Podle těchto (textů) Svatého písma vyplývají dvě podmínky ke spáse, a sice, že je zapotřebí jak blahodati, tak souhlasu člověka.
Už ze samotných slov Spasitele se považuje předpoklad a potřeba koexistence obou (podmínek) za samozřejmost.
Kristus, který přišel spasit lidské pokolení, nespasil všechny lidi, i když chtěl, aby všichni byli spaseni a došli k poznání pravdy, ale jen ty, kteří ho následovali, a proto – když kázal – pravil jim: „Kdo chce jít za mnou, musí zapřít sám sebe“, tj.: ke spáse bylo zapotřebí sebezapření, což je nemožné bez souhlasu a individuální vůle.
Pán Ježíš kázal také těm, kdo přijímají spásu z konání skutků zákona, to znamená pouze z lidské vůle, a těm Spasitel říkal: „Já jsem dveře. Pokud někdo vejde skrze mne, spasen bude“ (Jn 10,9 ) a „Beze mne nemůžete nic učinit“ (Jn 15,5), z nichž vyplývá potřeba koexistence obou (předpokladů).
A proto lze konstatovat, že na spáse člověka spolupracuje současně jak Boží blahodať, tak vůle člověka.
Boží blahodať (člověka) zve, osvěcuje jeho mysl a srdce, a vůle spolupracuje na otevření očí a očistění jeho srdce. Spasení tedy začíná působením blahodati, je formováno vůlí a je zdokonalováno blahodatí, která jej korunuje.
Podobenství o Rozsévači je dobrým příkladem. Rozsévač zasel, dobrá země přijala (jeho semeno) a Bůh vše rozmnožil a požehnal. Je tedy nutné toužit po tom být spaseni, abychom skutečně byli Boží blahodatí spaseni.
[Výňatek (Kázání VII.) z knihy svatého Nektária „Péče o duši“, vydané nakladatelstvím Athos.]
Zdroj digitálního textu: Pemptousia.gr
Při příležitosti 7. Neděle po Pasše (Svatých 318 Otců Všeobecného sněmu v Niceji)
připravil a přeložil Michal Dvořáček
