V pozemské kráse ukázala jsi krásu nebeskou…

Velká sestra milosrdenství a následovnice odkazu svatých Marty a Marie

Místo úvodu

Dne 18. července 1918, jen jeden den po popravě Mikuláše II., cara celého Ruska, a jeho rodiny, byla velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna (zvaná též „Ella“) věku 53 let spolu s dalšími svými druhy krutě popravena bolševiky. Jednalo se o tyto muže a ženu, kteří byli spolu s velkokněžnou Jelizavetou zabiti: Romanovce a knížete Sergeje Michailoviče (59 let), knížete Jana Konstantinoviče (věk 32), knížete Konstantina Konstantinoviče (věk 28), knížete Igora Konstantinoviče (24 let) a knížete Vladimíra Pavloviče Paleje (21 let), Varvaru Alexejevnu Jakovljevu, mnišku z Domu milosrdenství, a konečně také Fjodora Semjonoviče Remeze, tajemníka velkovévody Sergeje Michailoviče.

Podrobnější „Život“ svaté Jelizavety velmi dobře zpracoval a o některé cenné podrobnosti doplnil o. Marek Malík.

Dovolím si z tohoto Života citovat se zaměřením na poslední chvíle těchto Alapajevských svatých mučedníků a vyznavačů ruských:

„V noci z 5. na 6. července 1918 odvezli všechny vězně do vesnice Sinjačichi. Tam, 18 km od Alapajevska, na místě opuštěné dolní šachty, byl proveden strašný zločin. S hanlivými nadávkami a při brutálním zacházení a údery pažbami pušek začali dozorci všechny nové mučedníky postupně shazovat do hluboké důlní šachty. První shodili velkokněžnu Jelizavetu. Ta se stihla přežehnat znamením kříže a nahlas se modlila: Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Jan nespadli až na dno šachty, ale na výčnělek, který byl v hloubce 15 metrů. Ač sama těžce zraněna, odtrhla ze svého oblečení kousek oblečení a jím převazovala velkoknížeti Janovi jeho rány, aby mu ulehčila jeho utrpení. Vesničané, kteří byli náhodně nedaleko šachty, slyšeli, jak z její hlubiny zní Cherubínská píseň, kterou zpívali umírající mučedníci.

Za několik měsíců poté byl Jekatěrinburg obsazen armádou admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka. Těla všech novomučedníků byla vyzdvižena z šachty. Prsty ctihodné mučednice Jelizavety a Varvary, ale také velkoknížete Jana, byly složeny tak, jako když se někdo žehná znamením kříže.

Po ústupu Bílé armády byly rakve s ostatky ctihodných mučednic převezeny přes Peking, Šanghaj a Port Said až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem svaté apoštolům rovné myronosice Marie z Magdaly.

Velkokněžna Jelizaveta byla spolu se svou souputnicí sestrou Varvarou připočtena k zástupu svatých roku 1981 (RPCZ), kdy se uskutečnila kanonizace Sboru svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských, přičemž Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu) byla kanonizována ve Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských roku 1992.

Nyní se ostatky ctih. muč. velkokněžny Jelizavety a mnišky Varvary nacházejí přímo v chrámu Marie z Magdaly v Getsemanském ženském monastýru na Olivové hoře v Jeruzalémě.“

Co ale předcházelo těmto tragickým událostem v Alapajevsku? A jak se vlastně stalo, že velkokněžna vyměnila šat ruské kněžny a přijala místo něj bílý oděv sestry milosrdenství?

Z biografických údajů lze vysledovat, že po smrti jejího manžela, milovaného velkoknížete Sergeje Alexandroviče, tehdejšího gubernátora Moskvy, který byl násilně zabit při na něm spáchaném atentátu, se sv. Jelizaveta oddala modlitbě, rozjímání a začala se připravovat k úplnému zasvěcení se Bohu a práci pro blaho bližního.

Tato příprava trvala přibližně čtyři roky, od roku 1905 do roku 1908, a během těchto let se sv. Jelizaveta postupně seznamovala se všemi úskalími, s nimiž je spojeno vybudování společenství sester na tradici církevní a duchovní. Ne vždy a ne všemi byla pochopena. Byli lidé, kteří jí nerozuměli, ale objevili se i tací, kteří jí doslova nepřáli. Byla obviňována z „protestantských novot“, když chtěla v Ruské pravoslavné církvi obnovit funkci diákonis. Ona se ale nevzdávala. Dál se pilně věnovala přípravám, studovala církevní ústavy, radila se u starců ze Zosimovské poustevny a sepisovala pravidla pro budoucí členky svého konventu. Byla to únavná, ale plodná fáze jejího úsilí, která byla později korunována úspěchem.

