Vybrané kapitoly z Průvodce po Svaté zemi!
Historická fotografie Betléma
Část druhá!
Křesťanský poutník si vždy přál na vlastní oči spatřit místa, po kterých kráčela Pánova noha a která byla zkropena Jeho krví.
Už je tomu více než tisíc šest set let, co se svatá Helena, první poutnice v dějinách křesťanství, vydala do Palestiny, aby navštívila svatá místa a obnovila jejich uctívání. Od té doby, přestože čas pokročil a Palestina se mnohokrát od základů změnila, následuje její kroky každoročně množství poutníků, kteří jsou vedeni stejnou touhou jako ona: na vlastní oči spatřit místa, na kterých se odehrávaly veliké události Starého i Nového zákona a v duchu je znovu prožít; útrapami cesty očistit tělo, vytrhnout se alespoň na pár dní ze zaběhnutého způsobu života a najít si čas na upřímnou modlitbu v místech, kde sama plyne ze rtů, kde myšlenka na Kristovo utrpení plní slzami oči i těch nejotrlejších lidí. Být cele s Bohem: to je největší přání každého křesťanského poutníka.
Pouť skutečně v lidském životě vždy představovala cosi výjimečného. Chtěl-li se poutník v dávných časech vydat na vzdálené svaté místo, nestačilo mu najít si volný týden či měsíc. Musel počítat s tím, že bude cestovat možná řadu let, že bude muset projít stovkami nebezpečných situací, že bude tisíckrát okraden, zbit nebo uvězněn, než se konečně dostane k cíli. Musel počítat s tím, že opouští své blízké a možná už se s nimi víckrát neshledá, že zanechává svou obživu a od nynějška se bude živit z přispění milosrdných lidí, které na cestě potká. Musel vědět, že nadobro opouští celý svůj předchozí život a že, i když se jednou třeba vrátí, už nikdy nebude tím, čím byl před svou poutí. Přesto se v dějinách vždy našli lidé, kteří všechny tyto podmínky přijali a vydali se na cestu. Každý z nich byl jiný a každý měl k tomuto rozhodnutí své vlastní důvody. Jeden nebyl spokojen se svým dosavadním životem a toužil po změně, která by ho více přiblížila Bohu, jiný pociťoval v duši prázdnotu a toužil po naplnění. Někteří lidé se na pouť vydávali proto, že spáchali těžký hřích a útrapy cesty si uložili jako pokání. A další prostě jen chtěli na vlastní oči spatřit místa, po kterých kráčela Pánova noha a která byla zkropena jeho krví.
Tak tomu bylo až do nedávné minulosti a nijak se to neměnilo, přestože svět se měnil velmi výrazně. V Evropě i v Palestině se vládci střídali jeden za druhým, trůny povstávaly a padaly a hranice se přesouvaly z místa na místo, ale svatá místa zůstávala stále stejná a nepolevoval ani nepříliš silný, zato však nikdy nevysychající proud zbožných mužů a žen, kteří byli ochotni podstoupit utrpení cesty do Svaté země.
Až v posledních desetiletích došlo k prudkému zvratu. Rozvoj dopravy a neuvěřitelné přiblížení i těch nejvzdálenějších míst světa způsobily, že se až dosud tichá a polozapomenutá svatá místa, určená jen k modlitbě a vroucné vzpomínce, zčistajasna zaplnila hlučnými návštěvníky s fotoaparáty v rukou a stala se tak předmětem turistického byznysu. Skutečně, jedním z největších nebezpečí naší doby je profanace, zevšednění jedinečného a pád vědomí svatosti v duších lidí: od turisty, který přijel do Jeruzaléma poté, co v jediném týdnu absolvoval prohlídku Paříže, Toleda, Říma, Atén a Káhiry, lze opravdu jen stěží čekat, že si plně uvědomí pravý význam tohoto ojedinělého místa. Chrám Vzkříšení, nejsvětější místo na zemi, se tak v očích lidí změní v pouhou historickou památku, kuriozitu, jakých jsou všude na světě stovky.
Je velice těžké neotevřít srdce tomuto všeobecnému pádu hodnot, který je tak výrazný, že se už pomalu stal charakteristickým rysem naší doby. Je obtížné a krušné jít proti všeobecným trendům a nenechat se ovlivnit agresivním okolním světem, zvláště pokud proniká na místa, která před ním byla až donedávna bezpečně chráněna. Pokud se k tomu však člověk odhodlá, vyžene ze své duše veškerou vedlejší myšlenku a plně se oddá jedinému skutečnému smyslu, pozná duchovní radost, kterou mu žádná světská lákadla už nikdy nebudou moci nahradit.
