Poslední zápis poslušníka Simeona Elpidinského
(† 1918)
V čase epidemie španělské chřipky¹ na Valaаmu² v roce 1918, poslušník Simeon navštěvoval nemocné mnichy. Když se vrátil do své mnišské kelie, učinil zápis do svého deníku s pocitem předzvěsti své blížící se smrti. Přesně za pět dní na to náhle zemřel na stejnou nemoc.
Snažme se, aby každá minuta našeho života nebyla zbytečná, aby byla využita k získání věčné blaženosti.
Pocity z návštěvy nemocnice
Je dnes 11. září 1918 a navštívil jsem otce Paisije. Přinesl jsem mu rybíz. Celý otekl, sotva se hýbá. Začíná ztrácet paměť. Ptal se mne, jaké budou nyní svátky. Poslal mě poté, abych pozval i otce Daniela, aby s ním pojedl rybíz. Šel jsem za ním, ležel v horním pokoji, nalevo. Bolela ho hruď. To bude tuberkulóza.
Přes postel sedí na svém lůžku mnich Varnava, lokty opřený o stůl a zády obrácený k nám. Když jsem vešel a začal mluvit s otcem Danielem, ani se nehnul. Pohroužený do svých myšlenek a zcela lhostejný k tomu, co je kolem něj. Žlutý, strašně vyhublý, působí jako živá mrtvola. O čem přemýšlí? Zda o své blízké smrti a přechodu do věčnosti, nebo znovu prožívá všechny ty dojmy a pocity ze svého života, co prožil?
Ještě přes jedno další lůžko sedí a čte knihu schimonach Inokentij, který trpí tuberkulózou v jejím posledním stadiu.
Ti všichni, když byli zdravými a mladými, měli své životní cíle a naděje, ze kterých se jedny naplnily, ty druhé nikoli. Měli své radosti a zármutky, kterými se velmi znepokojovali. Jedli, pili, spali, pracovali, odpočívali… A jejich život protékal v obvyklém řečišti lidské cesty, dokud jednou nepřišla nemoc, která je přikovala k posteli. Teď jsou nemocnými, budou trpět a potom jeden za druhým odejdou do věčnosti …
Konec je u všech jeden
Takto to bude i se mnou. Den za dnem, i u mne jde život v obvyklých mnišských pracích jako stránky a listy v knize před tím, kdo ji čte, dokud nebude pročtena poslední stránka a kniha se zcela neuzavře. Může se stát, že i ke mně přijde nemoc a já ochořím a potom zemřu, může se stát i to, že nit mého života se přetrhne ihned.
V životě člověka jsou různé okolnosti a situace, nakonec nás všechny čeká jeden konec. Nemoc všechny stejně přiková k posteli a učiní je bezmocnými, a smrt, ta je promění na zemi. Je snad něco v lidském životě, co by nebylo zničeno smrtí?
Zdraví?
Zdraví může prodloužit život člověka, dát mu možnost pracovat a dostihnout vytyčených cílů. Ale smrti i tak odolat nedokáže. Byli kdysi bohatýři, ve své době neporazitelní, a dnes po nich šlapeme nohama.
Učenost?
Učenost dala člověku možnost poznat tajemství přírody, podmanit si její sílu, aby mu sloužila. Poznat sebe samého, svou duši a tělo. Obnovit minulý život lidstva, dobře uspořádat vnější život člověka.
Ona učinila své vlastníky po určitý čas významnými, ale od smrti je zachránit nemohla. Jejich učenost zůstala na zemi, v jejich dílech, a oni sami odešli už nedýchajícími do země stejně jako ti, kteří nevědí zhola nic. Záhrobní život zůstal tajemstvím pro všechny učené muže. Zde se povyšovali nad prosťáčky, a tam se zjeví zcela stejnými.
Tam budou lidi odlišovat jen dobré a zlé skutky učiněné v tomto životě. Ve smrti ponecháváme v zemi naše tělo, a spolu s tělem také rozum a učenost. Tam budeme s novým tělem a s novým rozumem.