Spisovatelka Lubav Miller ve své knize s názvem „Svatá Jelizaveta Ruská, Velká kněžna Jelizaveta Fjodorovna“ cituje z dopisů a záznamů lidí blízkých, kteří svatou Jelizavetu dobře znali a kteří jí byli nablízku v mnoha pohnutých chvílích jejího života.

Jedním z nejtragičtějších okamžiků, které musela velkokněžna vytrpět, byl bombový atentát na jejího muže Sergeje Alexandroviče, při němž bylo jeho tělo zcela roztrháno. Svatá kněžna Jelizaveta tehdy vlastnoručně posbírala doslova části jeho těla ze země a po dobu zádušní panychidy zůstala v nehybném stavu klečíc u jeho rakve.

Od okamžiku smrti svého muže, s nímž do té doby vychovávala dvě adoptované děti, Marii a Dimitrije, se život a dílo sv. Jelizavety začaly postupně, ale jistě proměňovat a směřovat k naprostému zasvěcení se Bohu a rovněž k oddanému konání skutků milosrdenství prospěšných různým vrstvám společnosti. Už tehdy věnovala většinu svého času filantropické pomoci bližním, kdy se dnem i nocí starala o nemocné (zejména o raněné vojáky z Rusko-japonské války), o sirotky a lidi chudé a bez prostředků. Tato činnost naplňovala její duši pokojem a útěchou, kdy nemusela myslet na své vlastní hoře, nýbrž kdy mohla projevovat praktickými skutky lásku každému trpícímu člověku.

Svatá kněžna Jelizaveta byla vysoce zbožnou a pokornou ženou, milující Boha, svatou Pravoslavnou církev a její svaté, která vždy hledala duchovní útěchu v radách moudrých starců a svatých. Když se ještě se svým mužem Sergejem zúčastnila církevních oslav konajících se při příležitosti svatořečení velkého ruského starce sv. Serafíma Sárovského, které proběhly v roce 1903 v Sárově, pocítila sv. Jelizaveta všudypřítomnou blahodať, jak se o tom později sama zmínila v dopise svým příbuzným žijícím v zahraničí.

Rakev se svatými ostatky sv. Serafíma Sárovského nesl (první zleva) sám car Mikuláš II., následován velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem
(manželem sv. Jelizavety)

Konkrétně své sestře, princezně Viktorii z Battenbergu, sv. Jelizaveta napsala:

„Jakou nemoc, jakou bolest jsme zde viděli, ale také jak velkou víru. Zdálo se nám, že žijeme v době pozemského života našeho Spasitele… Pán nás učinil hodnými spatřit, jak němá dívka začala mluvit, za níž se tak silně modlila její matka…“

Podobně také jednou napsala svému bratru Ernestovi, aby také on sám poznal sílu východní křesťanské modlitby a často opakoval slova Ježíšovy modlitby: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Tato slova sama kněžna bez přestání vyslovovala, aby se staly součástí jejího života a vešly do jejího srdce, jak radili velcí starci a svatí hesychasté. Ona sama zachovávala také Pravidlo svatého Serafíma Sárovského, které velký Sárovský divotvůrce učil a předal věřícím žijícím ve světě.

Život zasvěcený modlitbě a skutkům milosrdenství

To, jakou formu mělo její budoucí zasvěcení mít, je důležitou otázkou.

Jistě zde napomohla existence zachovaného svědectví osob blízkých, korespondence, jejíž oficiální publikace vlastně v posledních letech neustále probíhá, a také knihy napsané na toto téma.

Socha sv. Serafíma Sárovského s ikonou Přesv. Bohorodice „Umilénije“

Jejím novým snem, jak již bylo naznačeno, se stala myšlenka na vybudování „Domu milosrdenství“, který chtěla zasvětit svatým Martě a Marii. Řídila se blahým evangelním úmyslem (srov. Luk 10,41-42) spojit činorodou aktivitu s rozjímavým, asketickým způsobem života, najít tedy jakousi střední cestu mezi výlučně aktivistickým pojetím sociální služby a na druhou stranu přísným kinoviálním způsobem života mnichů a mnišek v monastýru.

