Upokoj, Hospodine, duši všech zesnulých služebníků svých v místě světla, v místě hojnosti, v místě pokoje!
Slovo úvodem
U příležitosti Zádušní (Dimitrijevské) soboty předkládáme ctěnému čtenáři slova svatého starce Paisije Svatohorce, který nás vyzývá k modlitbě a konání vhodné dobročinnosti za účelem upokojení duší všech zesnulých. Modlitby a vzpomínkové bohoslužby za zesnulé mají moc vyvést duši z pekla.
Vysvětlení:
Starec Paisij hovoří ve svém Slovu (o zesnulých) o různých aspektech modliteb za zesnulé, zatímco na některých místech používá ve vztahu k lidem, tedy duším zesnulých, výraz „ypódikos“ (řec. υπόδικος, υπόδικος νεκρός). Slovo „ypódikos“ či „ypódikos nekrós“ (obviněný mrtvý) znamená, že jde o nějakého obviněného člověka, který byl prozatím obžalován, ale dosud nebyl odsouzen. Takový člověk se tedy nachází v jakémsi zvláštním stavu, kdy očekává rozsudek, ale ten ještě nebyl potvrzen. V tomto duchovním slova smyslu se dá tedy říci, že kromě svatých, kteří se přiblížili k Ráji a jejich duše jsou u Boha, v Božích příbytcích, ostatní zesnulí očekávají na soucit věřících a jejich modlitby, které jim mohou v jejich stavu poskytnout úlevu, ba dokonce mohou vést ke změně osudu těchto zesnulých, kteří během svého života svatosti nedosáhli. Závěrečný soud má nicméně ve svých rukou jedině Hospodin Vševládce! V žádném případě však nejde o učení o očistci, které se protiví učení Jedné, Svaté, Všeobecné a Apoštolské Církve a je považováno za herezi.
Slovo svatého starce Paisije na téma zádušních modliteb
– Starče, ti, kteří zesnuli a jsou jako nějací obvinění v poutech smrti (kromě našich Svatých), ti se mohou nějak modlit?
– (Jejich duše) přicházejí k vědomí a začínají žádat o pomoc, ale sami si pomoci nedokážou. Ti, kteří jsou v Hádu, by od Krista chtěli jen jednu věc: žít alespoň pět minut v pokání. My, kteří jsme živí, máme stále ještě prostor k pokání, zatímco ubozí zesnulí si své postavení již sami nezlepší, ale očekávají od nás pomoc. Proto máme povinnost jim svou modlitbou pomáhat.
Něco mi říká, že asi jen deset procent zesnulých (tj. obviněných mrtvých) se nachází v démonickém stavu, a tam, kde jsou, proklínají Boha jako démoni. O pomoc nežádají, ale ani pomoc nepřijímají! A proč také? Co s nimi může Bůh učinit? Jsou podobni dítěti, které se odcizí svému otci a promrhá veškeré své bohatství, a navíc svého otce proklíná. No, a co s takovým dítětem může jeho otec učinit? Ale ostatní, tj. zesnulí odsouzení k soudu, kteří mají alespoň špetku „filótima“ (tj. lásky ke cti), cítí svou vinu, činí pokání a trpí za své hříchy. Žádají o pomoc, a modlitby věřících jim pozitivně pomáhají.
Jinými slovy, Bůh jim nyní, když jsou ve stavu „obviněných zesnulých“, dává příležitost, aby mohli získat pomoc až do doby Druhého příchodu. A podobně jak v tomto životě, je-li někdo přítelem krále, může se přimlouvat a pomáhat někomu, kdo je ve stavu obviněných, tak i člověk, který je Božím přítelem, může se u Boha přimlouvat svou modlitbou a převést obviněného z jednoho vězení do jiného, lepšího, resp. z jednoho žaláře do nějakého lepšího.
Nebo je dokonce může přestěhovat do pokoje či bytu.
Tak jako ulehčujeme (život) vězňům občerstvením apod., které jim nosíme, tak ulevíme i mrtvým modlitbami a almužnami, které konáme pro jejich duše. Modlitby živých za zesnulé a vzpomínkové bohoslužby (tj. panychidy) jsou poslední šancí, kterou Bůh dává zesnulým na pomoc, až do Posledního soudu. Po tomto soudu už nebude žádná možnost jim pomoci…
Bůh chce pomoci zesnulým, protože cítí soucit za jejich spásu, ale neudělá to, protože si zachovává svou vlastní vznešenost. Nechce dát ďáblu právo říci: Jak to, že ho zachraňuješ, když se nesnažil a nenamáhal? Když se modlíme za zesnulého, dáváme Bohu naopak právo zasáhnout. Bůh bývá daleko více dojat, když se modlíme za zesnulé než jen za živé.
