„Neboť Kristus se stal člověkem a obětoval se z lásky k nám. Toto Boží tajemství jsme ještě plně nepochopili.“
Starec Efrém Arizonský
(Homilie XXXII.)
„Aby ten, kdož miluje Boha, miloval i svého bratra.“ (1 Jn 4,21)
„V dnešní homilii se dotkneme jednoho tématu z textu „Apoštola Lásky“, který pojednává o Boží lásce, kterou my lidé velmi nutně potřebujeme nejen proto, abychom ji poznali, nýbrž abychom ji také prožívali. Svatý Apoštol Jan, „učedník, který spočíval na Kristových prsou“ (řec. Επιστήθιος) a dotkl se i Jeho srdce, získal lásku od samotného Krista a pak o ní hovořil druhým. Dělil se o tuto lásku, sdílel ji a rozšiřoval ji ve světě, a díky poznání této Boží lásky celý svět získal velké bohatství.
Svatý Jan nám říká následující:
„Nejmilejší, milujme jedni druhé“ a dále „Aby ten, kdož miluje Boha, miloval i svého bratra.“ (1 Jn 4,7;21)
Na tomto místě nám svatý Apoštol říká, že k tomu, abychom poznali Boha, musíme milovat jeden druhého. Chceš poznat, zda miluješ Boha? Poznej to podle toho, jak miluješ svého bratra, svého bližního. Nemiluj ho však proto, že on miluje tebe, že má s tebou soucit, že ti pomáhá, nýbrž i tehdy, když tě (tvůj bližní) pokouší, když tě pomlouvá, když tě odsuzuje, když ti dělá něco zlého. Kristus říká, že když nás ostatní uráží a činí náš život hořkým, tehdy je my musíme milovat.
Stejně tak postupuje také náš nebeský Otec. Sesílá déšť a svit slunce jak na spravedlivé, tak i na nespravedlivé a hříšné. Bůh nekárá člověka, když se od Něj on vzdaluje a žije rouhavě, naopak ho rozmanitými způsoby navštěvuje a využívá každou příležitost a způsob, aby ho přivedl blíž k sobě a aby se nad ním ještě více smiloval. Jestliže to činí Bůh každému člověku, jak praví Kristus, tak i ty jsi povinen postupovat podobně, neboť si přeješ být Božím dítětem. Bůh je náš Otec, On je tím, kdo nás povolal k bytí, a proto se Mu musíme podobat, abychom díky našemu vlastnímu úsilí získali Boží ctnosti, a tím, že se Mu připodobníme, tak se pak navrátíme k Podobnému, k Tomu, Jemuž se my (lidé) podobáme.
Křesťan, který má takovou lásku, jež ho doslova znovuzrodí, cítí Boha lásky ve svém nitru, poznává Boha a modlí se k Němu se smělostí. Z této lásky také pramení velké štěstí, které může jinak pomíjivý člověk zakusit!
V důsledku toho takový člověk, který miluje, zažívá štěstí. Takový člověk netrpí. Trpí naopak ten, který nenávidí, který cítí zlobu, nevraživost a závist, a od tohoto zla, které působí proti svému bližnímu, se takový člověk stává celý temný. Láska člověka naopak sytí, zatímco nenávist a závist ho činí nešťastným.
A proto, když člověk někoho miluje, a tím naplňuje přikázání lásky ke svému bližnímu, je šťastný, raduje se a přijímá Boží lásku, která je pro něj duchovní potěchou. Zajisté se jedná také o závdavek a předběžně zakoušené štěstí budoucího věku.
V budoucím životě (na onom světě), v prostředí Vítězné Církve na nebesích, ve světě andělů, naši svatí a všechny spasené duše nebudou zakoušet nic jiného než Boha lásky. Budou se sytit jak svou láskou k Bohu, tak svou láskou ke všemu Božímu stvoření, které tam bude spaseno. Tedy, na onom světě uzříš svého bratra, a ze slávy, kterou získá, se budeš radovat i ty. A současně i on, když uvidí tvou vlastní (od Boha získanou) slávu, se díky tomu bude také radovat a duchovně jásat. Všechno (tam) bude v dokonale krásném stavu, a ty pochopíš, že odtud již nikdy neodejdeš, že tento stav nebude mít nikdy konce, bude věčný a nekonečný.
Skutečná Boží láska bude představovat onen Ráj. Podle míry ctnosti a podle míry lásky k bližnímu zde na zemi budou duše analogicky cítit Boha i v budoucím životě. A jak nás učí svatí Otcové o věcech budoucích, o tom, co se týká věčnosti, vězme, že rozdíl v prožitku Boha se nebude projevovat vnějškově, nebude viditelný, nýbrž se bude dotýkat nitra člověka, jeho srdce. Tak, jak všichni vidíme svýma očima slunce, avšak každý z nás ho spatřuje v souladu se svým zrakovým zdravím, stejně tak Slunce spravedlnosti a lásky bude rozlévat své světlo a lásku na všechny svaté, a každý z nich ho přijme věčně, avšak plně v souladu se svou ctností a podle toho, jak moc se zde (na zemi) namáhal.
Modleme se tedy k Bohu lásky, aby vložil sám sebe do našeho nitra, abychom Ho mohli pocítit. A když pocítíme Boha, pak i my budeme moci vydat sami sebe (jako oběť) svému bližnímu. Kéž nás Bůh učiní hodnými takového stavu, kdy se naše mysl otevře a my pochopíme, co od nás Bůh očekává. My (všichni) jsme velmi hříšní, velmi provinilí a zodpovědní za mnoho věcí (které jsme učinili). A aby bylo možné získat odpuštění dluhu v podobě našich hříchů, musíme se obětovat za svého bližního. Podobně jako i Kristus dal sám sebe za naše vykoupení a za to získal (zachránil) člověka, tak i každý křesťan, který vydá sám sebe za svého bližního, ho tímto získá.
Láska totiž pokrývá množství hříchů. A my, lidé stvořeni z prachu země, lidé pozemští a nicotní, nemáme nic, co bychom Bohu ze své strany nabídli. A i když máme něco dobrého, i to patří Bohu v souladu s (liturgickým) výrokem: „Tvoje z Tvého“.
Naše láska se projevuje ve skutcích. Nechť ji proto projevíme nejen slovy, nýbrž natáhněme i své ruce, abychom druhému pomohli… Abychom utěšili toho, kdo je nemocen, kdo je zoufalý, kdo je beznadějný; člověku, který je v nebezpečí a je sváděn nějakou herezí, kterému máme pomoci, aby i jeho duše mohla dojít spásy.
Svatí Otcové a asketové pouště získali opravdovou lásku. My o lásce (pouze) hovoříme, „z nichž první jsem já“, a tuto (ryzí) lásku nikterak necítíme. V knize „Gerontikon“ (tj. Moudrost svatých starců) se píše o jednom svatém igumenovi, který měl mnoho lásky, neboť to byl člověk velmi duchovní. Ve svých modlitbách prosil Boha, aby ho Hospodin v budoucím životě zachoval sjednoceného s jeho mnichy (a neodděloval ho od nich). Tak silně je miloval, že si přál, aby tak, jak byli všichni pohromadě ve svém kinoviu (klášteře) v tomto životě, aby takto společně zůstali také na nebi, v jednom z příbytků „Horního Jeruzaléma“.
Igumen proto Boha žádal, doslova Ho prosil, aby tam, kam Bůh umístí jeho, aby umístil i jeho mnichy. Bůh přijal jeho modlitbu, avšak nesouhlasil s tím, aby se jeho přání vyplnilo, neboť mniši a otec igumen se ve svém duchovním stavu lišili. A aby mu Bůh ukázal, že jeho život se nepodobá životu jeho mnichů, poslal mu tuto zprávu:
Jednoho dne se v nějakém blízkém monastýru konala slavnost, a tehdy igumen poslal své mnichy napřed. On sám, jsa již vyššího věku, šel pomalu za nimi. Mniši, jelikož byli mladí, šli velmi svižně kupředu. Pak jim Bůh v určitou chvíli seslal do cesty Anděla v podobě nějakého starce, neschopného chůze. Když mladší mniši míjeli tohoto starce, zeptali se ho:
- Dobrý den, stařečku, jak se máš?
- Kam jdete, otcové?
