Někdy Hospodin dopouští něčí nemoc, abychom díky ní poznali i my naši vlastní nemohoucnost, zatoužili po uzdravení a oslavili podivuhodné skutky Boží!
Slepý otec archim. Pimen z Hruševského monastýru na Zakarpatí
„Sláva Tobě, Bože, Který jsi nám zjevil světlo!“
Pevně věřím, že jsem nebyl sám, na koho poslední nedělní svatá liturgie zapůsobila zcela zvláštním a dosud nevídaným dojmem. Při této příležitosti jsme si připomněli v cyklu ročních bohoslužeb již 6. neděli po svátku Paschy, která nese název „Neděle o slepém“.
A právě otázka naší schopnosti „vidět“, nejen na venek, nýbrž i pod povrch věcí a událostí, má sama o sobě velký význam.
Ne nadarmo náš Spasitel říkal zákoníkům a farizeům: „Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“ (Lk 10,24)
Také Herodes Antipas (který před tím nařídil smrt sv. Jana Křtitele) chtěl spatřit Ježíše, „poněvadž o něm mnoho slyšel a doufal, že uvidí, jak činí nějaký zázrak“ (Lk 23,8), ale vidění někoho či něčeho nedává ještě plné poznání o stavu věcech, natož o hlubinách lidské duše.
Podobně, když Pán Ježíš hovoří o Bohu Otci, tak nás ujišťuje, že pouze ten, „kdo je od Boha, viděl Otce“ (Jn 6,46). Hovoří však o zraku fyzickém? Skutečně si to myslíme? Vždyť Boha nelze spatřit, neboť Bůh je duchovní existence, je ve své podstatě nedosažitelný, nepopsatelný a lidskému zraku nespatřitelný… O tom nás ostatně ujišťuje sám Spasitel, který říká: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a Jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (1Jn 4,12)
A přesto všechno „ten, který je od Boha, viděl Otce“. Jak je vůbec možné rozluštit tuto záhadu a o jakém „vidění“ či „zraku“ je zde řeč? A je vůbec možné, aby někdo Boha či Boží skutky uviděl, pokud mu to není dáno (dovoleno) shůry?
Poslechněme si slova svatého Simeona Nového Theologa, který výstižně praví (o slavném Kristově Vzkříšení):
„Komu se tedy zjeví vzkříšený Kristus, tak tomu se zcela jistě (Spasitel) duchovně zjevuje jeho duchovním očím. Protože když do nás (Kristus) vstoupí skrze Ducha, pak nás vzkřísí z mrtvých a oživí nás a umožní nám Jej samotného spatřit v našem nitru – celého a živého, jako nesmrtelného a neporušitelného (Pána); a nejen to, On nám také navíc dává milost, abychom jasně poznali, že spolu se sebou křísí (Ef 2,6) a oslavuje (Řím 8,17) také nás, jak to dosvědčuje celé Písmo Svaté.“
Z toho plyne, že Kristus se zjevuje našim „duchovním očím“, kterými – poté, co jsme osvíceni Duchem Svatým – spatřujeme Jej samotného v našem nitru, ale i to, jak nás Pán Ježíš Kristus spolu se sebou křísí“ (tj. dává život věčný)…
Je tedy možné, aby někdo slepý „uviděl“ zázrak a tajemství naší víry? Ovšem, že je to možné. Ve shodě s učením svatých Otců a naší svaté Pravoslavné církve je možné, aby každý, kdo očistí své nitro a naplní jej Boží blahodatí, spatřil Boha!
Nezapomeňme, že „blahoslavení“ jsou ti, kteří mají „čisté srdce“, neboť ti „Boha viděti budou“ (Mt 5,8). A první věcí, kterou můžeme takto duchovně spatřit, díky Boží milosti, je Kristovo Vzkříšení…
Poslechněme si, co o tomto tajemství a významu Kristova zmrtvýchvstání říká svatý otec Justin (Popovič):
„Bez Vzkříšení není v nebi, ani pod nebem nic absurdnějšího než tento svět, ani neexistuje většího zoufalství než tento život bez nesmrtelnosti. Ve všech světech neexistuje nic nešťastnějšího než život člověka, který nevěří ve vzkříšení mrtvých. Pro lidskou existenci je tedy Vzkříšený Pán „všechno ve všem“… On je vším, co je božské, dobré, pravdivé, milé, radostné, božské, moudré a věčné. On je všechna naše Láska, celá naše Pravda, všechna naše radost, celé naše dobro, celý náš život, věčný život ve všech věčnostech a nekonečnostech.“
A svatý otec Justin dodává:
„S hříchem se člověk stal smrtelným a konečným, avšak díky Vzkříšení Bohočlověka se (člověk) stává nesmrtelným a věčným. A v tom spočívá síla, moc a všemohoucnost Kristova vzkříšení. A z tohoto důvodu by bez Kristova vzkříšení křesťanství ani neexistovalo. Mezi (různými) zázraky je tím největším zázrakem právě Kristovo vzkříšení. Všechny ostatní zázraky z něj pramení a jsou v něm shrnuty. Z toho pochází víra a láska a naděje, modlitba a zbožnost. To je to, co žádné jiné náboženství nemá… To je to, co jedinečně a nesporně ukazuje a dokazuje, že Ježíš Kristus je jediný pravý Bůh a Pán ve všech viditelných i neviditelných světech.“ (Srov. „Οι άγιοι Πατέρες μιλούν για την Ανάσταση του Χριστού“, Ι. Ν. Αγ. Αχιλλίου Λάρισας)
Nezapomeňme ani na to, co pravil náš Spasitel apoštolu Tomášovi, který nejprve „neviděl“, ale později „uzřel a uvěřil“. „Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“ (Jn 20,29)
A svatý apoštol Pavel doplňuje naše chápání naděje, když praví, že „naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?“ (srov. Řím 8,24). A tak zůstává naděje a víra silnější než lidský zrak a smyslové vnímání věcí kolem nás.