Proto naše Církev žehná tzv. kolivo, a proto se konají zádušní (vzpomínkové) bohoslužby. Tyto panychidy jsou nejlepšími obhájci duší zesnulých. Mají schopnost zachránit (doslova „vytáhnout“) duši z pekla. A vy byste také měli při každé bohoslužbě konat modlitbu (a posvěcení) koliva za zesnulé. Pšenice, z níž je kolivo připraveno, má svůj (velký) význam: „Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Rozsívá se tělo porušitelné, vstane neporušitelné.“ (1 Kor 15,42) To znamená, že pšenice (čili kolivo) symbolizuje smrt a vzkříšení člověka, jak praví Písmo svaté.
– Starče, potřebují ještě více naší modlitbu ti, kteří zemřeli nedávno?
– No, když jde někdo do vězení, nebývá to pro něj zpočátku těžší než později? Bývá! Modleme se tedy za zesnulé, kteří u Boha (během svého života) nenašli zalíbení, aby Bůh učinil něco i pro ně. Zejména když víme, že byl někdo tvrdý a vedl hříšný život…, tehdy bychom se měli modlit ještě více a také nechat sloužit božské liturgie a výroční vzpomínkové panychidy za jeho duši a dávat almužnu chudým na spásu duše toho daného zesnulého člověka, aby se také tito chudí lidé (příjemci našich almužen) modlili upřímně za „posvěcení kostí“ tohoto zesnulého, a aby tím byl Bůh dojat a slitoval se nad ním.
A tak to, co nestihl učinit sám tento zesnulý člověk, to učiňme my za něj! Zatímco člověku, který se vyznačoval svou dobrotou, i když jeho život nebyl dobrý, trochu modlitby velmi pomáhá, obzvláště když měl dobrou povahu a dobré duševní rozpoložení.
Mám na mysli události, která svědčí o tom, jak moc zesnulým pomáhá modlitba stran duchovních lidí. Někdo jednou přišel do mé chýše se slzami a řekl mi: Starče, dlouho jsem se nemodlil za někoho, kdo zemřel, a on se mi pak zjevil ve snu a řekl mi: „Před dvaceti dny jsi mi měl pomoci, ale zapomněl jsi na mě, a já dnes trpím!“ Opravdu, ten poutník mi to potvrdil a přiznal se mi, že se kvůli různým starostem zapomněl za svého zesnulého přítele po dobu 20 dní modlit, dokonce ani sám za sebe modlitbu nekonal.
– Starče, když někdo zemře a my jsme požádáni, abychom se za něj modlili, je dobré se modlit každý den až do 40. dne Ježíšovou modlitbou pomocí komboskini?
– Když se budeš modlit pomocí komboskini, pak zařaď do seznamu zesnulých i další osoby, které odešly z tohoto světa. Proč by měl vlak jet do cíle pouze s jedním cestujícím, když může pojmout další? Kolik bídných zesnulých lidí je v nouzi a prosí o pomoc a nemají nikoho, kdo by se za ně modlil! Někteří lidé tu a tam nechají za zesnulé konat vzpomínkovou bohoslužbu, ale jen za jednoho z nich. Tímto způsobem nezískají (tito věřící) pomoc ani pro sebe, protože jejich modlitba není Bohu tak příjemná. Když pro někoho zesnulého vykonali tolik zádušních bohoslužeb, ať totéž učiní také pro ostatní (jim neznámé) zesnulé.
– Starče, pomáhají mrtvým, kteří nemají (žádné blízké) lidi, kteří by se za ně (po jejich smrti) modlili, právě modlitby těch, kteří se obecně modlí za všechny zesnulé?
– Samozřejmě, že jim to pomáhá. Já, když se modlím za všechny, kteří zesnuli, vidím ve spánku své rodiče, kteří díky mým modlitbám pociťují nyní velké upokojení. Pokaždé, když se účastním božské liturgie, modlím se při všeobecné zádušní modlitbě za všechny zesnulé… Pokud se někdy nemodlím za zesnulé, pak se mi někteří moji zesnulí známí zjevují (na znamení výtky).