- Jdeme na oslavu do nedalekého monastýru.
- Ach, jak moc bych si přál i já dostat se na to místo, ale co mohu nadělat s těmito (nemohoucími) nohami! Už mě neudrží, a nemám ani žádný prostředek, jak bych se tam dostal. Chtě nechtě, musím zde zůstat.
- Jak ti můžeme pomoci, stařečku? Nemáme nic, kam bychom tě umístili a odvezli!
- Nevadí, chlapci, nevadí, jen běžte. Nechť Vás provází Přesvatá Bohorodice!
Za chvíli bylo vidět, jak v dálce přichází otec igumen. Když přišel blíž k tomuto prostému a nemohoucímu starci, zvolal:
- Jak se máš, stařečku?
- Dobře, dobře, starče! Kam kráčíš?
- Jdu na oslavu svátku (do nedalekého monastýru).
- Také já bych si tam moc přál dojít, abych mohl slavit s ostatními a poklonit se (tomu a tomu svatému). Moje nohy mě však už neunesou.
- Já ti pomohu (řekl otec igumen).
- Ne, to nemůžeš. Sám jsi již vyššího věku. Jdi dál s modlitbou od Boha!
- Cožpak tudy neprošli nějací mniši?
- Ano, prošli.
- A nepomohli ti, nevzali tě s sebou?
- Ne, nevzali. Neměli, jak mě vzít.
- No tak tě vezmu já (řekl otec igumen).
- To nemůžeš. Jen jdi.
- Tak to ne. Nepůjdu na oslavu svátku, pokud tě nevezmu s sebou.
Otec igumen vyzvedl starce na svá záda a pokusil se ujít pár kroků.
Zpočátku se mu přirozeně chůze zdála poměrně těžká, neboť cítil starcovu váhu…, avšak po nějaké chvíli cítil starce stále nepatrněji, jako by starec vážil méně a méně, až nakonec necítil žádnou váhu. Náhle otec igumen zahlédl starce, jak se vznesl a jak mu říká:
- Pochop, že tvůj život se nepodobá životu tvých mnichů. A proto již více nenaléhej a nežádej, abyste byli všichni (po smrti) na jednom místě pohromadě!
A v tu chvíli se starec ztratil otci igumenovi z dohledu.
Tehdy svatý igumen pochopil, že ten starec byl od Boha seslaný Anděl, který mu dal odpověď na jeho prosbu k Bohu.
Bůh musel dát otci igumenovi díky svému spravedlivému soudu právě takovou, a nikoli jinou odpověď, jak Ho žádal starec ze své lásky ke svým mnichům.
Z výše uvedeného poučení čerpáme poznatek, že každý bude kráčet v souladu se svými skutky. Zde na zemi se děje mnoho věcí, které nejsou na první pohled vidět, jsou stále zahaleny. A my je posuzujeme a docházíme k různým závěrům přesně podle toho, jak čisté máme naše rozlišovací schopnosti. Bůh však soudí jiným způsobem a zcela spravedlivě na rozdíl od nás ode všech. A proto to hlavní, na co bychom se měli zaměřovat, je naše vlastní já: abych (já) miloval, abych pomáhal, abych nesoudil, abych neodsuzoval, i kdyby mě osobně ostatní soudili, i kdyby mě ostatní odsuzovali, ba dokonce i kdyby mě ostatní nemilovali.
Když pohlédneme na příklad svatého Serapiona, na to, co učinil pro svého bližního, nebudeme schopni ani jediného slova z toho velkého úžasu, který nás přemůže. Svatý Serapion totiž prodal dokonce i sám sebe, aby vykoupil jednu zajatou ženu. Dal všechen svůj majetek, šaty, ba i své Evangelium, které vlastnil, a pak i sám sebe, jen aby dokonale aplikoval svaté evangelní principy v praxi. Hovoříme zde o lásce. Ale já jako první dobře vím, že při pohledu na svatého Serapiona, který učinil tyto nepochopitelné věci, takový hrdinský čin pro lásku Kristovu, že já osobně se něčemu takovému nikdy nevyrovnám!