Pravoslavné křesťanství je ve Svaté zemi přítomno od časů, kdy zde žil náš Pán Ježíš Kristus. Po dva tisíce let neohroženě bojovalo za nedotknutelná práva, která zde má, a vždy čelilo protivníkům, kteří disponovali horami zlata, gigantickými armádami a přízní mocných panovníků. Bojovalo a jeho jedinými prostředky byly vytrvalá modlitba a nepřetržitá přítomnost Páně. A tyto zbraně se vždy ukázaly jako schopné vzdorovat jakékoli nepřízni a jakémukoli násilí; jeruzalémská církev se ubránila pronásledování za časů římských císařů, přežila krvavý perský vpád v sedmém století, přenesla se přes dlouhá léta arabské a posléze turecké nadvlády, byla svědkem křižáckého panství, prošla bez úhony složitým obdobím britského mandátu a nyní statečně brání věčnou Kristovu přítomnost na půdě státu Izrael a čelí nespravedlivým útokům ze strany islámských fundamentalistů. Kdo se upřímně zamyslí nad tímto dlouhým, vysilujícím, ale vždy vítězným bojem, nemůže neuvěřit, že to náš Pán Ježíš Kristus chrání tuto jedinečnou a prastarou křesťanskou obec a vede ji po úzké stezce lidskými dějinami až ke konečnému vítězství.
Místo narození Spasitele v Betlémě s oltářem pravoslavných křesťanů
Člověk, který překoná obavy a pohodlnost a vydá se na cestu do Svaté země, pozná nejsvětější místo celého vesmíru. Pozná kraj, kterým kráčely dějiny od počátku světa a kde bude lidská historie jednoho dne ukončena. Spatří místa, na kterých došlo k největším zázrakům a kde byla lidská duše mnohokrát povznesena až k nebesům. Spatří však také pole krutých bitev, krveprolití a bezuzdného násilí, kterého bylo v dějinách Palestiny vždy mnoho a jež dosud neustalo. Ano, i v současnosti je Palestina rozdělená země, země o niž se sváří množství národů a ke které se upírají oči celého světa. Je to smutné, ale je to i přirozené: je-li Palestina místem, kde se nebe obrazně dotýká země, pak i tamní boj je jakýmsi hmotným ztvárněním boje duchovního – boje, který každý křesťan denně prožívá ve své vlastní duši.
Tento průvodce by měl pomoci každému, kdo se rozhodne pouť do Palestiny vykonat. Byl sepsán s cílem poskytnout poutníku základní přehled nejdůležitějších svatých míst a stručný popis jejich historie. Vznikl v Řecku a jeho francouzská verze se dostala až do jihozápadní Francie, kde tamní pravoslavné církevní obci dobře posloužila při podrobném poznání Svaté země.
My vám nyní nabízíme další, tentokrát český překlad této knihy. Její obsah zdaleka není vyčerpávající: kdyby mělo být zachyceno a popsáno veškeré duchovní bohatství Svaté země, nestačil by na to snad ani tisícinásobek tohoto textu. Přesto doufáme, že vám s pomocí Boží přinese stejný užitek jako všem předcházejícím čtenářům a poutníkům.
ÚVOD
PALESTINA
Palestina se rozkládá na Blízkém východě. Na severu sousedí s Libanonem, na jihu s Egyptem, na východě s Jordánskem a ze západní strany ji omývá Středozemní moře. Ve starověku se jí říkalo také země Kanaan, země Izraelská, země Judská, země Zaslíbená, země Páně a země Svatá.
Palestina je hornatá země, což se odráží v mnoha biblických verších. Oba hlavní horské systémy vycházejí z Libanonu a rovnoběžně směřují na jih až k horám Sinaj a Oréb. Údolím mezi nimi protéká jediná palestinská řeka Jordán. Nejvýznamnější hory jsou: na severu Libán a Antilibán, Hermon, Tábor a hora Olivová; východně od Jordánu Galaad a Ammon; na jihu Sinaj a Oréb. Svahy hory Karmel spadají na západní straně do Středozemního moře. Slovo karmel znamená rostlinstvo, a skutečně je celá oblast hustě porostlá stromy. Dnes leží na úpatí Karmelu přístavní město Haifa s 350 000 obyvateli. Je to významné obchodní centrem, přes které prochází téměř veškerý izraelský dovoz a vývoz.
Na sever a východ od Jeruzaléma se až k Jerichu táhnou vyprahlé kopce a skalnatá údolí.
Jižně odtud jsou hory Moáb a Nébo. Z tohoto vrcholku mohl Mojžíš zdálky zahlédnout Zaslíbenou zemi. Hospodin mu tehdy pravil: „Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Nébo, kteráž jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatři zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným…“ (Deuteronomium 32:48-50).
