„Starší mezi vámi napomínám, starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, jak to Bůh žádá, s ochotou!“
(Z Prvního poslání sv. ap. Petra)
Několik slov o svaté tajině Pomazání nemocných
Svatá tajina „Pomazání nemocných“ je jednou ze svatých Tajin naší Pravoslavné církve. Mnoho věřících je zvyklých účastnit se s bázní této tajiny, někteří častěji, jiní alespoň jednou do roka. Pomazání nemocných jako církevní děj, skrze nějž je člověku předávána Boží blahodať, je hluboce zakořeněna v srdcích pravoslavných křesťanů. Tajina Pomazání se někdy koná také v domovech věřících, je-li nějaký člen rodiny nemocný; probíhat však může také v nemocnici či na jiných místech, kde se nachází těžce nemocný člověk. Jindy, což se podobá více současné praxi, probíhá tato tajina v chrámu, povětšinou v období Velikého postu. Může k ní však docházet i v průběhu ostatních postních období v rámci církevního roku. Uzdravení, která pocházejí z posvěceného oleje, nejsou jen výsledkem modliteb, kterou skrze své kněze, tj. starší (čili presbytery), Církev přináší. Modlitba těch, pro něž se svatá tajina koná, to jest přítomných věřících, má rovněž velkou hodnotu a možná i rozhodující význam. A tak se svatá tajina Pomazání nemocných stává zdrojem uzdravení všech tělesných i duševních nemocí. Svatá tajina Pomazání nemocných jest tajinou pokání a je nerozlučně spjata s vyznáním hříchů – to znamená zpovědí a Eucharistií.
Svatý Paisij Svatohorec říkal, že v případě, když je někdo nemocný, tak velmi pomáhá, „čte-li kněz modlitby s velkou bolestí v srdci“, neboť tak mohou být lépe Bohem vyslyšeny.
Kéž se za nás za všechny modlí i náš duchovní otec vždy s takovou stejnou „teplotou víry“ a „obětavostí“ jako dosud, neboť modlitba a přímluva kněze mohou zachránit člověka i před věčnou záhubou.
Svatí Otcové říkají, že osoba Pána Ježíše Krista je zdrojem spásy pro celé lidstvo. Ale co je spása člověka a jak ji Kristus člověku nabízí?
Skrze osobu a dílo Pána Ježíše Krista se člověk zbavuje nejen prvotního hříchu, ale také všech jeho zhoubných následků, a poskytuje možnost návratu člověka do stavu blaženosti a slávy před pádem v Ráji. Boží „obraz“ v nás byl kvůli hříchu poskvrněn a znehodnocen. V Kristu Ježíši ho nyní člověk obnovuje do podoby starobylé krásy a může tak směřovat k Boží podobnosti.
Celé Kristovo dílo na zemi má soteriologický cíl, který je věčný a týká se celé lidské přirozenosti…
Kněžství, jak říká svatý Jan Zlatoústý ve svých „Slovech o kněžství“, je dílem založeným samotným Utěšitelem (Duchem Svatým), a každý kněz má za svůj vzor právě Krista. Kněžství je vlastní Kristovou obětí a obětováním Jeho božské lásky. Kristus se k člověku přibližuje vždy ve své lidumilnosti. A také v kněžství, jehož je kněz sám účastným, vidíme Boží lásku, tedy Boha, Který si přeje, „aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy“.
Církev je Tělo Kristovo a my jsme jeho členy. Komu Kristus skutečně sloužil jako hlava Církve a koho učinil součástí svého Těla? Komu jinému než člověku. Učinil tak proto, aby člověka učinil prostřednictvím své Církve účastníkem nebeské blaženosti a slávy…
Svatý Jan Zlatoústý ve svém druhém Slovu o kněžství vyzývá kněze, aby napodobovali svatého apoštola Petra. Aby také oni (podobně jak to činil tento svatý apoštol) ukázali svou lásku ke Kristu. A jaká je ona pravá láska ke Kristu? Ta spočívá v „pasení“ oveček, v jejich vedení a pastýřské péči o jejich duše…
A k tomu je třeba dodat, že toto veškeré liturgické poslání a práce kněze je tak vysoká, že je sice konána zde na zemi, ale patří k dílu nebeských mocností. Nezapomeňme, že kněz činí dílo, jehož základ položil sám Utěšitel (Duch Svatý).
A také v případě tajiny Pomazání nemocných potvrzuje svatý Jan Zlatoústý důležitou roli kněze. Nemocný volá kněze na příkaz Páně: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší Církve (tj. presbytery), ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.“ (Jk 5,14)
Knězi dal podle svatého Jana Zlatoústého Bůh ještě větší moc než fyzickým (lidským) rodičům. Protože pozemským rodičům se narodí dítě, tj. člověk, ale kněží (jako duchovní rodiče každého věřícího) svou činností tohoto člověka obnovují a prospívají (jeho duši). A rozdíl mezi rodiči a knězem je stejně velký jako mezi současným životem a tím budoucím. Rodiče mnohokrát podle svatého Jana Zlatoústého nedokáží chránit ani před nemocí, ani před smrtí, zatímco kněz zachraňuje i lidskou duši…
Do pastýřské odpovědnosti kněze je zahrnuta předně modlitba za jeho duchovní stádce, tj. za věřící. Tato opravdová, živoucí, pastýřská modlitba, která ho posiluje v jeho vlastní obtížné pastýřské práci, a provází také jemu Bohem svěřené věřící, z něj činí „pastýře rozumných ovcí“. Kněz se za své věřící modlí nejen při veřejné (chrámové) modlitbě, nýbrž i při své soukromé modlitbě, a nejčastěji volá k Hospodinu a prosí Ho za pokoj, mír a osvobození člověka ode všeho zla, které ho trápí.
Kněz se tak modlí nejen za sebe, své bližní, nejen za jemu Bohem svěřené věřící, ale také za širší potřeby Božího lidu. Modlí se za celou farnost, za město, kde žije, za vlast, která jeho pozemské přebývání ohraničuje.
Kéž se za nás za všechny náš duchovní pastýř vždy u Boha přimlouvá!
podle Slov sv. Jana Zlatoústého o kněžství a dalších pramenů…
připravil Michal Dvořáček
Zdroj poučení: Ιωάννου Χρυσοστόμου Λόγους του περί Ιεροσύνης (podle díla prot. Mariose Demosthénese: „Το πρόσωπο του ιερέα και η ποιμαντική του διακονία κατά τους Έξι λόγους του Ιωάννου του Χρυσοστόμου“, Πανεπιστήμιο «Νεάπολις», Πάφος.)
Zdroj ikony: Byzantine icons
Fotografie: MD