A to se jí nakonec podařilo.

Jen vzpomeňme, že Pán Ježíš dílo Marty zcela nezavrhl, ale naznačil, že to duchovní, které si vybrala evangelní Marie, má vyšší hodnotu a význam před tím tělesným; že je třeba se zaměřit a usilovat „o tu blahou část“, a tu si pak zvolit a držet se jí; že zkrátka není chvályhodné činit bláhově skutky světské, prázdné, nevedoucí k žádnému duchovnímu užitku, ale vždy upřednostňovat úsilí a duchovní námahu ve smyslu zachování dobra, lásky a Božího pokoje, tedy Království nebeské a jeho spravedlnost, neboť „všechno ostatní nám bude přidáno“ (Mat 6,33).

Ve stejném smyslu a na stejných základech mělo být založeno také „misijní“ a „filantropické“ dílo, které začala sv. kněžna Jelizaveta postupně, ale systematicky připravovat, plánovat a s pomocí dalších jí oddaných lidí také fyzicky budovat.
Je dobře známo, že v Domě milosrdenství nebyl zasázen ani jeden kvítek a zatlučen ani jeden hřebíček bez všeobjímající péče, dohledu a znalosti sv. Jelizavety, která nade vše milovala bílé květy.

„V Domě milosrdenství měly být ruku v ruce spojeny dvě ctnosti: služba Bohu skrze našeho bližního (viz péče svaté Marty) a služba Bohu skrze modlitbu a práci nad svou vlastní spásou (viz blahý díl zvolený svatou Marií).“

Co víme zcela přesně, nemělo se jednat o světsky orientovanou dobročinnost, kdy se členové různých charitativních spolků či sesterstev, především ve větších ruských městech, účastnili např. bálů a dalších veřejných událostí tohoto typu. Naopak, mělo jít o duchovně a dobročinně zasvěcenou aktivitu žen, které se rozhodly oddat plně službě Bohu a bližnímu a složit k tomuto účelu zvláštní sliby (prostřednictvím kterých se tyto ženy oddaly životu ve společenství, modlitbě, skutkům milosrdenství a práci pro blaho Církve a společnosti), jež měly být zachovávány po celou dobu jejich pobytu v tomto ženském konventu, přesněji řečeno v Domě milosrdenství svatých Marty a Marie.

Jak víme, jednalo se o zcela specifické společenství sester zabývajících se různými prospěšnými pracemi, jehož představenou se stala sv. Jelizaveta. Místní sestry měly ošetřovat nemocné, starat se o siroty, péct prosfory, pracovat v lékárně, šít církevní oděvy, starat se o zahradu, pracovat v kuchyni apod.

Svatou velkokněžnu Jelizavetu spolu se všemi sestrami k této službě Církvi posvětil 10. února roku 1909 biskup Dmitrovský Trifon (Turkestanov) podle zvláštního „činu“ (Ustanovení), který vypracoval tehdejší Posvátný synod Ruské pravoslavné církve.

Citujme na tomto místě opět ze sepsaného Života sv. Jelizavety:

„Následujícího dne (po činu vykonaném vladykou Trifonem), během božské liturgie, vložil světitel Vladimír, metropolita Moskevský a Kolomenský, na každou ze sester osmicípé cypřišové kříže a Jelizavetu Fjodorovnu ustanovil představenou tohoto Domu milosrdenství.

Velkokněžna tehdy pronesla tato památná slova:

Opouštím zářivý svět, (…) ale spolu se všemi vámi vstupuji do ohromnějšího a většího světa, světa chudých a strádajících.

V Domě milosrdenství svatých sester Marty a Marie vedla velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna plně asketický život: spala na dřevěné posteli bez matrace, povětšinou ne více než tři hodiny, jídlo požívala velmi střídmě a přísně dodržovala posty, o půlnoci vstávala na modlitbu a potom obcházela všechny nemocniční lůžka, nezřídka zůstávala u těžce nemocných až do brzkého jitra. Sestrám vždy říkávala: Není hrozné a strašné, když se z důvodu lživé lidskosti snažíme všechny tyto těžce strádající ukonejšit a uspávat nadějí na jejich zdánlivé a klamné uzdravení? Prokázaly bychom jim větší a lepší službu, kdybychom je předem a zavčas připravili k jejich křesťanskému přechodu na věčnost.

