Kříž jako symbol naší „spásy“
„Kříži Tvému klaníme se, ó Pane, a svaté vzkříšení Tvé slavíme.“ Tak zní slova, kterými opěvujeme slavný Kristův kříž, jemuž je zasvěcena také 3. neděle Velikého postu. K čemu přirovnat výši, do níž se musí povznést lidská mysl, aby pochopila význam a moc Kristova Kříže? Do jaké hlubiny musí proniknout lidský duch, aby mezi stovkami a tisíci symboly nalezl skutečný symbol záchrany lidstva? Jak nás učí svatí Otcové, význam „Kříže“ je třeba pochopit správně a vždy ve spojitosti s vírou. Kříž našeho Spasitele spolupůsobí a opakuje se i dnes, v životech svatých, v životě věřících čili Kristových učedníků. Archim. Georgios praví, že Kristův Kříž nás „činí krásnějšími“, „tvaruje nás v Kristu“, „pomáhá nám duchovně dozrát“ a konečně nás také připravuje na „Vzkříšení ve věčném životě“. Není ničím překvapivým, že lidé mimo Církev se Kříže obávají, ale nejen to, někteří se tomuto svatému nástroji naší spásy dokonce vysmívají a zapírají ho. Kříž tak pro tyto lidi zůstává bez skutečného významu a smyslu, postrádá pro ně moc a ztrácí v jejich očích naději jak pro současný, tak pro budoucí život. „Pokorní učedníci Pána nicméně s velkou trpělivostí zvedají svůj Kříž po Jeho vzoru den co den, byť s vlastními nemocemi a slabostmi.“ Pravoslavná obec v Brně při této příležitosti připravila výběr z učení o svatém Kříži podle díla archim. Georgia (Kapsanise) Grigoriatského (+2014), který je dostupný v rubrice „Download“ na http://pravoslavbrno.cz/download/. Nechť úryvek a výběr myšlenek tohoto Svatohorce našich dní pomůže také nám, dnešním pravoslavným křesťanům, zachovat bázeň před Bohem, úctu k „nástroji jeho spásy“, svatému a ctihodnému Kříži, a prohloubit naši teoretickou znalost a praktickou zkušenost víry, „jednou provždy předanou (Božím) svatým“ (Jud 1,3).
Přenesení ostatků svatého knížete Václava
Na letošní březnovou sobotu s datem 17.3. připadla podle pravoslavného kalendáře památka přenesení svatých ostatků svatého mučedníka Václava, knížete českého a patrona našeho chrámu, ze Staré Boleslavi do Prahy. Došlo k tomu přibližně v roce 938 po Kr., tj. před 1080 lety. Nepřestávejme nikdy prosit našeho nebeského ochránce za náš slovanský národ: „Svatý mučedníče, kníže Václave, národa slovanského nebeský ochránce, pros milostivého Boha, aby spasil duše naše.“ (Tropar, hlas 3.)
Ctihodný Jan Klimakos (Lestvičník)
Ctihodný Jan přišel na Sinajskou horu do monastýru svaté Kateřiny už jako šestnáctiletý chlapec. Po zesnutí svého duchovníka se Jan usídlil v jeskyni, ve které prožil dvacet let, naplněných tvrdým půstem a asketickým zápasem. Na naléhání bratří přijal svatý Jan hodnost igumena a staral se s horlivostí a láskou o spásu lidských duší. Jednou se přihodilo, že mu kdosi vytkl, že je mnohomluvný, ale on se nenechal ani myšlenkou spoutat hněvem anebo se rozzlobit, a raději umlkl a po celý rok nepromluvil ani jednoho slova, dokud jej bratři neuprosili, aby opět začal mluvit a poučoval je díky své od Boha získané moudrosti. Svatý Jan byl mimo jiné spisovatelem znamenitého duchovního díla s názvem „Nebeský žebřík“ (Lestvice), podle nějž získal také svou přezdívku. Svůj „Žebřík“ sepsal přibližně v polovině šestého století na prosbu Jana, igumena Raifského monastýru. Tato kniha představuje návod k neustálému duchovnímu zdokonalování každého křesťana, mnicha i laika. Obraz Žebříku je převzat ze Starého zákona, kde je popsáno vidění Jakubova Žebříku, po kterém andělé Boží vystupovali a sestupovali (viz Gen 28,12). Tato vzácná duchovní kniha je jedním z hlavních pilířů asketické literatury. Její četba je doporučována zejména v době Velikého postu, přičemž náš „výstup“ po pomyslných 30 stupních Janova žebříku se má stát spíše naším celoživotním posláním.Continue reading →
