Cesta domorodého Američana do lůna Pravoslavné církve
„Moje cesta k Pravoslavné církvi byla tajnou cestou, jak říkáme v našem jazyce. Nastal čas, kdy jsem byl chycen do její sítě a od té doby jsem touto cestou velmi diskrétně kráčel a nesl velmi těžký osobní kříž. Vděčím za to lingvistice.
Byl to ostatně právě tento předmět, který na mě vždy nejvíce působil.
Při absolvování lingvistických kurzů jsem byl ohromen, když jsem četl životy svatých Cyrila a Metoděje, kteří jsou známí jako apoštolové Slovanů. Byl jsem zvlášť zaujat cyrilskou abecedou a slovanským jazykem. Zeptal jsem se svého profesora, jestli existuje nějaká šance, že bych si mohl poslechnout, jak se mluví slovansky…”
…
Byla sobota večer. Všude v chrámu jen velmi málo umělého světla. V ruské pravoslavné katedrále sv. Petra a Pavla v kanadském Montrealu právě začínala večerní bohoslužba. Temné siluety několika málo věřících, kteří se jí účastnili, postupně vystupovaly z přítmí; podobaly se siluetám svící, zapálených na stojanech. Královské dveře na ikonostasu byly skutečně impozantní; byly totiž vytesány zručnými řemeslníky již na počátku (20.) století…
Byl jsem tehdy na Večerní všehovšudy podruhé, a kdysi jednou před lety. Slova modlitby “Světlo tiché”, která zaznívala slovansky, dodávala člověku pocit vnitřního klidu a uvolnění. V tom okamžiku se vše zdálo být ponořeno do modlitby; modlitba za den, který pomalu odcházel, i za ten, který měl teprve přijít. Po roztěkaném dni skýtalo toto prostředí útočiště rozdivočelé mysli.
V tlumeném pološeru jsem dokázal rozpoznat několik z oněch siluet věřících: jedna stará ruská dáma s vnoučaty, vysoký prostý muž středního věku, mladá dívka kolem patnácti let, mladá rodina se svými dvěma dětmi…, až najednou moji pozornost upoutala postava člověka stojícího blízko velkého okna. Byla to postava zcela odlišná ode všech ostatních. Jednalo se o padesátiletého muže, Indiána, s živými, charakteristickými rysy ve tváři a dlouhými vlasy svázanými do copu, který mu sahal až do pasu. Můj pohled spočinul na jeho postavě. Jak zvláštně se zde vyjímal, právě zde. Domníval jsem se, že je pouhým návštěvníkem.
Ke konci večerní bohoslužby jsem si nemohl pomoci a přistoupil jsem k němu. Chtěl jsem ho oslovit.
„Janis,“ řekl jsem mu anglicky. „Těší mě.“
„Vladimír,“ odpověděl.
„Já jsem Řek. A Vy?“ Zeptal jsem se ho.
„Já také,” odpověděl.
Byl jsem ohromen. To byla poslední věc, kterou bych čekal, že uslyším!
„Mluvíš řecky?” Zeptal jsem se.
Odmlčel se na chvíli a pak citoval v řečtině:
„Na začátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.”
Εν αρχή ην ο Λόγος, και ο Λόγος ην προς τον Θεόν, και Θεός ην ο Λόγος.
Ve chvíli, kdy dokončil tento citát, se rozesmál. Byl jsem naprosto v rozpacích.
„Jsem Indián,” řekl ostře. Ale tak nějak se cítím také jako Rus a Řek, Srb a Rumun, protože jsem pravoslavný.”
V jeho oku se objevil záblesk, podobně jako v mém srdci.
Takto jsme se s Vladimírem seznámili. Jeho skutečným jménem bylo Frank Natawe, než se stal pravoslavným a než byl pokřtěn jako Vladimír. Tolik jsem toužil poslechnout si jeho životní příběh, obojí, jak ze zvědavosti, tak ze skutečného zájmu.
O něco později jsme se skutečně spřátelili. Absolvovali jsme spoustu rozhovorů a společných procházek, zejména v jeho indiánské vesnici. Ukázal mi cesty a způsoby, které jsou pro nás bílé úplně neznámé. A vždy způsobem prostým a neokázalým. Beze stopy arogance.
Když jsem byl s ním, vždycky jsem měl silný pocit, že se něčemu učím. A když jsem mu to přiznal, vždy říkal, že všechny krásné věci pramení ze vzájemnosti.
Toto první období se pro mne stalo nezapomenutelným, když jsem se nechával unášet svým mladickým nadšením a stále jsem mu pokládal obtížnější a obtížnější otázky. On pak vždy klidně odpovídal:
„Nevím, řekneš mi to ty?”
Když už jsem nemohl snést to jeho „Nevím“, prosil jsem ho, aby mi to konečně řekl, a on projevil trochu soucitu a pak pravil:
„No, jestli na tom trváš, řeknu ti to, ale až se zeptám svého přítele.”
Vyskočil a ulehl na zem a tam položil své ucho k zemi.
„Co to děláš?” Zeptal jsem se zmateně.
„Ptám se země,“ řekl, a než jsem se mohl probrat z překvapení, dodal poněkud váhavě:
„Jako Aljoša Karamazov.”
Pak už jsem nikdy netrval na jeho odpovědi. Myslím, že v jeho blízkosti jsem prožíval náhlé převapení podobné záři blesku, který působí vlahý déšť oživující naši zemi.
Už uplynul nějaký čas, co nás Vladimír opustil. Jeho odchod – spolu s jeho poslední vůlí a svědectvím – na mne učinil velký dojem. Teď, když se přede mnou každým okamžikem objevuje pocit jeho přítomnosti – namísto upadnutí do zapomnění – přemýšlím, že bych měl na stránky papíru zaznamenat všechny jeho příhody, obrazy, vzpomínky, slova a výrazy z jeho života, abych načrtl portrét jeho přítomnosti mezi námi. Jen doufejme, že mé uši budou také dobře vnímat bouřlivé ticho matky Země mého přítele Vladimíra, resp. tohoto novodobého Aljoši Karamazova.
Narodil se v indiánské rezervaci Caughnawaga, nedaleko Montrealu, kde žil po celý svůj život až do dne své smrti. Jeho vesnici obývá na 5 tisíc Indiánů. Tuto rezervaci postavila vláda, hned vedle řeky, a dnes skýtá domov většině Indiánů z této části Kanady. Indiáni, jako jediní skuteční domorodí obyvatelé Ameriky, společně s Eskymáky, mají zvláštní výsady a zacházení, neboť předali rozlehlé oblasti své rodné „matky Země”, jak ji říkají, svým bílým bratrům.
Tato privilegia, jako například nulová potřeba pasu a současně vyplácené dávky státní podpory, jsou někdy interpretovány jako úmyslný pokus bílých udržet Indiány nevzdělané, k čemuž podle svědků skutečně dochází. Procento Indiánů závislých na alkoholu je velmi vysoké. Zápas o přežití – Indiánů jako skupiny – je jejich každodenní starostí, spolu se zachováním vlastních tradic, na které jsou velmi hrdí. Jsou totiž řízeni jedinečným způsobem, který může být příkladem i pro „civilizované” politiky a okolní společnost.
Nejvyšší autoritou je Konfederace všech indiánských kmenů. V této komunitě panuje vzájemná úcta, mezi všemi indiánskými kmeny. I dnes zde panuje velká úcta k náčelníkům a stařešinám, ale rovněž ke starším ženám z každého kmene, která se dědí z generace na generaci. Jejich láska a úcta k sobě navzájem jsou základem celé konfederace jejich kmenů.
Ve vesnici Caughnawaga existují v podstatě tři indiánské kmeny. Většina z nich jsou však Mohawkové[1]. Vesnice zde působí od roku 1600 a zahrnuje hlavní centrum kmene Mohawků. Poslední generace se většinou zabývají výrobou ocelových konstrukcí a stavební činností.
„Naše vesnice,” jak mi později prozradil Vladimír, „byla spolu s ostatními indiánskými rezervacemi v 18. století přeměna v podstatě na římskokatolický protektorát. Katoličtí misionáři se ve skutečnosti snažili všemožně přetvořit celou naši komunitu. Ne s láskou, ale s nožem u krku. Pošlapali po staletí živé tradice, a jiné zvyklosti, které s sebou přinesli, použili jako základ pro své další plány. Sám, až do věku 32 let, jsem kráčel po této vynucené cestě. Jak mi říkávala maminka, která byla naším starším kmenovým náčelníkem: „Ve dne římský katolík pro oči světa a v noci Indián pro oči své duše.”
Ale když mi bylo 32, už jsem nemohl déle snášet tento druh omezení, spoutání, které jsem pociťoval, a tak jsem se vzbouřil svým vlastním způsobem, což bylo pro Indiána mé generace docela neobvyklé. Dlouhé roky mě využívali jako cestujícího přednášejícího komparativní lingvistiky. Často jsem na jejich akademických hrách, tak trochu nečestně, předváděl jistý druh klauna, protože jsem pro ně byl něco jako vzácný exemplář, jakýsi exotický druh ptáka s jiným druhem peří. Porovnával jsem naše slova s jejich francouzskými anebo anglickými ekvivalenty; naše návyky s těmi jejich. Byly chvíle, kdy jsem se cítil, jako by mě pozorovali způsobem, jak archeologové pozorují fosilie. Pro mě osobně však tato setkání či setkání kultur, bez ohledu na jejich reakce, obsahovaly zároveň radost i smutek. Moje revoluce stále hřměla, ale protože byla zmrzačená, podobala se běhu králíka. Moje matka, jakožto sloup naší komunity, byla pro mne zdrojem moudrosti a nesmírné bolesti. Byla mým indiánským „starcem Zosimou”.
(Pak se Vladimír zhluboka nadechl a pokračoval…)
„Moje cesta k Pravoslavné církvi byla tajnou cestou, jak říkáme v našem jazyce. Nastal čas, kdy jsem byl chycen do její sítě a od té doby jsem touto cestou velmi diskrétně kráčel a nesl velmi těžký osobní kříž. Vděčím za to lingvistice. Byl to ostatně právě tento předmět, který na mě vždy nejvíce působil. Při absolvování lingvistických kurzů jsem byl ohromen, když jsem četl životy svatých Cyrila a Metoděje, kteří jsou známí jako apoštolové Slovanů. Byl jsem zvlášť zaujat cyrilskou abecedou a slovanským jazykem. Zeptal jsem se svého profesora, jestli existuje nějaká šance, že bych si mohl poslechnout, jak se mluví slovansky. Navrhl mi, abych navštívil jeden z ruských pravoslavných chrámů. Zazvonil jsem u jednoho z nich, ale zaslechl jen záznamník. Další den jsem zazvonil znovu a přátelský hlas mě informoval o tom, že večerní bohoslužby se konají ve čtvrtek večer a nedělní bohoslužba začíná v 10 hodin ráno. Zeptal jsem se, jestli se mohu zúčastnit. Bylo mi řečeno, že ano. Řekl jsem, že nejsem Rus, ani pravoslavný. Odpověď zněla, že pravoslavná liturgie není pouze pro Rusy nebo pouze pro pravoslavné věřící, ale pro všechny lidi.
Další člověk, obzvláště charismatický, s obrovskou vášní pro pravdu, který objevil svou pravoslavnou cestu po návštěvě ruského pravoslavného chrámu v Americe:
o. Serafim Rose.
Tak jsem sebral trochu odvahy a šel jsem v sobotu večer do města, abych si poslechl mluvenou slovanštinu a setkal se s místním knězem, který mluvil tak příjemně. Byl to jeromonach (kněz-mnich) z Černé Hory. Jmenoval se otec Antonij. Už také zemřel. V každém případě, tu první sobotu, kdy jsem navštívil pravoslavnou večerní bohoslužbu v Katedrále svatých Petra a Pavla (v Montrealu), jsem zažil něco bezprecedentního. Když jsem pozoroval ikony, poslouchal melodie a obdivoval projevy pokání a poklony, cítil vůni kadidla, která se v prostoru vznášela, všechny tyto věci mi připomínaly, že jsem objevil tajnou cestu.”
„Nebudete tomu věřit, ale velmi často dokážu vnímat různé paralely mezi indiánskými a pravoslavnými tradicemi. Někde uvnitř mě samotného tento objev naplnil můj indiánský étos a doplnil ho o další rozměr. Nejdříve jsem cítil, že jsem se pohyboval mezi mraky. Během mé první Svaté liturgie jsem se zeptal, jestli mohu zůstat dál, až do požehnání pro katechumeny. Řekli, že ano. Tak jsem se posadil jako indiánský pes! Od té doby jsem začal chodit častěji. Nejprve pouze v neděli, pak v sobotu a později i ve všední dny, kdykoli byly důležité svátky. Netrvalo dlouho, když jsem si všiml, že po večerní bohoslužbě probíhá zpověď. Bylo právě období Velikého postu. Nakonec všichni požádali kněze o odpuštění. Položil svůj epitrachil na jejich hlavy a přežehnal je znamením kříže. Stál jsem v řadě, ale slyšel jsem, jak mi říkají:
„Ne, vy nemůžete, nejste pravoslavný. Toto je svatá Tajina (zpovědi a pokání).
„Ale celý náš život je svátost,” řekl jsem.
Znovu jsem se zamyslel a zeptal se:
„A jak se mohu stát pravoslavným?“
„Promluvte o tom s knězem,“ navrhli mi.
Neuběhlo mnoho času, když jsem se rozhodl, že se chci stát pravoslavným. V den, kdy se to mělo stát, došlo ke sněhové bouři, která mi nedovolila opustit moji vesnici. Můj křest byl tedy odložen až na svátek Uvedení Přesv. Bohorodice do chrámu. A tak se nakonec i stalo. Dostal jsem nové jméno – „Vladimír”.
Mnohem později mi při vzpomínkách na moje Uvedení do Pravoslavné církve vytanula na mysli impozantní postava srbského kněze, který tehdy navštívil naši vesnici, když jsem byl ještě mladý. Jeho vzhled a jeho chování ve mně zanechaly hluboký dojem. Vzpomínám si, že moje matka to komentovala takto:
„Je tu někdo, kdo svou pravdou nedělá propagandu.”
…
Už uplynulo mnoho času, když jsem se Vladimíra rozhodl znovu navštívit. Tentokrát jsem jel se dvěma mými přáteli malým autem, vybavený magnetofony a mikrofony. Přijeli jsme do vesnice Caughnawaga za slunečného počasí. Vladimír mi navrhl, že se setkáme v indiánské rozhlasové stanici, protože už několik let zde působil jako rozhlasový komentátor, a slíbil mi také, že se projdeme po teritoriu jejich kmene.
Zastihli jsme ho přímo v rozhlasové stanici ve vesnici, se sluchátky přes uši, když právě četl ranní modlitbu v každém z indiánských jazyků. Pak ve francouzštině a angličtině. Přirozeně, že si jeho posluchači nemohli povšimnout, že činí “pravoslavné” znamení kříže.
Čekali jsme s úctou, dokud nedokončil své vysílání. Sňal si z hlavy sluchátka a přiblížil se k nám. Byl hovornější než obvykle a také poněkud veselejší.
„Co bys rád, abych ti řekl?” Zeptal se mě srdečně.
„Řekni, co by ses ode mne rád dnes dozvěděl?”
„Pověz nám, co chceš,” odpověděl Gregory.
„Řekněme například něco o vašem lidu, o vašich oslavách, o poslání.“
„Jdeš na to příliš rychle,” přerušil ho Vladimír.
„Pěkně po pořádku.“
„Moji lidé…“
Trvalo mu drahnou chvíli, než zformuloval odpověď. Seděl v křesle, ale zjistil, že mu toto sezení nevyhovuje. Zvedl se proto a vyšel na verandu, kde jsme se společně posadili.
Tato fotka se mi líbí, protože se mi zdá, že je docela indiánská, neovlivněná „bledými tvářemi“.
Nevím, kdo je tento Indián, ani to, zda je pravoslavný nebo katolík.
Ať je to, kdo je to, nechť ho Pán zachová ve své blízkosti.
Fotka je zapůjčena odtud.
„Moji lidé jsou prostí, stejně jako jejich jídlo. Vůdce kmene je muž, ale je volen radou starších žen z kmene. Všechny naše skupinové rituály se konají v „Dlouhém domě“. Ten má dvoje dveře. Muži vstupují východními dveřmi a ženy západními. Jedná se o jednoduchou budovu, podobně jako většina našich rituálů. V našich sňatcích je nedílnou součástí rituálu požehnání starších. Během našich pohřbů, a to jak pro muže, tak pro ženy, když jsou jejich těla přenášena do Dlouhého domu, vstupují přes oddělené dveře, ale hlava zemřelého je vždy orientována na východ. Po devíti dnech připravujeme pohřební jídlo, nicméně bez soli.“
Najednou vyskočil, protože záznam, který si vybral jako pozadí nahrávky rozhovoru, se neočekávaně zasekl. Vložil další záznam, poznamenal, že pokračujeme, a vrátil se zpět k nám.
„O čem jsme to mluvili? Ach ano! Rituály. Ukážu vám Dlouhý dům, než bude příliš pozdě. A nyní o našich oslavách. Celý rok je oslavou (když to řekl, pousmál se). Máme zimní festival (čtyři dny); máme festival sněhu, první květinový festival, první žně – tím jsou myšleny bobule, které sbíráme; pak festival hojnosti, deště a setby, a pak celý cyklus začíná znovu. Něco jako církevní kalendář naší svaté Země.“
Znovu se zhluboka nadechl a pokračoval:
„Nemluvíme moc, ani moc nejíme; často se nezlobíme, milujeme to, co nám bylo dáno, a neustále děkujeme za bohaté dary.”
„Používáš někdy tabák?“ Zeptal se mě.
„Ne,” řekl jsem.
„Víš, my náš tabák žvýkáme, nebo jinak: my ho jíme. Ale nekouříme. Když ho totiž kouříte, promění se v dým, zatímco když ho jíte, sjednotí se s vámi, a vy tím vyjadřujete chválu zemi, která vám ho dala.
„A na co ses mě ještě ptal? Ach ano! Na mé poslání.”
„Co k tomu říci?”
„Moji lidé jsou unaveni z misionářů. Přicházejí sem už dlouhé roky, většinou spíše aby brali, než aby dávali. Nikdy neprojevili skutečný zájem o to, co máme. Právě přivezli parní válec, všechno srovnali se zemí a pak se pustili do své evangelikální setby.”
„Ale ten Srb, který k nám kdysi přišel, byl jiný. Ve skutečnosti nám něco dával již jen svou přítomností. A nic si od nás nebral kromě našeho srdce. To bylo něco, co jsem obdivoval, když jsem později četl o svatém Hermanovi z Aljašky a pravoslavných misionářích mezi Eskymáky. Je zkrátka nemožné nesrovnávat, i když je to obtížné.
Stále si vzpomínám na to, jak mi jeden jezuita řekl, že byl poučen o tom, jak nás má naučit duchovnosti. Když odešel z našeho domova, matka zavrtěla hlavou v nesouhlasu a řekla: „My, moje dítě, jsme duchovní lidé, zatímco on, i kdyby k němu přišel Kristus, tak ten jezuita by Krista posadil dolů ke svým nohám a začal by mu kázat…”
„Jsou i nějací další pravoslavní křesťané mezi Indiány?” Zeptal se znovu Gregory.
„Setkal jsem se s jedním pravoslavným Eskymákem v Plattsburgu a ještě s jednou Eskymačkou, velmi vysokou, která se jmenovala Mis Mac. Mohou být i další, o kterých ale nevím. U nás v indiánské nemocnici máme jeden pár srbských lékařů, jmenují se Moskovičové. Skutečné drahokamy mezi lidmi; mají k našemu světu zvláštní lásku a nabízejí nám svoji veškerou pomoc.”
Svatá Olga Aljašská (Yup’ik Eskimo)
Lesley se mu podívala přímo do očí.
„Pověz nám, jestli chceš, ten příběh s indiánskými maskami[2]. Bylo to ve všech novinách a všechny články skloňovaly tvé jméno. Co se přesně stalo?”
Vladimír se posadil, se zkříženýma nohama, a po několika minutách rozmýšlení odpověděl:
„Pro nás jsou ty masky posvátné. Vždy je udržujeme ve tmě a chráníme je před prachem hedvábnou pokrývkou. Představují svatou osobnost, kterou hledáme. Najdeme ji v tichu, ve tmě, kde hledáme také světlo naší duše. Naše duše se nikdy nevystavuje jako věci na výstavách ani v umělém osvětlení. Ti, kteří uspořádali výstavu těchto objektů, ztratili jakýkoli smysl toho, co je posvátné, a proto se snaží to, co je posvátné, nepozorovaně odstranit z našich duší.
My ale milujeme Zemi, protože ona ví, jak má mlčet a jak být plodná. Naučili jsme se ji pokorně milovat a ctít. Tuto naši úctu bych přirovnal k úctě k Přesvaté Bohorodici, jak je ctěna v Pravoslaví, protože máte rádi paralely. Ale už jsem toho řekl až moc. Pojďme raději, abych vám ukázal naši vesnici.”