Jelizaveta Fjodorovna nikdy nečinila nic zásadního bez požehnání duchovníka Domu milosrdenství – protojereje Mitrofana Serebrjanského, bez rad starců Optinské poustevny, ale i dalších monastýrů. Za úplné poslušenství vůči starci získala od Boha vnitřní útěchu, mír a pokoj ve své duši.“

To, jaké plody přinášela její duchovní činnost a práce, vždy vedená milosrdnými myšlenkami, lze posoudit ve světle poznání jejího života, díky svědectvím tehdejších lidí, při studiu dalších soudobých svatých a rovněž na základě souvisejících historických důkazů.

K našemu duchovnímu užitku nechť slouží právě tato zaznamenaná svědectví doby, která zmiňuje ve svém Životě (o svaté kněžně Jelizavetě) také otec Marek.

Opět citujeme:

„Na počátku 1. světové války velkokněžna organizovala pomoc směřovanou na frontu. Pod jejím vedením byly zformovány sanitární vlaky, zakládány sklady potřebných léčiv a zásob, na frontu byly vysílány polní mobilní kaple.

Abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 byla pro velkokněžnu Jelizavetu Fjodorovnu velikou ranou. Její duše byla otřesena, nemohla o tom mluvit, aniž by hořce zaplakala. Viděla, do jaké propasti se Rusko řítilo a hořce plakala za ruský národ, za jí tak drahou carskou rodinu. V jednom z dopisů z té doby pocházejí následující slova:

Pociťovala jsem hlubokou lítost nad Ruskem, nad jeho dětmi, které v nynějším čase nevědí, co činí. Cožpak to není nemocné dítě, které máme stokrát více rádi v čase jeho nemoci, nežli tehdy, když je veselé a zdrávo? Chtělo by se spolu s ním nést jeho strádání, pomoci mu. Svatá Rus nemůže zahynout. Ale Veliké Rusi už více není. My nyní musíme nasměrovat své mysli k Nebeskému království a s pokorou říci: Buď vůle Tvá.

Po příchodu bolševiků k moci odmítla opustit Rusko a emigrovat, a pokračovala i nadále v tom, co započala po smrti svého muže. Ještě více se věnovala obětavé práci v Domu milosrdenství.

7. května roku 1918, v den památky Iverské ikony Matky Boží, navštívil Dům Milosrdenství a odsloužil zde moleben světitel Tichon, patriarcha Moskevský. Za půl hodiny po odjezdu patriarchy byla velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna zatčena a uvězněna čekisty a tzv. Lotyšskými střelci na osobní rozkaz F. E. Dzeržinského. Patriarcha Tichon se snažil domoci se jejího propuštění, ale marně. Byla neustále hlídána pod dozorem a poté byla převezena z Moskvy do Permu.“

Na tomto místě lze již zcela patrně pocítit veškerou tragičnost posledních dní života sv. Jelizavety, k nimž se schylovalo na základě její všeobecné známosti a velké oblíbenosti v širokých kruzích tehdejší společnosti, ale také díky přátelství a duchovním vazbám na mnohé církevní osoby té doby, a konečně, což je možná to nejpodstatnější, pro její čestné a svědomité křesťanské smýšlení a oddanost Kristu…

Na malou chvíli se však ještě vraťme k formě její služby, jíž zasvětila poslední roky svého života.

Původní myšlenka přivedla sv. Jelizavetu ke snaze obnovit institut diákonis, která byla živá ještě v původní Církvi, ale později ustoupila jiným církevním proudům, až přestala s výjimkami působit v Církvi úplně. Tehdy, jak se díky autentickým dobovým svědectvím ukázalo, Posvátný synod Ruské pravoslavné církve tento její požadavek nepřijal, ale vyhověl svaté velkokněžně v tom, že sestavil právě jakousi zvláštní službu a „čin“ (tj. pořádek) po vzoru mnišského zřízení, pomocí nějž byly sestry do Domu milosrdenství nakonec přijímány. Uvádí se, že na počátku jich bylo celkem sedmnáct.

