Na cestě ke svátku Vzkříšení
(35.)
„Když se zavřou naše tělesné oči a otevřou se oči naší duše, tehdy spatříme mnoho věcí, které nás překvapí. V našem novém životě uzříme mnohá překvapení.“
Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.
Na cestě ke svátku Vzkříšení
(34.)
„Náš půst, a obecně celá askeze, musí vyvěrat z oběti, kterou člověk podstupuje z lásky ke Kristu. Ďábel je spalován touto naší láskou ke Kristu. Suchou (a formalistickou) askezí se ničeho nedosahuje.“
Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.
(The Silouan´s Song by Arvo Pärt)
složil: Arvo Pärt, provedl: Modernt Chamber Orchestra, dirigoval Hugo Ticciati
starec Sofronij z Essexu při poslechu „Siluánovy písně“
Fotografii pořídil Vasile Călin Drăgan.
Píseň s názvem „The Silouan´s Song“ (tedy Siluánova píseň) napsal v roce 1991 estonský skladatel Arvo Pärt, jeden z nejvýznamnějších žijících skladatelů náboženské hudby, který byl duchovním dítětem ctihodného otce Sofronije z Essexu (žáka sv. Siluána Athosského).
Tato hudební skladba byla věnována bratrstvu Monastýru sv. Jana Křtitele v anglickém Essexu.
https://www.patriarchate.org/monastery-essex
https://www.facebook.com/monasterystjohnbaptistessex
Skladatel písně, Arvo Pärt, byl inspirován životem sv. Siluána (Sylvána) Athosského, konkrétně jeho slovy o touze po Bohu, kterou tento světec prožíval:
„Žízní duše má po Hospodinu a v slzách Ho hledá. Jakpak Tě (Bože) nehledat, když ty první jsi mne vyhledal a dal jsi mne zakusit sladkost svého Svatého Ducha. A moje duše si Tě zamilovala až do konce.“
Tato slova sice ve skladbě Arvo Pärta nezaznívají, ale skrývají se spíše v její melodii.
Celá kompozice je inspirována hlubokou touhou po Bohu: bolestí a touhou po Bohu. Posluchač nabývá dojmu, jako by se samy housle a violoncello modlily a oslavovaly Boha.
Zdroj:
otec Georgios Konispoliatis (Kerkyra), 20.3.2018, Proskynitis.blogspot
Přeložil a upravil MD
Fotografie z Monastýru sv. Jana Křtitele v anglickém Essexu:
starec Sofronij (Sacharov) z Essexu kráčející uprostřed
(nar. 23. září 1896 v Moskvě, zemřel 11. července 1993 v Tolleshunt Knights v Anglii)
Zhruba před 1400 lety se jedna dívka, sotva dvanáctiletá, někde v Alexandrii v dalekém Egyptě zapletla na trhu s láskou. Oddala se svým tělem i duší pádu, hříchu, rozpadu lidské osobnosti.
Kult uctívání těla, hédonismus a nenasytná tělesná žádostivost ji brzy opanovaly natolik, že se zdálo, že již není cesty zpět. Dlouhých sedmnáct let žila ponořena všemi svými nezkrotnými smysly do tohoto nespoutaného života, v hanbě, bez zdrženlivosti, ale současně s pocitem viny a výčitek. Považovala se za svobodnou, nezávislou a neodolatelnou. Obdivovala svou vlastní krásu, bohatství, dobyvačné touhy a provokaci, s níž budila údiv a současně pohoršení.
Stala se však jedna zázračná věc, a došlo k ní v Jeruzalémě, ve Svaté Zemi. Marie tehdy nemohla vstoupit do Chrámu Vzkříšení, jakási neviditelná síla ji držela a bránila vejít do této „svatyně svatých“, kde spočívá Kristův svatý Kříž, Jeho Hrob a místo Vzkříšení. Marie proto poklekla, začala lkát a s pláčem vzpomínala na své pády. Cosi se v ní obrátilo. Z milovnice tělesnosti a vášní se začala postupně stávat milovnicí Boha.
Začala se náhle proměňovat, odkládat svou masku, začala milovat dobro, postupně vstávala z mrtvých. V jejím srdci začal po této nečekané existenciální změně dominovat Bůh, který sám je absolutní Láska. Její život začal skutečně a od začátku nabývat smyslu. Marie se postupně stala opravdovou hrdinkou, svědkem, vyznavačem křesťanského pokání, milovnicí Boha a všeobecně uznávanou ctihodnou ženou, která překonala zákony přirozenosti.
Poté odešla na poušť za Jordánem, rozhodně a neúprosně. Myšlenky na návrat k jejímu předchozímu životu ji však nedovolily ani chvíli si odpočinout. Byla spalována divokými a krutými myšlenkami po dalších dlouhých sedmnáct let. Stejnou dobu, jakou žila dříve v hříchu. Začala si zoufat, ale nevzdávala se. Fyzicky se stala téměř neviditelnou, kost a kůže, neboť zachovávala přísný půst.