Podnebí Palestiny je závislé na nadmořské výšce. Zimy jsou chladné a léta zase velmi teplá. Letní vedra nicméně zmírňuje hojná rosa, o které se v Bibli mluví jako o daru Božím. Vcelku je možné Palestinu nazvat požehnanou zemí: „Nebo Hospodin tvůj Bůh uvozuje tě do země výborné, země, v níž jsou potokové vod, studnice a propasti, prýštící se po údolích i po horách, do země hojné na pšenici a ječmen, na vinice a fíky a jablka zrnatá, v níž jest hojnost olivoví olej přinášejícího a medu, země, v níž chléb bez nedostatku jísti budeš, a v ničemž nouze trpěti nebudeš, země, jejíž kamení jest železo, a z hor jejích měď sekati budeš. Kdyžkoli jísti budeš a nasytíš se, dobrořečiti budeš Hospodina Boha svého za zemi výbornou, kterouž dal tobě“ (Deut. 8:7-10).
Palestina produkuje zejména obilí, citrusy, vinnou révu a zeleninu. Tiberiadské jezero je bohaté na ryby.
Zeměpisně se Palestina dělí do čtyř oblastí: Galileje, Samaří, Judeje a Pouště.
Dějiny Palestiny jsou pohnuté. Jejími prvními obyvateli byli Kananejci. S Abramovým odchodem z Mezopotámie a jeho usazením v Kanaanu vstupuje na scénu nový lid, Hebrejci. Říkalo se jim tak, protože Palestinci nazvali Abrama jménem Imbi, což znamená cizinec. Potomkům Abramova vnuka Jákoba se zase říkalo Izraelité podle jména Izrael, které znamená Ten, kdo žije s pomocí Boží a které bylo Jákobovi dáno po jeho boji s andělem při návratu do Kanaanu.
Jákob a jeho synové museli kvůli hladomoru opustit Kanaan a usídlit se v Egyptě. Později, na Boží příkaz, zavedl Mojžíš a po něm Jozue Boží lid zpět do země Zaslíbené. Tehdy byla Palestina rozdělena mezi všech dvanáct pokolení izraelských. Po čase se stala královstvím a jejími největšími vladaři byli Saul, David a Šalomoun, který dal postavit nádherný chrám.
Místo narození Spasitele v Betlémě
Roku 722 př. K. si království Izraelské podmanili Asyřané a roku 586 zase Babyloňané, kteří vyvrátili i království Judské, znesvětili chrám, zbořili Jeruzalém a Boží lid zavlekli do zajetí.
Následně dobyli Palestinu Peršané, ale roku 331 př. K. je odtud vyhnal Alexandr Veliký. Roku 63 př. K. přišli Římané, ale dovolili Židům jistou samosprávu a vlastního krále, Heroda Velikého, který se stal římským vazalem. Během jeho panování se v Betlémě narodil náš Pán Ježíš Kristus. V Římě tehdy vládl císař Octavianus Augustus.
Po Římanech spravovali území Palestiny Byzantinci. Za vlády Konstantina Velikého se křesťané začali o Svatá místa více zajímat a jejich zájem dále vzrůstal za svaté Heleny, Theodosia Velikého, císařovny Eudoxie, manželky Theodosia II., Justiniána a dalších. Císař Herakleios vedl roku 622 válku proti Peršanům a definitivně nad nimi zvítězil. Následně osvobodil Palestinu a vrátil do Jeruzaléma svatý Kříž, který 14. září 629 uložil na Golgotě.
Muslimové dobyli Palestinu roku 737, ale jejich přítomnost nijak neumenšila privilegia Pravoslavného patriarchátu v Jeruzalémě. Ta byla naopak respektována a dokonce potvrzena zvláštní chartou, kterou patriarchovi Sofroniovi VI. vydal kalif Omar ebn-el-Knatbud. Od té doby se řecká pravoslavná obec s hodnostáři, mnichy i laiky nazývá Bratrstvo Svatého hrobu a jeím úkolem je hájit práva pravoslavných ve Svaté zemi.
Dalšími vládci Palestiny se stali Turci, kteří se udrželi až do roku 1917, kdy zde Velká Británie ustavila protektorát a jmenovala guvernéra s britským občanstvím, ale židovského vyznání. Tato situace skončila až roku 1947, kdy byly vytvořeny dva nové státy: Izrael a Palestina. Palestina však ve skutečnosti nikdy neexistovala a už roku 1967, po židovsko-arabské válce, připadl celý pravý břeh Jordánu i starý Jeruzalém státu Izrael.
(pokračování příště se zaměřením na Betlém a jeho svatyně)
Pozn.:
Český překlad Průvodce, z nějž budeme čerpat, pořídil z francouzštiny br. Marek Sečkář.
Děkujeme!