Tento příklad nejen, že mě ohromil a „vyrazil“ mi dech, ale doslova mě tato událost „porazila“ k zemi. Hle, zde je vidět, kdo má skutečnou lásku. Ten, kdo dokáže i sám sebe prodat z lásky k bližnímu. A proto i Kristus pravil, že není větší lásky než té, když se někdo obětuje za svého bližního. Tito otcové získali opravdovou lásku, oni se stali bohy působením Boží blahodati.
Zejména my, kteří jsme mnichy, kde se předpokládá, že jsme přišli na toto místo (tj. do monastýru), abychom zachovávali svaté Evangelium, musíme náš život usměrnit tak, aby byl v souladu s principy lásky. Ono totiž ve všech ctnostech, a hlavně v lásce, existuje určitý postup, jisté odstupňování. U lásky je třeba velké námahy hned na počátku, přičemž později přichází velká úleva. Neboť když ve svém nitru postrádám lásku, tj. nemiluji, pak trpím dokonce i ve svých myšlenkách, ve svých vidinách i úsudcích.
Dnes jsme vyslechli čtení o tom, že dlouhoshovívavost a dobrotivost jsou důkazem lidské lásky. Jestliže je někdo dlouhoshovívavý a dobrotivý, je to znamením toho, že má uvnitř, ve svém nitru, lásku. Naopak, když nějaký člověk neprojevuje shovívavost, když trvá na tom, aby se věci staly hned, bez trpělivého čekání, anebo když mu schází dobrotivost a mnohostranná dobrosrdečnost a on je naopak netrpělivý, pak je rovněž neúspěšný v dosažení lásky.
Mít nedostatečnou lásku ke svému bližnímu znamená rovněž projevovat nedostatečnou lásku k Bohu. Neboť Bůh je láska, „a kdož v lásce přebývá, v Bohu přebývá, a Bůh v něm“ (1 Jn 4,16).
Nějaký svatý jednou sledoval čísi duši, která procházela (posmrtnými) „celnicemi“ a odcházela do věčného života. A jak jimi postupně procházela, najednou „uvízla“ a zastavila se u poslední celnice zvané „nemilosrdnost“ (nelítostnost) čili u zlého ducha, který zachytává všechny, kteří nemají lásku. A ta duše upadla do Hádu (tj. podsvětí). A tento svatý člověk kvůli tomu prožíval silnou bolest, kvůli neúspěchu této duše, která vešla do věčného utrpení u poslední celnice v řadě. Opravdu, moje děti, je to tak, jestliže nemáme lásku, nezachrání nás ani mučednictví!
Svatý Kosma Etolský říká: „Viděl jsou dvě lásky, které mají moc zachránit, a těmito jsou láska k Bohu a láska k bližnímu“ a na jiném místě dodává: „Když milujeme Boha a našeho bližního, nebojíme se ničeho.“
Dávní Otcové se všemožně snažili a věnovali velkou pozornost tomu, aby svému bližnímu nezpůsobili nějakou lítost a aby svého bratra nezarmoutili. Sami zakusili různé nezdary a škodu, hlavně aby svému bratru nezpůsobili nějakou nelibost, aby ho něčím nezranili, i když se třeba v něčem provinil. Neboť jestliže existuje láska, existuje díky tomu také způsob našeho chování, který zmírňuje něčí bolest a přináší útěchu ve chvílích nějaké obtíže. A Bůh „zpytující srdce i ledví člověka“, když vidí naše dobré úmysly, sesílá pomoc a vhodný užitek.
Jednou žil nějaký bratr, který prožíval tělesný zápas (pokušení), a proto neustále docházel za svým starcem, kterému se v této věci svěřoval.
A tento starec mu vždy odpovídal:
- Odežeň ty zlé myšlenky (řec. λογισμοί), čiň modlitbu a neupadej do zármutku. Určitě nalezneš klid, vše (zlé) přejde. Bůh je slitovný, soucitný a určitě ti pomůže! I já jsem sváděl těžké (duchovní) zápasy s pokušením, ale dnes jsem již nalezl pokoj.
A na to mu ten bratr zase řekl:
- Určitě tě, starče, obtěžuji, že ano?
- Nikoli, dítě. Kolikrát bys jen zakoušel tyto zlé myšlenky, přicházej za mnou a říkej mi o nich. Já ti zase řeknu to stejné, co jsem ti už říkal, a Bůh pak učiní svůj zázrak.