Osobní věci sv. Jelizavety Fjodorovny z doby jejího působení v Domě milosrdenství

Přesto, že se nejednalo v případě Domu milosrdenství přímo o klasický klášter, kterých bylo v Rusku v té době velké množství, život uvnitř tohoto Konventu byl veden podobně jako ten v monastýru. „Sestry stávaly brzy ráno, a již kolem 6 hodiny se scházely ke společné modlitbě. Poté sv. Jelizaveta udílela všem úkoly týkající se jejich práce v daný den. Sestry, které ten den byly od práce osvobozeny, zůstávaly po ranních modlitbách ještě v chrámu, aby se účastnily Božské liturgie.“

A nejen to. Během společných jídel se vždy četly Životy svatých či jiné duchovní poučení. Každý večer probíhala večerní bohoslužba s jitřní a před velkými svátky také Všenoční bdění. V 9 hodin večer se sestry znovu denně shromažďovaly v místním chrámu, aby se účastnily společných modliteb a obdržely požehnání od své představené. Ba co víc, čtyřikrát týdně se v místním chrámu četly Akathisty k různým svatým: v pondělí svatému Archandělovi Michaelovi a nebeským mocnostem, ve středu svatým ženám Martě a Marii, v pátek Boží Matce anebo Strastem Kristovým a konečně v neděli večer Spasiteli.

A k čemu vedou tyto úvahy a indicie dnes?

Dá se říci, že vedou a napomáhají k vytvoření ještě úplnějšího obrazu o událostech a osobách doby dávné, mající však pro nás, naši přítomnost a duchovní užitek, zcela nezanedbatelný význam.

Ptáte-li se proč, pak si troufáme říci, že v životě a ve skutcích každého našeho pravoslavného světce byl a nadále přebývá Bůh, jak v jeho těle, tak v jeho duši, díky níž bylo i to tělesné, hmotné a materiální posvěceno.

Po svatých Božích, kteří se zalíbili Bohu, nám tak zůstávají nejen jejich svaté ostatky, ale také jejich oděvy, nástroje, místa, kde žili, kde se pohybovali, ale rovněž dílo, které vytvářeli. To vše v sobě nejen obrazně, ale i reálně skrývá Boží blahodať, která se na těchto věcech, místech, ale i myšlenkovém díle usídluje a v nich působí.

Ptáme se tedy již zcela konkrétně: Byla tedy sv. Jelizaveta mniškou, či nikoli?

Máme ji v souladu s církevní tradicí nazývat „svatou“, nebo „ctihodnou“ mučednicí?

Snad pomůže, byť i jen částečně, k lepší orientaci v této problematice také naše soukromá korespondence se členy „Vzdělávacího spolku sv. Jelizavety a sv. Sergije“ v Rusku, která odhalila některé méně známé skutečnosti a vrhla více světla na zkoumanou otázku.

Ze soukromé korespondence z července roku 2018:

Dotaz ohledně domnělého mnišství sv. Jelizavety Fjodorovny

Odpověď je jednoznačná. Jelizaveta Fjodorovna nebyla mniškou a “klášter” Marty a Marie nebyl klášterem (v pravém smyslu tohoto slova). Ona byla proti tomu, aby se Dům milosrdenství, který založila, stal klášterem, a jak je rovněž známo, “křížové sestry” (z Domu milosrdenství), jak byly nazývány členky tohoto “kláštera”, nosily šedé a bílé uniformy.

Původní myšlenka Jelizavety Fjodorovny měla za cíl oživit institut “diákonek”, jenž Posvátný synod Ruské církve nakonec nepřijal.

Pověsti o tom, že (sv. Jelizaveta) byla mniškou, pocházejí z následující události: Když bylo celkem 8 rakví Alapajevských mučedníků převezeno do Čity (ruské město na východě země), byly po nějakou dobu ukrývány v místním klášteře. Když rakve otevřeli, oblékli tělo sv. Jelizavety do černého (mnišského) oděvu, protože to byla jediná barva (oděvu), která se v tomto monastýru nacházela. Když později dorazily rakve do Pekingu, byly znovu otevřeny, a tak se stala černá barva jejich oblečení zdrojem pozdějšího zmatku.