Jeden můj příbuzný, který byl zabit ve válce, se mi zjevil po bohoslužbě, v době zádušní vzpomínky (tj. panychidy za zesnulé), protože jsem jeho jméno neměl zapsané na seznamu ostatních padlých, kteří byli modlitebně vzpomínáni při Proskomidii jako padlí hrdinové. A vy, když přinášíte zapsaná jména ke svaté Proskomidii, nedopusťte, aby se vzpomínala pouze jména nemocných, ale také jména zesnulých, protože zesnulí mají (o modlitby Církve) ještě větší nouzi!
Nechť je pokoj s těmi, kteří přemohli svět, a nechť je pokoj i s námi, kteří nyní vedeme (duchovní) boj. A takto zmizí zármutek světa, takto zmizí osten smrti a jako vítěz nad prachem se zjeví Kristus se všemi, kdo v něj uvěřili, a zvolá:
„Tyto věci mluvil jsem vám, abyste ve mně pokoj měli. Na světě soužení míti budete, ale doufejte, já jsem přemohl svět.“ (Jn 16,33)
Podle: Svatý Paisij Svatohorec – Slova IV. „Rodinný život“. Hesychastérion sv. Jana Theologa v Souroti, Soluň, Řecko.
Zdroj: Dogma.gr
připravil a přeložil Michal Dvořáček
…
Vysvětlení k pojmům „Hádes“ (podsvětí) a „Kólasis“ (peklo):
Učení Písma svatého o „Hádu“ (řec. ᾍδης) je jako základní prvek věrouky křesťanského náboženství součástí eschatologického učení Církve. Slovo „Hádes“ – které se v Novém zákoně objevuje desetkrát – odpovídá hebrejskému šeolu a aramejské gehenně – jako místo trestu pro bezbožné – a latinskému Orcus a Inferum. Řecké slovo „Hádes“, které se objevuje v řeckém originálu Nového zákona, označuje neviditelnou a temnou říši mrtvých a jejich stav, všech bez výjimky zde zesnulých, zbožných i bezbožných, spravedlivých i nespravedlivých, kteří jsou daleko a odděleni jeden od druhého až do Druhého příchodu Pána Ježíše Krista a Jeho Posledního soudu. V češtině používáme výraz „podsvětí“.
Víra v existenci Hádu je založena na jasném učení Pána Ježíše Krista a jeho učedníků a představuje křesťanskou odpověď na mučivou otázku člověka o jeho posmrtném osudu. V Novém zákoně nemáme systematický výklad nebo definici Háda, ale z popisů si o něm můžeme udělat obrázek. Za prvé, v souladu se svatým evangelistou Matoušem výše použitý termín symbolicky znamená opak nebe a je charakterizován jako opevněná pevnost, která má klíče a brány.
V Janově Apokalypse Pán Ježíš Kristus prohlašuje, že on sám drží klíče Hádu, čímž naznačuje, že je Pánem života a smrti. Pokračováním tohoto výkladu je část prvního Listu svatého apoštola Pavla Korinťanům, kde je řečeno, že moc Hádu a smrti je rozdrcena Kristem a její ničivé působení je potřeno. V podobenství o boháčovi a chudém Lazarovi od svatého evangelisty Lukáše (srov. Lk 16,19-31) je Hádes představován jako místo utrpení hříšníků, které je dokonce odděleno od místa spravedlivých velkou mezerou či propastí a obecenství mezi nimi není výslovně povoleno. Všechny tyto informace o Hádovi jsou samozřejmě antropomorfní, aby bylo poselství Bible bezprostřednější.
Pojmy Peklo a Nebe je však třeba vnímat v souvislosti s ontologickými kategoriemi, aby získaly svůj plný význam. Nebe a peklo jsou stavy a vztahy k životodárnému Bohu. Podle svatého Maxima Vyznavače Boží přátelé vidí Boha a jsou naplněni nevysvětlitelným potěšením, zatímco ti v pekle nejsou schopni v Boží blízkosti žít, a proto zakoušejí nevýslovnou bolest. Vše je v náruči Boha a neexistuje nebe ani peklo jako specifické „uzavřené“ místo blaženosti nebo trestu, ale jde o jiný způsob, jakým každá bytost přijímá samotnou přítomnost Trojjediného Boha.
Zpracováno podle:
https://www.pemptousia.gr/2015/05/i-theologiki-antilipsi-tis-kolasis/
