Kvůli hříchům lidí Bůh dovolil…

Pád Konstantinopole, královny měst a
hlavního města Byzantské říše

Každoročně 29. května si Pravoslavná církev připomíná rok 1453 a spolu s ním související Pád Konstantinopole, královny měst. Města Konstantinova, pojmenovaném po svatém Konstantinovi Velikém, které bylo rovněž hlavním městem Byzantské říše (330–1453).

Ačkoli se nesmírná byzantská síla projevovala po dobu dlouhých 11 století, její skutečný příběh zůstává často ukryt kdesi v pozadí.

Ve své knize z roku 2006 „Sailing from Byzantium: How a Lost Empire Shaped the World“ (Při plavbě z Byzance: Jak ztracená říše utvářela svět) Colin Wells popisuje:

Tato nádherná říše, nástupkyně Řecka a Říma, spojovala starodávné a novodobé světy více než tisíc let. Bez Byzance by díla Homéra a Herodota, Platóna a Aristotela, Sofokla a Aischyla nikdy nepřežila. Jen velmi málo z nás má ponětí o obrovském dluhu, který vůči Byzanci máme.

Konstantinopol[1] byl více než jen kulturním, ekonomickým a politickým středem Eurasie, Konstantinopol byl především centrem křesťanství. Konaly se zde například tři ze sedmi všeobecných (ekumenických) sněmů: Druhý v roce 381, Pátý v roce 553 a Šestý v roce 680.

Císař Konstantin Veliký navíc předsedal Prvnímu všeobecnému sněmu a také formálně ukončil pronásledování křesťanů vydáním Milánského ediktu z roku 313.

V celých dějinách byli mnozí, kteří chtěli byzantské hlavní město dobýt pro sebe: Peršané a Avaři (626); Arabové v sedmém a osmém století; a Rusové v roce 860 (kteří tehdy ještě nepřijali pravoslavnou víru). Konstantinopol byl však pokaždé zachován v křesťanských rukou.

Po prvním osvobození města od jeho nepřátel byl jako díkůvzdání za její ochranné přímluvy v zájmu zachování Konstantinopole složen hymnus Přesvaté Bohorodici a Panně Marii. Duchovně dojímavou a hluboce všemi oblíbenou skladbu (řec. Τη Υπερμάχω Στρατηγώ[2]) zpívají pravoslavní křesťané nejen během doby velkopostní:

Vojevůdkyně v boji vítězná, jenž nás osvobozuješ od zlých, tebou chráněni díky vzdávají, služebníci tvoji Bohorodice; vládnoucí tedy mocí nepřemožitelnou, ze všech běd nás vytrhni, ať k tobě zní naše zvolání: Raduj se, Nevěsto vždy panenská![3]

Řecký text tohoto hymnu se mírně od toho slovanského, který vznikl později jako překlad, odlišuje. Ve čtvrtém verši je místo lidu (tj. služebníků) uvedeno „Město“, tedy Město Konstantinopol, které vzdává Přesvaté Bohorodici své díky za její záchranu. Jsou tím přirozeně myšleni obyvatelé tohoto města, věřící pravoslavný lid, ale je to drobnost, kterou je třeba vést v patrnosti.

Kromě jiných významných staveb Konstantinopol proslul také díky stavbě s názvem „Hagia Sofia“ (řecky Ἁγία Σοφία) čili chrámu Boží Moudrosti. Tento byzantský chrám z let 532–537, situovaný v zátoce Zlatý roh v Istanbulu, je jednou z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská svatyně s centrální kupolí a sídlem patriarchy byla po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) upravena na mešitu (a později opatřena minarety); v roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována, od té doby slouží jako muzeum. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě.

Co se tedy stalo v roce 1453 a co umožnilo Mehmedu II., zvanému Dobyvatel, dobýt a zajmout královnu všech měst?

Nikolaj Velimirovič, srbský svatý 20. století, ve svém „Ochridském prologu“ říká, že „Kvůli hříchům lidí Bůh dovolil, aby na hlavní město křesťanství dopadly hořké pohromy.“ Někteří říkají, že jedním z těchto hříchů byla Florentská unie, neúspěšný pokus o smíření západního křesťanství s pravoslavím.

Dne 2. dubna 1453 se Mehmed a jeho muži přiblížili k městským hradbám.