Lze tedy říci, že ne každá nedokonalost na naší vnější kráse či tělesných schopnostech nutně znamená i nějakou zlou příčinu těchto věcí. Naopak. Mnohdy je smyslem takových jevů prostor pro „ještě větší oslavu Boha“ mezi lidmi zde na zemi.
Poslechněme, co k tomu říká sám Spasitel: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ (Jn 9,3)
Také podle farizeů nemohl nikdo, kdo by byl hříšný, činit nějaké zázraky. A navíc: kdyby takový člověk nebyl od Boha, nic takového by učinit nemohl“ (Jn 9,33).
My však díky svědectví svatého Evangelia víme, že Pán Ježíš Kristus takový zázrak učinil, tedy nespočet takových zázraků a podivuhodných uzdravení, ačkoli o všech nebylo možné napsat, „neboť celý svět by neměl dostatek místa pro knihy o tom napsané“ (Jn 21,25).
Pán Ježíš přistoupil k onomu Jím uzdravenému slepci a zeptal se ho: „Věříš v Syna člověka?“ (Jn 9,35) A ten slepec řekl „Ano“, „věřím, Pane“ (Jn 9,36-38) a pak před Ním padl na kolena…
Doslov
Blahopřání naší farnosti otci Jurijovi k narozeninám
V těchto dnech oslavil své narozeniny otec Jurij, který pravidelně dojíždí do Brna i se svou mátuškou, aby spolu s otcem Jozefem a dalšími pastýři konal svatou liturgii a přispíval svým duchovním přínosem k Božímu dílu v naší farnosti, která se rozrůstá doslova každým dnem. Otec Jozef na závěr nedělní liturgie poděkoval otci Jurijovi a popřál mu i za nás za všechny mnoho Božího pokoje, radosti a síly od Hospodina k jeho pastýřské službě na „Mnohá a blahá léta“!
Otec Jurij poté požádal o slovo, aby vyjádřil svůj vřelý vztah k naší farnosti a při této příležitosti připomněl Kristovo evangelium, kde se hovoří o „pravých učednících majících mezi sebou lásku“. Právě z tohoto důvodu, tj. díky této „lásce jednoho k druhému“, všichni poznají, kdo je pravý Kristův učedník (srov. Jn 13,35). A to je také důvod, proč otec Jurij slouží spolu s otcem Jozefem a proč on i jeho rodina působí v naší farnosti, v tomto našem pravoslavném křesťanském společenství, které se pro otce Jurije dle jeho vlastních slov stalo odrazem této pravé evangelní lásky a jednoty v Kristu!
Blahodatná přítomnost otce archim. Pimena v naší farnosti
Otec archim. Pimen se ocitl v naší farnosti, jak věřím, zcela jistě podle Boží prozřetelnosti. Nikdo nečekal, že jeho návštěva připadne na „Neděli o slepém“, kdy si připomínáme velký evangelní zázrak našeho Spasitele, Který uzdravil od narození nemocného člověka.
Všichni jsme si postupně uvědomili, že otec Pimen je rovněž slepcem, takže při svaté liturgii musí být někým veden a jeho kroky a pohyby koordinovány druhým spolusloužícím. Bylo zvláštní a současně dojemné pozorovat, jak se tento pastýř, stižený slepotou, výborně orientuje v neznámém oltářním prostoru, navíc tak zúženém. Člověka napadaly různé myšlenky a otázky, jak je to všechno vlastně možné a proč se to vše takto děje. Závěrem této krásné bohoslužby jsem si však uvědomil, že Bůh činí své dílo dobře, tj. v souladu se svou všemohoucností a znalostí všech věcí a souvislostí, které naopak unikají nám, nedokonalým a hříšným.
Pochopil jsem tak, že otec archim. Pimen se stal – podobně jako svatý apoštol Pavel – Boží „vyvolenou nádobou“, a tudíž nástrojem Božího milosrdenství, neboť i na něm, byť nadále jsoucím slepcem, se takto ukazují a zjevují „podivuhodné Boží skutky“, o kterých hovořil svatý evangelista Jan. „Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží…“ (Jn 9,3)
Pevně věřím, že otec Pimen shodně se svatým apoštolem Pavlem snáší všechna tato pozemská a tělesná utrpení právě pro nás, pro své bližní, a „doplňuje tak soužení Kristova na těle svém za Jeho tělo, to jest Církev“ (Kol 1,24).
Sláva tomu, Který dává člověku spatřit své nadpozemské, nestvořené Světlo!
Sláva Bohu za vše!
připravil Michal Dvořáček
Užitečné odkazy (fotografie a video) z bohoslužby v den „Neděle o slepém“:
