„Domnívám se, že bude plně stačit, jestliže budeme kázat pravé Boží slovo a sami budeme skutečně opravdoví lidé.“
Metropolita Athanásios Lemesský na společné fotografii se svatým starcem Paisijem Svatohorcem jako Protepistátis (Posvátného Kinotu Svaté Hory Athos, 1991-1992)
„Kněz je lékařem, nikoli mágem.“
Před pěti lety navštívil metropolita lemesský Athanásios Sretěnský klášter a představil zde svou první knihu „Otevřené srdce Církve“. Během svého pobytu v Rusku se vladyka setkal s bratry kláštera a studenty místního Sretěnského teologického semináře.
Portál Pravoslavie.ru nabídl svým čtenářům výběr odpovědí metropolity na otázky seminaristů o tématech, které se tak či onak dotýkají nás všech.
Vladyka Athanásios hovořil také o tom, proč člověk potřebuje „velký půst“ před samotnou modlitbou, jak jsme svobodní v našem poslušenství vůči našemu zpovědníkovi, jaký je účel a smysl manželství, čeho by měl budoucí mnich zanechat, za jakých podmínek je mlčení špatná věc, a kdy je naopak třeba „nemlčet“ a promluvit o věcech otevřeně a nebojácně.
Kázání o pokání a současném pravoslavném pastýřství
– Jak přinést Boží slovo k dnešnímu člověku? Jaké jsou hlavní charakteristiky současného pastýře (kněze)?
– Lidé nepotřebují velká a krásná slova.
– Moje zkušenosti v oblasti komunikace a služeb lidem jsou malé, protože až do mých 40 let jsem žil v klášteře, a podle řecké tradice ti, kteří žijí v klášteře, nemají příležitost kázat anebo hovořit (veřejně na různá témata). Teprve tehdy, když jsem byl vysvěcen na biskupa a stal se metropolitou, jsem začal více hovořit s lidmi. Na základě této malé zkušenosti jsem tedy dospěl k přesvědčení, že v dnešní době lidé nepotřebují velká a krásná slova. Samozřejmě, že hovořím o své zemi, a nevím, jak je tomu v Rusku.
Lidé potřebují jednoduchá, autentická a skutečná slova. Slova konzistentní, kterým lze porozumět. Neměla by to být slova jako slova v Koránu, „která spadla z nebe na zem“.
My, pravoslavní křesťané, jsme obzvláště požehnáni
Je to proto, že Evangelium a učení svatých Otců mají logickou následnost, protože Boží slovo uzdravuje, stejně jako lékařská věda. Slovo Boží nemá nic společného s filosofií, literaturou nebo matematikou. Je to jako umění, které má určité vlastnosti a může vést k určitým výsledkům a plodům.
Když Kristus říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha,“ tak to je pravda. Jde o skutečnost, kterou nám zjevuje Církev. Církev nám ukazuje cestu a způsob, jak tohoto cíle dosáhnout.
Ve svých 19 letech jsem navštívil vynikajícího a současně novodobého světce na ostrově Paros. Jmenoval se starec Filotheos (Zervakos).
Je jedním ze současných světců známých zejména v řeckém prostředí. Šel jsem mu říct, že jsem se rozhodl zůstat na Svaté Hoře Athos (a skutečně, přišel jsem na Svatou Horu, a pak už jsem se nevrátil zpět, až mnohem později).
Starec Filotheos mi tehdy řekl: „Dávám ti své požehnání“.
A starec tehdy začal hledat nějaký dar. Samozřejmě, že i dar můžeme nazvat „požehnáním“. Začal tedy prohledávat různé věci ve své kelii, nahlížel do polic, do zásuvek, aby pro mě našel nějaký dárek. Když jsem viděl, že už se kvůli tomu unavil, řekl jsem: „To nevadí, to nevadí, starče. Můžete mi dát cokoli. Například kapesník.“
A on odpověděl: „Ne, ne, chci ti dát jednu náprsní ikonu.“
Bylo mi tehdy 19 let. Zasmál jsem se ve svém nitru. Ale nic jsem mu neřekl. A právě v tu chvíli našel starec ve svých věcech takovou kulatou ikonu. Velmi levného provedení. Byla to ikona svatého Nikona „Kajícníka“ (tento svatý mnich se narodil kolem roku 920 po Kristu a jeho svátek je připomínán 26. listopadu. Jeho přezdívka vznikla tak, že kamkoli svatý Nikon přišel, všude lidi vybízel, aby činili pokání).
Starec Filotheos mi tehdy řekl:
„Vezmi si tuto ikonu a hlásej pokání.“
Říkám mu: „Starče, kde budu hlásat pokání – na skalách Svaté Hory Athos?“ Tam, kam chci jít, to je velmi opuštěné místo.
Starec Filotheos k tomu pouze dodal:
„Po třicítce“.
Vzal jsem tu ikonu, políbil starci ruku a odešel. A od té doby jsem o tom už nikdy nepřemýšlel.
Když mi bylo 35 let, ocitl jsem se na Kypru a stal se igumenem kláštera Machera. A když jsem se stal biskupem, odnesl jsem si své věci z kláštera Machera do centra lemesské metropolie. Při vybalování jsem náhodou našel ikonu sv. Nikona a na její zadní straně si povšiml rukou psané poznámky: „Hlásej pokání!“
A právě o to se teď snažím – samozřejmě v první řadě sám u sebe.
Ale Boží slovo je určeno jak pro (Jeho) učedníky, tak pro celý svět. A toto Slovo spočívá v hlásání: „Čiňte pokání“. Nevím, jak se tato slova vykládají v ruštině. V řečtině to však znamená „změňte své smýšlení“ – tj. způsob, jakým přemýšlíte. To neznamená, že bychom měli jednoduše truchlit nad svými hříchy. Znamená to změnu v naší mysli. Evangelium je nový způsob života, nový způsob myšlení. Jde o to, že se musíme vymanit ze světského způsobu myšlení a učinit z evangelního způsobu myšlení své vlastnictví. To učí Církev. Musíme se o to snažit a musíme to udělat především pro sebe, ale také učit své bratry a sestry, za které jsme zodpovědní před Kristem.
„Myslel jsem, že ten muž nikdy nezemře.“
O rozhovorech se starcem Paisijem Svatohorcem
a s dalšími svatými
– Na Svaté Hoře Athos jste se setkali s mnoha, nyní velmi respektovanými a věhlasnými starci. Podělte se s námi o své zkušenosti ze setkání s nimi…
– Není snadné popsat svatého člověka. Možná budete schopni popsat nějakého „nesvatého svatého“, nicméně, tam, na Svaté Hoře, to byli velcí svatí – těžko popsatelní lidskými slovy. Zároveň lze říci, že to byli nesmírně tišší lidé, protože byli velmi pokorní a obyčejní. Vedle nich jste cítil velkou radost. Nezaslepili vás světlem své svatosti, jen vás zahřáli svou láskou.
Před smrtí starce Paisije jsem za ním nepřišel, abych se rozloučil, zkrátka proto, že jsem nevěřil, že zemře. Domníval jsem se, že tento muž nikdy nezemře.
Jak mluvit o zkušenostech z našeho dialogu a společenství se starci?
Kdyby mi někdo řekl o všem, co jsem viděl, a kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych tomu nevěřil. I teď si říkám: „Viděl jsem opravdu takové věci na vlastní oči?“ Obdivuji ty lidi, kteří jim věří, protože takové úžasné věci může působit pouze Bůh.
– Příběhy o starci Paisijovi a o dalších starcích ze Svaté Hory Athos, se kterými jste se setkával – to je možná jedno z nejmocnějších kázání současnému člověku, neboť to je něčím, co dnešní lidé očekávají vůbec nejvíce.
– Nejprve bych chtěl říci, že starec Paisij Rusy velmi miloval, protože jeho vlastní starec byl Rus: hovoříme o starci Tichonovi, který žil v Kapsale. Starec Paisij díky tomu velmi dobře znal ruskou zbožnost. Znal však také slabosti ruského lidu.