Ačkoli existují různé odhady tehdejších vojenských sil, kompromisní počet hovoří o 10 tisících mužích bránících město uvnitř hradeb, zatímco útočící síla představovala úhrnem 250 tisíc Osmanů.

Navzdory rozmanitým útočným strategiím ze strany dobyvatelů dokázali Řekové na čele se svým legendárním a současně posledním byzantským císařem Konstantinem XI. bránit Konstantinopol po sedm dlouhých týdnů. Odolnost a bojová vynalézavost Řeků sultána doslova frustrovala, ale nakonec přece jen nestačila.

Krátce po úsvitu 29. května 1453 bylo nádherné město Konstantinopol dobyto.

„Po tři dny a tři noci,“ jak popisují Velcí Synaxaristé Pravoslavné církve, „sultán dovolil svým mužům plenit město… Tehdy byly zničeny podklady nedocenitelné hodnoty, umělecká díla, vzácné rukopisy, svaté ikony a církevní sbírky.“

Když Mehmed získal moc, nebyl ke křesťanům nějak nelaskavý. Sir Steven Runciman, významný britský historik a Filhelén, popisuje v knize „Velká Církev v zajetí“, jak „sultán byl dost moudrý na to, aby pochopil, že blaho Řeků by mohlo přispět k blahu jeho Říše“.

Poté, co byl mnich Gennadios potvrzen jako patriarcha (spolu s velkovévodou Lukasem Notarasem vedl Gennadios protiunionistickou stranu církve), byl na obřadu jeho uvedení na patriarší stolec přítomen sám Mehmed Dobyvatel. Runciman popisuje, jak „sultán předal [Gennadiovi] insignie jeho úřadu, dále biskupské roucho, pastýřskou berlu a náprsní kříž.“ Ve vstupu do Ekumenického patriarchátu dodnes visí mozaika znázorňující tuto scénu.

Mehmed tehdy slavně prohlásil: „Buďte patriarchou obdařeným štěstím a buďte ujištěn o našem přátelství, neboť nadále můžete zachovávat všechna privilegia, která užívali patriarchové před vámi.“ Toto prohlášení zdůrazňuje důležitost a potřebu náboženské svobody, a to i pro současného ekumenického patriarchu v jeho schopnosti vykonávat svou církevní autoritu bez zásahů ze strany státu.

Zatímco pád Konstantinopole předznamenal konec Byzantské říše, Ekumenický patriarchát pokračuje ve své činnosti dál.

A navzdory skutečnosti, že pád Byzance znamenal nástup období mučednictví a perzekucí pro pravoslaví, Jedna, Svatá, Všeobecná a Apoštolská Církev stojí nadále v dějinách jako maják pravdy.

Konstantin XI. Dragases Palaiologos (1405–1453), který vládl v letech
1449–1453, byl posledním byzantským císařem.

Poznámky pod čarou:

[1] Konstantinopol, původně Konstantinopolis (Constantinopolis), slovanským označením Cařihrad, po dobytí Turky přejmenováno na Istanbul. Hlavní město Římské říše se stalo po jejím rozdělení hlavním městem Východořímského impéria (později Byzantské říše) a po dobytí Turky hlavním městem Osmanské říše.

[2] «Τῇ ὑπερμάχῳ στρατηγῷ τὰ νικητήρια, ὡς λυτρωθεῖσα τῶν δεινῶν εὐχαριστήρια, ἀναγράφω σοι ἡ Πόλις σου Θεοτόκε. Ἀλλ‘ ὡς ἔχουσα τὸ κράτος ἀπροσμάχητον, ἐκ παντοίων με κινδύνων ἐλευθέρωσον, ἵνα κράζω σοι· Χαῖρε, Νύμφη ἀνύμφευτε».

[3] Tato část skladby naznačuje, že v původním řeckém textu je uvedeno „Město“ jako to, které vzdává Přesvaté Bohorodici chválu za jeho záchranu: «ἀναγράφω σοι ἡ Πόλις σου Θεοτόκε».

podle níže uvedeného zdroje připravil a redakčně doplnil Michal Dvořáček

Evagelos Sotiropoulos

The Fall of Constantinople, Queen of Cities

Greek Orthodox Metropolis of Toronto (Canada)

5/30/2016

Zdroj:

http://orthochristian.com/93809.html

Další užitečné odkazy: