„Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému.“
V souvislosti s již avizovanou církevní událostí mimořádného významu byli dnes, v sobotu 8. února roku 2020, v průběhu svaté liturgie v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, slavnostně kanonizováni noví světci a novomučedníci čeští.
Při vzpomínce na slavné a veliké události dnešního dne jsem si vzpomněl na radost při pomazání starozákonního krále Šalamouna. Všechen přítomný lid, který šel za svým králem v průvodu: „prozpěvoval s plesáním a veselil se radostí velikou, tak až se všudy rozléhalo od zvuku jejich…“ (1 Kr. 1,40).
Také dnes, v našem katedrálním pravoslavném chrámu, bylo slyšet, jak se lidé radují „radostí velikou“.
A tuto duchovní radost jednomyslně dosvědčovaly tváře i hlasy všech přítomných.
Vždyť jednomyslnost je zároveň ctností i Božím darem.
Spolu s otcem Jozefem Fejsakem, který reprezentoval naši brněnskou farnost, jsme stáli uprostřed chrámu, nepohnutě a soustředěně, na místě posvátném, na dějišti velkého historického zápasu našeho národa za svobodu, na místě posvěceném životy a modlitbami našich předchůdců, kteří si u Boha zasloužili „věnec vítězství“.
Jak vladyka Michal, arcibiskup pražský, tak vladyka Juraj, arcibiskup michalovský a košický, hovořili o významu svědectví víry, které vydali svatí čeští novomučedníci, kteří byli dnešní den slavnostně utvrzeni, prohlášeni a zapsáni naší svatou Církví do řad nových přímluvců za naši Církev, za naše věřící, za náš národ i vlast. Takových přímluvců, kteří mají „u Boha smělost“, je nám zapotřebí nejvíce. Právě oni mohou u Boha vyprosit tolik potřebnou jednotu mezi všemi, mezi námi osobně, mezi našimi pastýři, jednotu a jednomyslnost všech „údů“ naší svaté Církve, jež je posvátným Tělem Pána Ježíše Krista.
Vladyka Juraj ve své promluvě k přítomným věřícím a rovněž k příbuzným našich nových mučedníků zdůraznil skutečnost, že Církev již jen „konstatuje“ skutečnost, která je již dávno platná u Hospodina. Naši svatí jsou právě svatí především v Božích očích. Pro nás, věřící Všeobecné pravoslavné církve, platí to, že je třeba, aby v nás toto přesvědčení uzrálo, aby nám Hospodin a naši svatí sami otevřeli oči, abychom pochopili to, co je Bohu milé.
A to se dnes stalo. A tímto skutkem jsme splnili náš dluh vůči druhům a přátelům našeho svatého vladyky Gorazda, svatořečeného již před několika desetiletími.
Otec Václav Ježek, představený katedrálního chrámu v Praze, hovořil ve své plamenné a Duchem svatým vedené řeči, o živém zdroji víry, kterým jsou svatí. A my díky tomu, že poznáme lásku těchto Božích svatých, si uvědomíme, v čem spočívá podstata naší víry. Že k tomu, abychom pochopili podstatu naší víry, není třeba někomu klást na hrob „vavřínové věnce“ ani stavět mramorové pomníky. Je třeba naopak přijmout do srdce živou víru Božích přátel, jak je sám Pán Ježíš nazval, a kterou lze pocítit pouze ve „shromáždění svatých“, to znamená v Jeho svaté Církvi.
Mezi přítomnými hosty bylo mnoho duchovních otců: diákonů, kněží a rovněž srbský biskup Hesychij z Nového Sadu, který podtrhl historický význam a přínos srbské jurisdikce, pod jejíž duchovní záštitou naše místní předválečná Pravoslavná církev žila. Bylo zde také mnoho návštěvníků a poutníků. Poznal jsem v zástupu přítomných mnohé mně dobře známé věřící, kteří přicestovali z různých částí naší vlasti, ale také ze zahraničí. Ti všichni neváhali a absolvovali dalekou cestu, aby byli přítomni při této dojemné, slavné a zářivé události.
Neopomenuti nesmí zůstat ani přímí příbuzní našich svatých novomučedníků, kteří přicestovali i se svými rodinami. Konkrétně se v našem středu ocitli žijící příbuzní otce Václava Čikla a Jana Sonnevenda. Někteří z nich přicestovali až z dalekých Spojených států, nehledě na svůj pokročilý věk.