Na Svaté Hoře Athos jsme měli velké požehnání od našeho Pána žít v obecenství s mnoha ruskými mnichy, se kterými jsme měli velmi dobré vztahy. Mezi nimi byli i velcí asketové a současní svatí, jako svatý Siluán Athoský nebo ctihodný Sofronij z Essexu.
Starec Paisij byl sám velkým asketou. Myslím, že je nemožné žít tak, jak žil on. Neměl absolutně žádné slitování, žádnou lítost sám k sobě. Téměř žádnou noc nespal. Dal si takovou poslušnost: modlit se od soumraku do úsvitu sám ve své kelii (cele). Odpočívali jen hodinu nebo dvě po východu slunce. V posledních letech ho navštívilo obrovské množství lidí a celý den byl zaneprázdněn rozhovory s lidmi, a proto nespal celou noc, kdy se naopak modlil.
Povím vám o tom, co jsem viděl na vlastní oči, v té době jsem byl vrátným v klášteře. Starec Paisij tehdy odešel na tři měsíce do kláštera na Sinaji. A do kláštera na Svatou Horu přišla skupina řecko-amerických studentů, asi 25 osob z Bostonu. Ptám se jich, odkud přicházejí. Odpovídají mi: „Od starce Paisije“. Říkám jim: „Ale on tu není.“ „Ne, ne, je tady.“ „Ale to není možné, starec přece odešel před 10-15 dny na Sinaj!“, říkám. „Ne, ne. Teď jsme se s ním setkali, otevřel nám dveře, promluvil s námi. Každý z nás s ním měl osobní rozhovor. Dával nám dárky, podával nám lukumi a ukázal nám cestu sem. Rozloučili jsme se s ním a odešli jsme.“ Pomyslel jsem si: „Cožpak se starec stihl vrátit, aniž bychom si toho stačili všimnout?“ To bylo nemožné, protože by musel jít do kláštera. Udělal jsem jim kávu, nabídl jim nějaké lahůdky a běžel do kalyvy starce Paisije. Starec tam nebyl. Všechno bylo zavřené. O dva měsíce později se vrátil.
A přesto se s ním tito studenti setkali! A nešlo jen o jednoho člověka, ale o celou skupinu!
Viděli jsme takové věci denně, a protože se to stávalo každý den, považovali jsme to za něco obvyklého. Už nás to tolik nevyvádí z míry ani nezajímá, protože Svatý se nevyznačuje svými zázraky, ale láskou k Bohu a k člověku: díky tomu je Svatý člověk někým výjimečným.
Při odchodu ze Svaté Hory Athos
– Vladyko, vedl jste na Svaté Hoře Athos svůj duchovní zápas déle než deset let, byl jste dokonce zvolen do čela výkonného orgánu Posvátného kinotu, tzv. Posvátné epistasie na Athosu, a pak jste se vrátil zpět na Kypr. Jak to, že jste se vrátil?
– Když jsem byl na Athosu, přijel tam kyperský arcibiskup Chrysostom I. Jako „Protos“ (čelní představitel Posvátné epistasie) jsem ho musel přivítat a doprovázet ho při jeho pouti. V té době bylo v klášteře Vatopedi mnoho Kypřanů – kolem 50 (nyní je v tomto klášteře až 80 Kypřanů). Velké množství kyperských mnichů na tak malý ostrov. Arcibiskup si tehdy stěžoval u starce Josefa Vatopedského (který byl i mým starcem) a řekl mu: „Oslabil jsi kyperskou církev, protože jsi odtud odvedl kyperskou mládež, a Církev zůstala bez lidí.“ Všichni jsme byli lidmi Církve, takže jsme se museli stát mnichy, kněžími. A starec Josef tehdy arcibiskupovi odpověděl: „Ano, máte pravdu.“ Dokonce i starec Josef Vatopedský pocházel z Kypru. A dobře cítil, že musí poslat skupinu mnichů ze Svaté Hory zpět na Kypr. Bohužel, řada padla i na mě. A společně se třemi dalšími mnichy jsme odešli zpět na Kypr, abychom založili klášter podle svatohorského typikonu a statutu.
