O osamělosti a opravdovém obecenství
Svatý Nikolaj Velimirovič
Biskup ochridský a žičský
(1881 – 1956)
Neboj se být sám.
Sám je ve skutečnosti jen ten, který nezná Boha, ačkoli se stýká se všemi lidmi. Takový člověk, jsa obklopen nespočetným množstvím přátel, by asi řekl – tak jako i dnes praví mnozí lidé – „Nudím se, nevím co učinit sám se sebou, vše je tak nudné…“ Takové jsou duše prázdné, v nichž schází Bůh, slupky bez pecky, popel bez uhlíku.
Ty však nejsi sám, neboť jsi po boku svého Pána a Tvůj Pánu stojí po tvém boku.
Jen poslyš, jak velký Pavel, apoštol ekumény, byl kdysi opuštěn všemi a jak hovořil:
„Při prvním mém odpovídání žádný se mnou nebyl, ale všickni mne opustili. Nebudiž jim to počítáno za hřích. Pán pak byl se mnou a posilnil mne, aby skrze mne utvrzeno bylo kázání o Kristu, a aby je slyšeli všickni národové. I vytržen jsem byl z úst lva.“ (2 Tim 4,16-17)
Vidíš, jak svatě uvažoval a hovořil sám Pavel, tento služebník Kristův, v oněch prvních dnech, když na světě ještě nestál ani jeden křesťanský chrám a když nebylo ani jednoho křesťanského vládce! Zatímco dnes je celá širá země okrášlena křesťanskými chrámy a křesťanů žijících na zemi jsou stovky milionů.
Nebuď smutný z toho, že se na místě, kde přebýváš, cítíš osaměle. Jestliže se cítíš, jako bys přebýval na poušti, jak mi píšeš, pak věz, že mnozí (lidé) byli v pustině spaseni. Avšak všichni tito poustevníci vešli do intenzivního obecenství s Bohem a s Božími anděly. Byli tací lidé, kteří po dlouhých padesát let nespatřili lidskou tvář, a při tom neřekli: „Jsme sami!“
Bylo tomu tak proto, že Bůh byl s nimi, a oni byli s Bohem.
Člověk ale může žít sám, bez nikoho a bez ničeho, avšak bez Boha žít nelze. A to je jejich vlastní svědectví (těchto ctihodných svatých), kterou předali Církvi jako nějakou její významnou kapitolu (z dějin křesťanství).
Není známo, zda kdy někdy nějaký ateista dokázal přežít padesát let v naprostém odloučení v nějaké pustině. To nebylo v dějinách lidského pokolení nikde zaznamenáno. Ateista ale není ve stavu něco takového učinit. Pro někoho takového jako on je nudné žít uprostřed lidské společnosti, a ještě nudnější a monotónnější – ba dokonce nemožnější – žít někde mimo společnost. Neboť člověk nevěřící, ateista, vyhledává ostatní lidi, aby je naváděl a popichoval svým ateismem a přiživoval se na jejich bolesti. Koho jiného ale najít na poušti a čím jiným se sžírat než svým vlastním já? A čí bolestí se sytit na takovém opuštěném místě než svou vlastní bolestí?
A proto povznes své myšlenky do duchovních výšin, kde přebývá Ten, Jenž sám o sobě je tím nejvyšším a nejněžnějším obecenstvím nad jakékoli jiné společenství lidí.
Jemu tedy služ, s Ním se setkávej, s Ním rozmlouvej, kvůli Němu veď svůj zápas, Jeho miluj celým svým srdcem, celou svou myslí.
On pak najde způsoby, jak otevřít oči tvých bližních a jejich srdce, aby také jim zjevil živou víru v Něj.
Poté bude na tvém místě pěna sláva a oslavován Bůh nejen jedním sólistou jako nyní, nýbrž celým zástupem, celým sborem!
Milost a zdraví od Boha!
Nikolaj Velimirovič
Podle níže uvedeného zdroje připravil a přeložil
Michal Dvořáček.
Zdroj:
(Svatý Nikolaj Velimirovič. Pouze víra nestačí)
Άγιου Νικολάου Βελιμιροβιτς. Δέν φτάνει μόνο η πίστη…
Ιεραποστολικές Επιστολές Β΄. Έκδ. Εν πλω. Τρίτη έκδ. Οκτώβριος 2017.
ISBN 978-960-6719-35-6.
317 s.
Kap. 236 (str. 219-221)
(Mladému knězi o osamělosti a opravdovém obecenství)
Σ΄ ένα νεαρό ιερέα για την μοναξιά και την αληθινή επικοινωνία.