Spontánně jsme se seznámili především s příbuznými svatého Jana Sonnevenda, tehdejšího místopředsedy Sboru starších brněnské pravoslavné farnosti a později také předsedy Sboru starších v pražské pravoslavné obci…
Bratři Pavel, Jan a Jaroslav Ortovi jsou vnuci svatého Jana Sonnevenda, svého milovaného dědečka, o němž dnes hovořili s velkou láskou a úctou. Byli tehdy ve věku našich dětí, devíti-desetiletí chlapci, a dobře si vybavují podrobnosti těch okamžiků, na které nelze zapomenout. Všichni z nich vůči nám projevili spontánní přátelství, ba, chtělo by se říci, bratrství, navzdory tomu, že nejsou všichni pravoslavnými křesťany. Kanonizační akt jejich příbuzných na ně však zapůsobil silně a nenadále.
Tak např. Pavel (Paul) Ort uvedl, že všichni urazili velkou vzdálenost, téměř 8 tisíc kilometrů, aby přijeli na místo, kde působil jejich dědeček, velký český vlastenec.
Mezi jinými nám pan Pavel řekl i tato slova:
„Můj dědeček, přestože nebyl původně pravoslavný, později tuto víru přijal. Byl to člověk jako každý jiný. Se svými dobrými vlastnostmi i nedokonalostmi. A snad právě proto se v něm Pánu Bohu zalíbilo. Ano, je nám velmi drahý. Dal nám totiž dobrý příklad. Ani my nevíme, co se ještě stane. Nikdy není pozdě…“
Při závěrečném pohoštění jsme měli možnost ještě jednou pohovořit se všemi hosty, vyslechnout si upřímná slova našich biskupů, radost kněží a dojetí všech přítomných věřící. V tomto shromáždění později odpoledne vystoupil také náš otec Jozef. Byl požádán, aby nám všem řekl pár slov o tehdejším dění v době budování naší místní pravoslavné církve, o našich vazbách na Srbskou pravoslavnou církev a také o našich svatých.
Otec Jozef mimo jiné zdůraznil, že tito svatí novomučedníci položili svůj život předně za „Boha, vlast i národ“. A ukázali nám všem, že cesta naší víry je „cesta vyznavačství“. Podle otce Jozefa bychom měli nyní všichni svorně prosit svaté novomučedníky za jejich přímluvy, aby naše Církev byla vždy „jednotná a nerozdílná“. Možná právě dnes uzrál čas, kdy nám v tomto našem předsevzetí a osobním zápase mohou naši svatí pomoci!
Nechť nás tedy všichni svatí novomučedníci čeští, na čele s otci Vladimírem Petřkem a Václavem Čiklem, jakož i s laiky Janem Sonnevendem, Václavem Ornestem a Karlem Loudou i s jejich rodinami, ochrání, spasí, žehnají nám a utvrdí naše životy ve svatém Pravoslaví.
Pavel (Paul) Ort, vnuk sv. Jana Sonnevenda, s otcem Jozefem
Fotogalerie z kanonizace:
Tropar svatým novomučedníkům českým:
Tropar, hlas 4.
Dnes všichni vzdáváme chválu Kristu Bohočlověku, který se proslavil ve svých svědcích, kněžích Václavovi a Vladimírovi, spolu s věrnými členy Božího národa, mučedníkem Janem a mnohými dalšími muži a ženami, kteří se nezalekli tyranie bezbožných, ale plni naděje nesmrtelnosti, s důvěrou odevzdali své duše do rukou Pána života. Na jejich přímluvy, milosrdný Bože, Otče náš, utvrď pravoslavnou víru v naší zemi, a nám všem daruj odvahu svědčit svým životem o tvém království!
Kondak, hlas 4.
V těžkých časech, kdy všude vládlo zlo a temnota, vydali jste svědectví o Kristu, Dárci světla a života, společně se svatým arcipastýřem biskupem Gorazdem, svatí novomučedníci Kristovi, chloubo a okraso českého národa!
Doslov:
My v Brně budeme nyní pátrat v našich historických záznamech, kronice naší farnosti a také v dalších dokladech, které máme k dispozici a zanechané po předešlých generacích našich pravoslavných předchůdců.
Budeme hledat fotografie a komentáře o těch, kteří naši Pravoslavnou církevní obec budovali, obětovali se pro ni a jejichž práce a úsilí nebylo ještě dostatečně uznáno.
Patří k nim právě svatý Jan Sonnevend, ale také Jan Charbula, který byl rovněž za podporu a schvalování atentátu na Heydricha nacisty popraven a zpopelněn v Krematoriu města Brna dne 3. 6. 1942.
Oba tito muži patří k zástupu svatých nových mučedníků českých. A oba dva mají společnou pamětní desku u nás v Brně na zdi našeho chrámu.
Jan Charbula s manželkou a dětmi Vlastou a Rudolfem
(člen Sboru starších PCO v Brně)
(Internetová encyklopedie města Brna)