Nechtěl jsem se vrátit na Kypr. A dlouho jsem starci (Josefovi) odolával. Rok a půl jsem se nedokázal vyrovnat s myšlenkou na svůj návrat na Kypr. Zeptal jsem se všech starců, které jsem znal, těch, kteří žili na Svaté Hoře Athos. Doufal jsem, že najdu někoho, kdo mi řekne: „Nemusíš tam chodit.“ Nikoho takového jsem ale bohužel nenašel. Musel jsem tedy odejít.
O kázání bez mýtů
– Když jste se vrátil na Kypr s požehnáním svého starce a s Boží vůlí, začal jste se často setkávat s lidmi, zejména s těmi mladými. Tato setkání byla vždy velmi populární. Lidé začali přicházet do chrámů, bylo to, jako byste vdechl své zemi dech života. Řekněte nám, jakými slovy lze přilákat mladého člověka do Církve? Jak ho zaujmout?
Budeme-li kázat pravé Boží slovo a budeme-li sami
opravdoví, pak to bude stačit.
– Neudělal jsem nic zvláštního. A nemyslím si, že někdo musí něco „vymýšlet“. Pokud kážeme pravé Boží slovo a jsme-li sami opravdoví, skutečně opravdoví lidé, myslím, že to bude stačit. V mém případě se stal opak. Znamení doby.
Jednou se zeptali starce Paisije: „Co je nejdůležitějším znamením, že se blíží konec světa?“ „Pro mě je nejdůležitějším znamením toho, že přišel konec světa, to, že jsi ke mně přišel, aby ses mě na to zeptal. Považuji to za nejdůležitější znamení zkázy světa.“ Myslím, že jsem tím také „prošel“.
Hlavní nebezpečí naší doby
– Jaké jsou podle vás hlavní problémy, kterým musí čelit dnešní člověk, který se chce přiblížit k Bohu?
– Problémy byly vždy stejné. Pouze navenek se lišily. Naším problémem je „starý člověk“ (viz např. k Efezanům, kap. 4, verš 22), který má své vlastní vášně, své vlastní touhy. Jak se zbavit tohoto starého člověka v nás a obléknout Krista jako oděv naší duše. Toho bylo v průběhu staletí dosaženo různými způsoby.
V naší době se lze setkat s mnoha obtížemi, ale také s mnoha dobrými věcmi. Například v Rusku by k takovému dnešnímu setkání před 40 lety dojít nemohlo. Rusové nemohli číst teologickou literaturu v takovém rozsahu jako dnes.
Aktuální přísun informací a jejich množství je jedním
z hlavních nebezpečí pro lidi
Dnes můžeme číst o všem a najít informace o čemkoli. To je velké požehnání. Může to však být i prokletím, pokud nebudeme opatrní.
Věřím, že dnešní informace a množství informací, které dostáváme, je jedním z hlavních nebezpečí pro lidi. Může toho být použito pro dobrou věc, ale může to být také použito k naší vlastní destrukci.
Nejde o to, že vidíme mnoho špatných věcí, ale že všechny tyto obrazy, všechny tyto informace vedou ke ztrátě čistoty naší mysli. Ona čistota mysli proměnila mnoho z těch, kteří žili před námi, na lidi modlitby, když se chtěli modlit. Současný člověk musí projít velmi intenzivním půstem, aby se mohl modlit. Avšak nikoli půstem ve smyslu pokrmu, nýbrž ochrany před různými elektronickými prostředky, skrze které přijímáme informace.
připravil a přeložil Michal Dvořáček
Zdroj:
Ukázka z homilie metropolity Athanásia o svatém starci Paisijovi:
„Modlete se pomocí komboskini, a tak oslavujte Boha,“ říkával starec Paisij!