Procházela tehdy pouští sem a tam, jako nějaké divoké pouštní zvíře. Nehostinná poušť, cizí země, kde se ocitla, skály a jeskyně, to vše se stalo místem jejího nového obývání. Zde, v těchto podmínkách, prožila dalších třicet let v zápase se svými myšlenkami. Celá se stala světlou a průzračnou. Slavná nevěstka se stala největším asketou všech dob.
Nikdo ji od té doby neviděl, až jednou, představený monastýru sv. Gerasima Jordánského, otec igumen Zosima, který hodlal v poušti prožít Svatou čtyřicátnici. Ten ji spatřil. Jako stín. Když si uvědomil, že je to žena, zakryl její nahotu vlastním pláštěm, a poté s dojetím sepsal její obdivuhodný život. Díky němu o ní dnešní křesťané vědí. Díky němu, a rovněž z Boží milosti, se stáváme prostřednictvím tohoto velkolepého příkladu lepšími lidmi, opravdovými křesťany, tj. lidmi učícími se chápat pokání v pravoslavném slova smyslu. Jako jedinou cestu ke spáse.Pokračovat ve čtení →
Na cestě ke svátku Vzkříšení
(33.)
„Existují lidé, nad nimiž spočívá Boží blahodať, která je prozrazuje. Tito lidé cítí energie (Boží) blahodati, pokoje, radosti (a další ctnosti).“
Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.
(památka 9. / 22. března)
V roce 313 po narození Pána Ježíše Krista, kdy jeho svatá Církev přečkala období těžkého pronásledování, vydal svatý císař Konstantin nařízení, podle kterého mohli svobodně vyznávat své náboženské přesvědčení i křesťané. Jejich práva se po vydání tzv. Milánského ediktu zrovnoprávnila s pohany, ač tomu nebylo všude stejně. Konstantinův spoluvládce Licinius zůstával i nadále zapřisáhlým pohanem a ve své části říše usiloval o všemožné vymýcení křesťanstva, které se tam značně šířilo. Licinius se v té době připravoval k válce s Konstantinem, a jelikož se bál jakýchkoli nepředpokládaných vzpour ve svém vojsku, rozhodl se jej očistit od křesťanů, kterých v něm stále přibývalo.
Někdy kolem roku 320 po Kr. žil v tehdejším arménském městě Sevastia člověk jménem Agrikolaos, horlivý přívrženec pohanství, jenž byl oddaným vojevůdcem císaře Licinia. Pod jeho velením se nacházela též nevelká skupina čtyřiceti chrabrých Kapadočanů, kteří vyšli vítězně z mnoha bitev a u všech si získali svou odvahou velké uznání. Tito Kapadočané byli všichni křesťany. Když byl vydán císařův rozkaz, aby se všichni z jeho vojáků poklonili a obětovali pohanským modlám, svatí Kristovi vojíni odmítli. Agrikolaos, když se o tom dozvěděl, nechal si je zavolat, a když viděl jejich pevné odhodlání vzepřít se jeho rozkazu, dal je uvěznit. Vojáci si nezoufali, ale oddali se společně vroucí modlitbě, až se jim jednou v noci zjevil anděl a oni slyšeli jeho hlas: „Ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mat. 10,22)
Následujícího rána přivedli svatých čtyřicet vojáků před Agrikolaa. Tentokrát se pohanský vojevůdce pokusil o lest; nezískal-li svaté vyznavače po zlém, zkusil to nyní po dobrém. Začal tedy chválit jejich chrabrost, mládí a sílu a pak jim znovu navrhl, aby se zřekli Krista, a tím získali čest a přízeň samotného císaře. Když ale uslyšel jejich odmítavou odpověď, nechal je znovu odvést a nařídil, aby je spoutali okovy. Nejstarší ze čtyřiceti vojáků se tomu vzepřel a zvolal: „Císař ti nedal právo uvěznit nás do okovů“. Agrikolaos, jakmile slyšel tato slova, pochopil, že Kyrion – tak se totiž jmenoval nejstarší z vojáků – zná pravdu, nechal odvést vojáky a pouze je dal vsadit do vězení. Za sedm dní přicestoval do Sevastie bohatý hodnostář Licius, který měl právo vyhlásit soud nad vojáky, což také ihned učinil. Svatí vyznavači byli neústupní a nekompromisně prohlásili i před ním: „Odejmi od nás nejen naše vojenské hodnosti, ale i naše životy, neboť pro nás neexistuje nic dražšího než Kristus Bůh“. Tehdy Licius přikázal, aby svaté vojáky kamenovali. Kameny vrhané na jejich těla však dopadaly mimo cíl; kámen, který hodil sám Licius, dokonce zasáhl obličej Agrikolaa. Mučitelé, když viděli zázračný zásah shůry, pochopili, že svaté vojáky chrání nějaká neviditelná síla z nebes. Následující noci zůstali vojáci pohrouženi v modlitbě a opět uslyšeli hlas, tentokrát Pána Ježíše Krista: „Ten, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, znovu ožije. Mějte odvahu a nebojte se, neboť přijmete věnce neuvadající slávy“.
Na cestě ke svátku Vzkříšení
(32.)