Nastoupili jsme tedy do malého auta a já jsem seděl na sedadle řidiče. Vladimír na sedadle spolujezdce. Začal nám ukázat všechny místní zvláštnosti a památky:
„Zde, uprostřed obce, si povšimněte (římsko)katolického kostela. Je zasvěcen svaté Kateri Tekekwithové, indiánské ženě, kterou kněz prohlásil za svatou. Máme její ostatky v kostele, a ty působí zázraky. Toto je poutní místo pro laiky. Její život je stejně krásný jako pohádka. Pro mne osobně byla “bláznem pro Krista”. Bláznem naplněným milostí. Válela se ve sněhu, aby očistila své srdce.
Moji spoluobčané, kteří se stali katolíky, nemají nějak zvlášť rádi katolickou propagandu, ale projevují úctu své světici (Kateri Tekekwithové); plody jejich tlaku na Vatikán představuje v tomto smyslu její blahořečení.
Vedle kostela je také malé muzeum. Zde naleznete mapu konfederace, která podrobně popisuje všechny indiánské kmeny, symboly, čísla, místa, odkud pocházejí, jejich historický zrod, ale i místní jazyky. Všechno, co se stalo, je součástí muzea.
Nyní odbočte vpravo, tady. To je naše Kulturní centrum. Nad ním je rozhlasová stanice, kde jsme se již setkali. To je místo, odkud pravidelně vysílám. Teď, během přípravného období (Triodu), a později v době Velikého postu zde pouštím západní duchovní hudbu a trochu, kousek po kousku, zahrnuji do vysílání také nějaké pravoslavné reference, ale jen tolik, abych tím příliš neprovokoval.
Indiánská duchovní hudba není povolena pro rádiové vysílání. Ta se smí vysílat jen v „Dlouhém domě”.
Kulturní centrum je finančně podporováno bílou vládou. Světské mocnosti vnějšího „civilizovaného” světa nám chtějí pomáhat, ale pouze na papíře; ve skutečnosti nás chtějí utopit, ponížit, vyčerpat nás; ne tolik nás samotné jako spíše naše duše a vše, co v nich nosíme. Chtějí nás proměnit na masky pro muzea, klauny na večírcích, artefakty archeologického výzkumu. Ani vzdáleně nepochopili a dodnes nevědí, jakému druhu tabáku dáváme přednost.”
(Vladimír opět propukl ve smích.)
Skoro jsem ztratil kontrolu nad volantem. Pak jsem pokračoval v jízdě a sledoval jeho pokyny: tady vlevo, pak vpravo, rovně…atd. Až do chvíle, kdy jsme v zatáčce silnice viděli moderní, ale velmi neobvykle tvarovanou stavbu.
„Toto je naše škola, základní a střední škola. Má dobrý program, líbí se mi. Je to skutečná indiánská škola. Kromě klasických předmětů pro vzdělávání podle „bílých“ máme mnoho dalších předmětů, které jsou pro bělochy nejspíše neznámé. Neříkáme jim „zvyky“ nebo „kultura“, ale indiánské cesty, indiánské stezky (zvuky země), indiánské tance, indiánské písně a výkřiky apod. Pozemek obklopující školu je posvátný. Máme zde také „temnou místnost”, ale ne pro vyvolávání fotografií, nýbrž pro výrobu masek uvnitř nás.”
„Teď jeďte rovně na východ. Pokračujte, dokud nenarazíte na dálnici. Dva až tři kilometry odtud.”
„Tady je naše nemocnice. Je to nová budova, a jak doufáme, byl to dobrý nápad. Doufejme, že prospěšný. Tato nemocnice byla postavena v roce 1985. Předtím jsme měli vlastní lékaře nebo jsme se uchýlili do nemocnic bílého muže. Ale to bylo docela komplikované. Většina jejich zaměstnanců nebyla zvyklá na naše zvyklosti; bylo pro ně těžké starat se o naše staré lidi. Musejí nám nejprve porozumět, doslova „projít se v našich botách”, aby nás pochopili. Mnoho lidí to zkouší. Kromě toho si můžete všimnout těch, kteří nás opravdu milují a které lze odlišit od obvyklých profesionálů.”