Mimochodem, celkem bylo z Alapajevska do Pekingu přivezeno 8 rakví, odkud dvě z nich cestovaly dále do Jeruzaléma, které doprovázel otec Serafím (Kuzněcov), jeden mnich z Permu…

To je však již další, dlouhý a neméně zajímavý příběh…

2) Dotaz ohledně vztahu mezi sestrami Alexandrou a Jelizavetou

V roce 1918, kdy byli Mikuláš II., Alexandra Fjodorovna a jejich nejstarší dcera Marie převezeni do Jekatěrinburgu (zbytek rodiny stále dlel v Tobolsku), byla Jelizaveta Fjodorovna poslána do Permu. Odtud poslala do Jekatěrinburgu balíček velikonočních dárků (kávu, čokoládu a velikonoční vajíčka). Marie, která byla křestní dcerou Elly, odpověděla na tento dar velmi vřelým dopisem s poděkováním, přičemž napsala, že “káva je velmi dobrá pro matčiny bolesti hlavy”…

Pokud jde o vaši otázku, tak lze říci, že vztahy mezi Alix (carevnou Alexandrou) a Ellou (Jelizavetou Fjodorovnou) se zhoršily zejména kvůli Rasputinovi. Když se Alix dozvěděla, že Ella (údajně) schvalovala Rasputinovu vraždu, poslala jí zpět ikony, které jí Ella přinesla z kanonizačního obřadu sv. Serafíma Sárovského (v roce 1903). Od té doby neexistuje žádný písemný důkaz o jejich vzájemné korespondenci.

Zbytek příběhu je již dobře znám.

Vůbec poslední dochovaný snímek sv. Jelizavety ještě za jejího života (r. 1917)

Nově publikovaný dopis sv. Jelizavety, adresovaný
caru Mikulášovi, před jejím „mnišským“ postřihem

Následující výňatek je z nové knihy „Romanovští carští mučedníci: Co nemohlo ticho ukrýt“, která obsahuje řadu dopisů Velkokněžny (Elly) Jelizavety Fjodorovny, adresovaných caru Mikulášovi!

Jak je známo, byl to právě car Mikuláš II. který velkokněžnu v jejích snahách o vybudování speciálního ženského konventu podpořil a osobně se zasloužil, aby Posvátný synod vydal své rozhodnutí a schválil nově založený Dům milosrdenství.

Několik dní před svým mnišskými postřihem napsala velkokněžna Jelizaveta caru Mikulášovi velmi dojemný dopis, v němž ho žádala o jeho carské požehnání k jejímu novému duchovnímu poslání, jehož se hodlala vbrzku ujmout.

Moskva, 7. dubna 1910

Nejdražší Bratře,

Žádám o vaše požehnání, modlitby a odpuštění před slavnostním dnem, k němuž se chystám. Kéž mi Bůh pomůže, abych byla hodna tohoto úkolu, který je pro mne zdrojem hluboké radosti a klidu v duši. Kéž je mé pokorné úsilí přijímáno v Jeho (Božích) očích. Kéž byste mohl i vy, můj drahý, získat alespoň trochu pomoci (touto mou službou) pro vaši práci, kterou se budu snažit konat s Boží pomocí, abych skrze ni přinesla útěchu vašim dětem. Buďte si, prosím, jist, že ať už je můj pozemský život jakkoli těžkopádný a hříšný, nadále zůstávám vaší oddanou poddanou. Moje vůle je vždy plná dobrých úmyslů a zbožných přání, i když na své cestě narážím a činím nekonečné chyby.

Celým svým srdcem vás líbám a posílám své pokorné požehnání a modlitby.

Váš pravý starý přítel

Sestra Ella.

Doslov

Jak svědčí metropolita Anastásij (Gribanovský, 1873–1965), druhý historický hierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí (RPCZ), svatá Jelizaveta se nikdy nesnažila porozumět něčemu bez duchovního vedení zkušených pravoslavných starců, zejména těch ze Zosimovské poustevny, vůči nimž zachovávala dokonalou poslušnost. Za své nebeské průvodce a ochránce si vybrala sv. Sergeje Radoněžského a sv. Alexeje Moskevského, do jejichž ochrany svěřil sv. Jelizavetu již její manžel Sergej Alexandrovič, jehož vlastní tělesné ostatky pohřbila Velkokněžna Jelizaveta v Čudovském klášteře v nádherné hrobce ve stylu starověkých římských katakomb. Právě toto období po smrti jejího manžela bylo dobou přerodovou, kdy dozrála její myšlenka na úplné se zasvěcení Bohu a svaté Církvi pro vlastní spásu a blaho všech lidí.