Po určité době si Bůh povšiml vytrvalé lásky starce, ale rovněž trpělivost a úsilí onoho bratra, který neustále přicházel za svým starcem, stával se pokornějším, zpovídal se u něj, a tak Bůh odňal u tohoto bratra jeho tělesné pokušení.
Jak lze vidět, láska je tím, co přemáhá svět, vítězí nade všemi démonskými věcmi.
Proč?
Neboť Bůh jest láska! Bůh a láska jedno jest!
Nikoli láska hříšná, láska zištná, nýbrž láska nejupřímnější, která má za svůj základ a oporu samotného Krista! Neboť Kristus se stal člověkem a obětoval se z lásky k nám. Toto Boží tajemství jsme ještě plně nepochopili. Jistě, tyto věci se postupně odhalují člověku duchovnímu, když Bůh otevírá jeho mysl, „aby rozuměl Písmům“.
My však tyto věci slýcháváme jen jako „literu“, jako nějakou teorii. Když však pronikneme do ducha, pak se litera stává duchem, stává se životem, stává se stavem, stává se vztahem s božstvím! Stává se Božím dotekem! A jaký účinek bude mít takový dotek na nás? Když se dotkneme něčeho zmrzlého, pak začneme mrznout i my, a když se naopak dotkneme něčeho horkého, popálíme se. Když se dotkneš Boha, a On se ti zjeví jako oheň, pak se ve tvém nitru vznítí oheň. Když se Ho dotkneš a Bůh se ti zjeví jako světlo, pak se staneš světlem, a když se Ho dotkneš a On se projeví jako láska a (božský) éros, pak ve tvém nitru povstane Boží láska a éros!
Co po nás Bůh žádá? Abychom Ho milovali celým svým srdcem, celou svou silou a celým svým bytím, a abychom milovali i našeho bližního jako sami sebe. To, co učinil sám Kristus, to požaduje také po nás, tj., abychom milovali našeho bližního. Kristus nám daroval svou moc (k takové lásce), avšak my nejsme dostatečně svolní k projevům této lásky z našeho vlastního rozhodnutí.
Ptejme se tedy sami sebe. Je to namáhavé? Jde snad o nějaké pole, které bych měl zorat a vykořenit vlastníma rukama všechno trní, které tam roste? Nikoli. A co mi tedy Pán říká? Změň své odhodlání, svůj úmysl, a já ti otevřu brány Ráje, dám ti sám sebe…
Ale ani tomu navzdory to nečiníme a stále máme mezi sebou navzájem nějaké rozepře a spory, a kvůli tomu jsme hodni hanby a pohany.
Není to tak, že by např. slunce nesvítilo. Jsme to však my, kteří záměrně zavíráme oči, nechceme se ohřát, nechceme se nechat osvítit slunečním svitem.
Dáváme přednost temnotě, v níž přebýváme, a tisíci různými způsoby vedeme jeden proti druhému boj snažíce se vést spory o to, kdo pochybil. Ono za to ve skutečnosti nemůže ani okno, ani slunce, nýbrž ty sám, který nechceš vyjít ven ze své ulity, která tě spoutává, a podívat se ven, aby ses i ty stal synem světla.
Tyto věci nám předkládá naše milované Evangelium, které nám musí být velmi drahé, neboť bez tohoto kompasu nemůžeme nikam kráčet. Stejně jako nemůže plout nějaká loď na moři bez kompasu, aniž by sledovala pól, podle kterého bude vědět, kterým směrem se vydat a na jakou stranu zamířit kormidlo a příď, tak i my, jestliže nebudeme držet v rukou Evangelium, budeme postrádat našeho průvodce, náš kompas, naši příď… Nebudeme mít žádný ukazatel cesty. A proto neztrácejme svůj čas. Toto pravím nejprve sám sobě, abych se i já probudil. Bez lásky totiž nezmůžeme nic.
Na závěr vám budu vyprávět příklad o jedné oběti, dokonce oběti lidského života, kdy jeden člověk dal svůj život za svého bližního. A tato událost se skutečně stala.