„Žaltář je Bohem vdechnutá kniha, naplněna duchovním dojetím. A (prorok) David se podobá nějakému architektovi, který, aniž by byl sám stavitelem, učinil mistrovský (architektonický) kousek, který ostatní obdivují.“
Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.
Kříž jako symbol naší „spásy“
„Kříži Tvému klaníme se, ó Pane, a svaté vzkříšení Tvé slavíme.“ Tak zní slova, kterými opěvujeme slavný Kristův kříž, jemuž je zasvěcena také 3. neděle Velikého postu. K čemu přirovnat výši, do níž se musí povznést lidská mysl, aby pochopila význam a moc Kristova Kříže? Do jaké hlubiny musí proniknout lidský duch, aby mezi stovkami a tisíci symboly nalezl skutečný symbol záchrany lidstva? Jak nás učí svatí Otcové, význam „Kříže“ je třeba pochopit správně a vždy ve spojitosti s vírou. Kříž našeho Spasitele spolupůsobí a opakuje se i dnes, v životech svatých, v životě věřících čili Kristových učedníků. Archim. Georgios praví, že Kristův Kříž nás „činí krásnějšími“, „tvaruje nás v Kristu“, „pomáhá nám duchovně dozrát“ a konečně nás také připravuje na „Vzkříšení ve věčném životě“. Není ničím překvapivým, že lidé mimo Církev se Kříže obávají, ale nejen to, někteří se tomuto svatému nástroji naší spásy dokonce vysmívají a zapírají ho. Kříž tak pro tyto lidi zůstává bez skutečného významu a smyslu, postrádá pro ně moc a ztrácí v jejich očích naději jak pro současný, tak pro budoucí život. „Pokorní učedníci Pána nicméně s velkou trpělivostí zvedají svůj Kříž po Jeho vzoru den co den, byť s vlastními nemocemi a slabostmi.“ Pravoslavná obec v Brně při této příležitosti připravila výběr z učení o svatém Kříži podle díla archim. Georgia (Kapsanise) Grigoriatského (+2014), který je dostupný v rubrice „Download“ na http://pravoslavbrno.cz/download/. Nechť úryvek a výběr myšlenek tohoto Svatohorce našich dní pomůže také nám, dnešním pravoslavným křesťanům, zachovat bázeň před Bohem, úctu k „nástroji jeho spásy“, svatému a ctihodnému Kříži, a prohloubit naši teoretickou znalost a praktickou zkušenost víry, „jednou provždy předanou (Božím) svatým“ (Jud 1,3).
Přenesení ostatků svatého knížete Václava
Na letošní březnovou sobotu s datem 17.3. připadla podle pravoslavného kalendáře památka přenesení svatých ostatků svatého mučedníka Václava, knížete českého a patrona našeho chrámu, ze Staré Boleslavi do Prahy. Došlo k tomu přibližně v roce 938 po Kr., tj. před 1080 lety. Nepřestávejme nikdy prosit našeho nebeského ochránce za náš slovanský národ: „Svatý mučedníče, kníže Václave, národa slovanského nebeský ochránce, pros milostivého Boha, aby spasil duše naše.“ (Tropar, hlas 3.)
Ctihodný Jan Klimakos (Lestvičník)
Ctihodný Jan přišel na Sinajskou horu do monastýru svaté Kateřiny už jako šestnáctiletý chlapec. Po zesnutí svého duchovníka se Jan usídlil v jeskyni, ve které prožil dvacet let, naplněných tvrdým půstem a asketickým zápasem. Na naléhání bratří přijal svatý Jan hodnost igumena a staral se s horlivostí a láskou o spásu lidských duší. Jednou se přihodilo, že mu kdosi vytkl, že je mnohomluvný, ale on se nenechal ani myšlenkou spoutat hněvem anebo se rozzlobit, a raději umlkl a po celý rok nepromluvil ani jednoho slova, dokud jej bratři neuprosili, aby opět začal mluvit a poučoval je díky své od Boha získané moudrosti. Svatý Jan byl mimo jiné spisovatelem znamenitého duchovního díla s názvem „Nebeský žebřík“ (Lestvice), podle nějž získal také svou přezdívku. Svůj „Žebřík“ sepsal přibližně v polovině šestého století na prosbu Jana, igumena Raifského monastýru. Tato kniha představuje návod k neustálému duchovnímu zdokonalování každého křesťana, mnicha i laika. Obraz Žebříku je převzat ze Starého zákona, kde je popsáno vidění Jakubova Žebříku, po kterém andělé Boží vystupovali a sestupovali (viz Gen 28,12). Tato vzácná duchovní kniha je jedním z hlavních pilířů asketické literatury. Její četba je doporučována zejména v době Velikého postu, přičemž náš „výstup“ po pomyslných 30 stupních Janova žebříku se má stát spíše naším celoživotním posláním.Pokračovat ve čtení →
Na cestě ke svátku Vzkříšení
(31.)
„To, zda získáme svatost, nezávisí na létech (prožitých v askezi), nýbrž na naší velkodušnosti a na našem pokorném duchovním zápase.“
Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 708.
Na cestě ke svátku Vzkříšení
(30.)
„Mnich říká pokorně své myšlenky, aniž by cokoli přikazoval.“
Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 707.