Když vypukla revoluční bouře v Rusku, zachovala sv. Jelizaveta nepředstavitelnou sebekontrolu a duchovní pokoj. Jak píše metropolita Anastásij, „vypadalo to, jako by (kněžna) stála na vysokém, neotřesitelném útesu, a odtamtud se bez obav dívala na vlny, které se kolem ní valily, a pozvedaly tak její duchovní vidění do věčnosti”.

„Lidé jsou děti, nevinní tím, co se kolem nich děje,” poznamenala tiše. „Jsou vedeni k podvodu nepřáteli Ruska.”

Ona však nebyla přivedena ani do úplného zoufalství všudypřítomným a hrozným utrpením a ponížením, které postihly carskou rodinu, k níž měla tak blízko.

Jednou před někým v této věci pronesla se zářivou jemností na adresu carské rodiny: „To bude sloužit k jejich morálnímu očištění a přiblížení k Bohu.“

Hluboce pro carskou rodinu trpěla jedině tehdy, když byly kolem jejích členů splétány trny těžkých pomluv, zejména během války. Aby nedala podnět k novým zlým pomluvám, snažila se velkokněžna vyhnout rozhovorům na toto téma. Když se to přece jen stalo, a kvůli nechutné zvědavosti některých lidí bylo toto téma rozvíjeno v její přítomnosti, okamžitě ho neutralizovala svým mlčením.

Pouze jednou, poté, co se vrátila z Carského Sela, sama zapomněla na svou rozvážnost a klid, a poznamenala: „Ten strašný muž (tj. Rasputin) mě chce od nich oddělit, ale to se mu s Boží pomocí nepodaří.”

Konečně ve Svatém městě Jeruzalémě

Přestože byla socha této významné křesťanské světice připojena k dalším sochám velkých křesťanských mučedníků 20. století přímo na Velký portál Westministerského opatství v Londýně, její pravé a vytoužené místo odpočinku spočívá přece jen někde jinde. Ve Svaté zemi. Ve svatém městě Jeruzalémě. V ruském pravoslavném chrámu sv. Marie Magdalény.

Obě dvě těla svatých mučednic uvítaly triumfálně dne 15. ledna 1920 jak anglické úřady, tak řecké i ruské pravoslavné duchovenstvo v Jeruzalémě, a spolu s nimi i davy ruských emigrantů a místních obyvatel. Jejich slavnostní pohřeb se konal příští den a bohoslužbu vedl primas Jeruzalémské pravoslavné církve, dnes již v blahé paměti zesnulý patriarcha Damián, spolu s početným zástupem věřících.

Jako by to bylo stvořeno pro tento účel, když pod spodní klenbou ruského pravoslavného chrámu sv. Marie Magdalény byla upravena hrobka přímo pro velkokněžnu. Tento chrám, postavený na památku carevny Marie Alexandrovny jejími dětmi (tj. i manželem svaté velkokněžny), nebyl pro zesnulou velkokněžnu Jelizavetu ničím neznámým, neboť spolu se svým manželem – velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem zde byli společně přítomni při vysvěcení tohoto chrámu v roce 1888. Chrám sv. Marie Magdalény, postavený v tradičních ruských architektonických liniích na svazích Olivetské hory, patří k těm nejpůvabnějším ze všech křesťanských chrámů v Palestině.

Metropolita Anastásij v této souvislosti napsal:

„Sama mučednice si nemohla vybrat lepší místo odpočinku, a ačkoli předvídala, že bude muset nějakou dobu odpočívat mimo svůj klášter, připravila si právě zde pro sebe svůj hrob.”

V pozemské kráse ukázala jsi krásu nebeskou,

svatá ctihodná mučednice Jelizaveto,

následovala jsi Martu a Marii, ženy myronosice

ve službě Bohu i trpícím lidem.

Tím tě proslavil Kristus Bůh jako jednu ze svatých žen ruských,

darujících nám pokoj a velikou milost.

Tropar svaté Jelizavetě (hlas 2.)

Použité zdroje:

Ljubov Miller. Svyataya muchenica Rossijskaya Velikaya knyaginya Elizaveta Feodorovna. (Love Miller. Holy martyr Russian Grand Duchess Elizabeth Feodorovna) Hardcover – 1971 (jako zdroj byl dostupný originál v ruském jazyce)

Life of the Holy New Martyr Grand Duchess Elizabeth by Metropolitan Anastassy, Jerusalem, 5/l8 July, 1925
http://orthodoxinfo.com/general/duchess.aspx

http://www.espo-fond.ru/