Svatý mučedník Petr Aleutský
Vladimír Natawe byl vůdcem svého kmene; byl jeho vůdcem duchovním. Byl tím, kdo kázal a vedl obřady při pohřbech a svatbách; byl pro ně něco jako kněz. Ve večerních hodinách seděl v „Dlouhém domě” se zkříženýma nohama, poslouchal problémy svých lidí a řešil je radou, kterou nabízel. Měl soudcovskou roli, což byla jedna z nejsilnějších indiánských tradic. Byl také básník, překladatel a filosof. Znal jejich problémy lépe než kdokoliv jiný; znal také přísné zákony, kterými se lidé z jeho kmene řídili. Ti, kteří popřeli principy svých předků a stali se křesťany, měli dovoleno zůstat ve vesnici, ale nebyly jim poskytnuty žádné funkce. Museli opustit radu moudrých, starších; tito lidé „ztratili svůj osud”, jak to sami popisovali. Svým zvláštním způsobem pak byli tito Indiáni odmítáni. To vše nemusí mít velký význam pro obyčejného Indiána, ale pro jejich náčelníka, pro něj to mohlo mít význam dalekosáhlý.
Nikdo z jeho kmene nezjistil, až do dne, kdy Vladimír zemřel, že jejich náčelník byl pravoslavným křesťanem. A Vladimír, který byl pro ně stále Frankem Natawou, pro ně žil a pracoval se stále rostoucím strachem, že by to mohli jednou zjistit. Musel být nepřetržitě umírněný, opatrný a flexibilní, jinak by se jeho obraz v jejich představách roztříštil. Od roku 2007 měl na starosti rozhlasovou stanici a také pracoval ve svém Kulturním centru. Byl považován za autoritu ohledně indiánské tradice a byl nevýslovně dojat, kdykoli našel nějaké „paralely”, jak je sám nazýval, s pravoslavnou tradicí.
S námi sdílel mnoho svých zkušeností, protože je nemohl sdílet se svými vlastními lidmi. Jak těžký kříž nesl…
Kdykoli jsem ho viděl vycházet z vnitřní svatyně malého pravoslavného chrámu „Znamení” Přesv. Bohorodice, kde se konaly bohoslužby v angličtině a francouzštině, a kde byl Vladimír oblečen jako pomocník z oltáře, jak drží svíčku před kněžími a biskupy, nemohl jsem se nepodivovat nad tím, jaké že srdce má tento starý indiánský vlk, který tak tvrdošíjně vždy opakoval, že „Bůh ví”. A on se vždy klaněl k zemi, aby mu Bůh dal osvícení, aby vládl svému lidu v dobách různých bouří a utrpení, a aby mu dal sílu, aby vydržel těžké zkoušky, které před ním stály až do konce.
A roky dál plynuly. Každý přítel, který nás navštívil v Montrealu, musel vykonat nezbytný výlet do indiánské vesnice a setkat se s Vladimírem. A mnozí z nich mi pak říkali, že tam prožili zvláštní zážitky.
Jednoho rána, když jsem byl v Montrealu, mi někdo zavolal a řekl, že Vladimír zemřel, ve své vesnici. Otázka, která okamžitě vytanula v mé mysli, byla: Kdo ho ale pohřbí, co s ním nyní bude? Vladimír však po sobě zanechal svůj testament, zvláštní písemné instrukce o všech obřadech, které mají být provedeny v souladu s indiánskou tradicí v „Dlouhém domě”, a pak také instrukce zvlášť pro pravoslavného kněze, aby přečetl požehnání nad zesnulým. Indiáni samozřejmě neměli ponětí o tom, co myslí oním „pravoslavným knězem”, ale Vladimír zanechal i několik telefonních čísel, kam bylo třeba zavolat.
Jeho blízcí z indiánské vesnice skutečně pravoslavnému knězi zavolali, a ten přišel a přečetl – odsloužil zádušní bohoslužbu (tzv. panychidu), ještě před tím než Vladimíra přenesli do Dlouhého domu.
Bohužel jsem neměl příležitost zúčastnit se tohoto obřadu v Dlouhém domě, ale můj přítel, který pohřeb navštívil, mi pak sdělil všechny podrobnosti.