Za starých časů cestovaly různé povozy tažené koňmi z jednoho místa do druhého. Jelikož projížděly místy, kde se skrývali různí zloději, divoká zvěř apod., mívaly u sebe také zbraně. Na jedné stepi v Rusku takto jednou cestovali dva lidé, pán a jeho služebník, a ti jeli společně přesně takovým povozem taženým koňským čtyřspřežím. Vybaveni byli jídlem a vším potřebným, aby se dostali do svého cíle.
Na jednom pustém místě, kudy projížděli, je náhle napadla smečka vlků. Ti dva na ně zpočátku několikrát vystřelili, a dokázali je tak držet v určité vzdálenosti od sebe. Když se pak vlci opět nebezpečně přiblížili do jejich blízkosti, ti dva muži jim hodili i jídlo, které měli s sebou. Vlci nicméně všechno sežrali a znovu se rozběhli za povozem. Oba cestující uvažovali, co udělat, a pak se rozhodli obětovat dva ze svých čtyř koní, které ponechají hladovým vlkům jako jejich kořist, neboť bylo zřejmé, že jinak se nezachrání.
Pak náhle ten pán, který byl také věřícím křesťanem, pravil:
- Podívej se (služebníku), ty máš děti, a proto se musíš zachránit! Přeřízneme otěže u jednoho ze dvou zbývajících koní, ty na něj nasedneš a pojedeš rychle pryč. Neboť pokud pojedeme takto, pak vlci sežerou nás oba i naše koně, které jsou uvázané k povozu a nemohou běžet rychle. Zachráníš se tak alespoň ty, který máš děti. Já děti nemám, mám pouze manželku. Mně nevadí, když mě vlci sežerou.
- Já jsem však pouhý služebník (pravil ten druhý), a ty jsi tak dobrý pán…
- Ne, nyní je třeba, aby ses zachránil ty! Nařizuji ti proto, abys přeřízl otěže a rychle ujel pryč!
Nakonec pán přesvědčil svého služebníka, aby přijal jeho návrh na sebeobětování v naději, že pánovi třeba stihne přivést nějakou pomoc z nejbližší vesnice. A tak se i stalo. Služebník přeřízl koňské otěže, nasedl na jednoho z koní a začal cválat pryč od toho místa. Vlci ho nedokázali doběhnout, a tak se začali soustředit na toho druhého člověka a na jeho koně.
Ten služebník prozatím dorazil do nejbližší vesnice a volal na všechny strany: „Do vesnice se blíží vlci, utíkejte!“
Když někteří z vesnice vyběhli na pomoc jeho pánovi, zjistili, že vlci již toho člověka i jeho koně zabili. Na tom místě, kde se to stalo, vesničané poté postavili pomník a na památku na něj napsali: „Zde spočívá ten, který obětoval svůj vlastní život za svého přítele.“ A vskutku tomu tak bylo. Ten křesťan obětoval za svého přítele, za svého bližního, svůj vlastní život. Tato oběť převažuje všechny ostatní materiální hodnoty. Neboť i kdyby někdo dal, nevím co, jakékoli dary…, člověka ani jeho duši již stvořit nedokáže.
Kéž Bůh, milé (mé duchovní) děti, požehná tato má nepatrná slova, která jsem vám dnes večer mohl vyprávět, jak i sám požehnal pět chlebů na poušti, abyste se jimi mohli duchovně nasytit.
A kéž vám tento „pokrm“ dodá sílu a vzpruhu, abychom všichni dokázali překonat své slabosti, které máme, když se chceme stát evangelními lidmi, lidmi Božími, jací budou schopni zachovávat Boží přikázání.
Amen!
Staň se!“
Při příležitosti závěru Velikonočního půstu (2024)
připravil a přeložil Michal Dvořáček.
Hlavní bibliografický pramen:
(+) Γέροντος Εφραίμ. Προηγουμένου Ιεράς Μονής Φιλοθεού. Ομιλία ΛΒ. „Ο αγαπών τόν Θεόν αγαπά και τόν αδελφόν αυτού.“ In: Η Τέχνη της σωτηρίας (Ομιλίαι). Τόμος Β΄. Έκδοσις Ιερά Μονή Φιλοθεού, Άγιον Όρος. 2015, s. 470-482. ISBN 978-960-85453-7-3.