Bohatství?
Osobně si myslím, že o něm není třeba ani hovořit. Nahým se člověk rodí, nahým také umírá, a bohatství, které získal, užívají jiní.
Známost a sláva?
Z nich obou zůstanou jen památníky na mohylách, jen na několik let, a potom, když je čas zničí a ony se rozpadnou, bude vše zapomenuto. Všechno na zemi je pouhým snem, vše je jen zvukem, parou, co se objevila na malou chvíli a potom zmizela.
Já jako mnich musím počítat každý den svého života jako by byl dnem posledním: ráno vstát a myslet na to, že večer se může stát, že budu ležet v hrobu. Ukládat se k spánku a myslet na to, že možná už nespatřím zítřejšího dne. Je třeba pamatovat na to, že jak jen dlouho bych byl žil, hodině smrti neuteču. Může se stát a ona hodina je ode mne vzdálena třeba jen několik dní.
Při každém svém díle je třeba myslet na to, že jej činím naposledy!
Když přijmu takovéto myšlenky, tak už žádná okolnost pro mne nebude strašná.
A když onemocním? Co znamená nemoc, když mne zůstane jen jeden den života? Pošlou-li mě na těžkou a nepříjemnou práci, poslušenství? Když budu pracovat s myšlenkami, že jen tento den budu takto pracovat a zítřejšího dne budu v hrobu, tak samozřejmě žádná těžkost pro mne nebude dosti těžká.
A kde se ocitnu po smrti?
Sama smrt ještě nic neznamená, daleko vážnějším je, kde budu já po smrti?
Zde je vše dočasné, nestálé a pomíjející, a tam je to věčné a neměnné. Projdou desítky let, stovky, tisíce, miliony, a věčnost bude teprve na počátku. Spravedliví budou žít ve věčné radosti a tato radost se pro ně nikdy nezmenší, nebude mít konce…
S tím však za hrobem nemohou počítat lidé hříšní. Tam se délka utrpení ani v nejmenším nezkracuje. Teprve tehdy se u nich otevřou oči a oni spatří, že všechno to, k čemu bylo připoutané srdce, ukázalo se dýmem a mýdlovou bublinou. Budou si přát vrátit se znovu na zemi, aby znovu prožili nově a jinak svůj život, to však už pro ně nebude možné. A pro tuto nemožnost a nemohoucnost změnit svůj úděl se budou jejich strádání jen zvětšovat.
Jak mám žít?
Jak mám žít, abych se vyhnul mukám a získal blaženost?
Počítat každý den svého života za ten poslední…, starat se o to, aby každá jeho minuta nebyla zbytečná, aby byla využita k získání věčné blaženosti.
Lidé, kteří se starají o to, aby vytvořili bohatství, o tom přemýšlejí ve dne v noci, pracují od rána do večera, šetří a schraňují každou kopějku.
Naše bohatství je však v dobrých skutcích a naše chudoba v hříších. Když se náhodou stane a my zhřešíme, ať skutkem, slovem nebo myšlenkou, je třeba myslet na to, že zhřešiv, stávám se sám sobě nepřítelem, ochuzuji sebe sama o věčnou blaženost.
A když se nám přihodí učinit nějaké dobré dílo, dobrý skutek, je třeba se radovat, že tímto, třebaže jen na malý krůček, se přibližujeme k Nebeskému Království.
Poslušník Simeon Elpidinskij
(11. září roku 1918)
podle níže uvedených pramenů připravil a přeložil otec Marek Malík
Zdroj: https://valaam.ru/publishing/215628/
Poznámky pod čarou:
¹ Španělská chřipka byla celosvětová chřipková pandemie, která probíhala v letech 1918–1920. Počet obětí této pandemie je odhadován mezi 50 a 100 miliony obětí.
² Valaаm, Valaamský monastýr Proměnění Páně, se nachází v Karélii na souostroví Valaam v severní části Ladožského jezera v Rusku.