Dva dny po pohřbu mi můj přítel Michael, který byl na pohřbu Vladimíra, tlumočil podrobněji, co se vše událo, a také mi předal jeden balíček. Řekl mi, že se zúčastnil celého obřadu, který byl vpravdě působivý. Když Indiáni vstupují do Dlouhého domu, oblékají si oblečení, které odpovídá jejich postavení v kmeni. Tento rituál, který samozřejmě probíhá v jejich vlastních jazycích, má zvláštní podobu, a podobá se vzdáleně starobylému byzantskému obřadu.
Na závěr pak byla čtena závěť kmenového náčelníka, nahlas, přede vším přítomným lidem z kmene Mohawků.
Ve své poslední vůli a závěti se Vladimír zmínil o tom, kde zanechal své osobní věci. Vladimírovi bylo 75 let. Měl děti, vnoučata a pravnoučata. Zanechal něco každému jednomu členu své rodiny. V jednom okamžiku se Indián, předčítající Vladimírovu závěť, na chvíli zastavil, neboť narazil na nějaký neindiánský výraz, s jehož vyslovením měl potíže. Prozradila to grimasa v jeho obličeji. Vzal si proto brýle a znovu přečetl toto jméno po slabikách, byť mírně zkomoleně: Ja-nis Cha-tzi-ni-ko-la-u. Můj přítel Michael zvedl ruku a Indiáni mu předali balíček, který později předal mně osobně.
Když jsem otevřel balíček, spatřil jsem to, co bylo jeho obsahem. Jednalo se o knihu s názvem „Božská liturgie” v řečtině a angličtině, kterou jsem mu dal před mnoha lety já osobně. Uvnitř, na první straně, bylo dopsáno (věnování) „Joannisovi”, a dole na stránce bylo ještě v řečtině připsáno: „Až se zase setkáme. Vladimír Natawe”.
Považoval jsem to za jeho velmi laskavé gesto vůči mé osobě. Ve skutečnosti musel tato slova napsat do této knihy ještě před svým odchodem do věčného života, možná proto, že cítil, že nadcházející smrt je již blízko. Stále myslím na ta slova, která napsal v řečtině: „Až se zase setkáme.” To však nebylo všechno. Bylo zde ještě jedno překvapení. Když jsem listoval knihou, byl jsem ohromen, zůstal jsem doslova stát s otevřenými ústy… Vladimír totiž přeložil celý text Svaté liturgie do jazyku Mohawků; jeho překlad byl uveden nad anglickým textem přímo v knize! Samozřejmě, že neumím číst mohawsky, ale ponechávám si tuto knihu jako pomůcku, tuto pravoslavnou liturgii přeloženou do indiánského jazyka; celou Liturgii sv. Jana Zlatoústého, kterou Vladimír přeložil. Pokud mne Bůh učiní toho hodným, jednoho dne ji zveřejním.
Doslov autora
Současné příběhy, jako je tento o Vladimírovi, mohou znít jako pohádka, protože náš život se zdá být značně pomíjivým. A přesto jsou tyto příběhy plné nezapadajícího světla; jsou dnešním svědectvím tohoto požehnaného „bláznovství” – kvásku, který vzkypí celé těsto, od malé kapličky na ostrůvku v Egejském moři až po vzdálenou indiánskou rezervaci v Kanadě…
„Až se znovu setkáme, Vladimír (Karamazov).”
Poznámky:
Fotografie byly čerpány z internetu (a jsou pouze ilustrativní).
Originál článku vyšel v časopisu „Synaxis” z pera Joannise Chadzinikolaa s názvem “Odcházení jednoho Indiána”.
(Περιοδικό «Σύναξη» του άρθρου του Γιάννη Χατζηνικολάου με τίτλο «Το πέρασμα ενός Ινδιάνου», http://www.synaxi.gr/archive/tefxos_086.php)
Převzato, přeloženo a upraveno dle článku zveřejněném na „Oodegr“:
http://www.oodegr.com/english/empeiries/indianos1.htm
Dále čerpáno z těchto zdrojů:
http://o-nekros.blogspot.cz/2011/09/blog-post_4569.html
http://www.orthodoxtoronto.ca/secretpath.html
MD
[1] Mohawkové (Onondowahgah) nebo též „Lidé křemene“ jsou jedni z původních obyvatel Severní Ameriky. Je to kmen, který se kolem 16. století přidal do tzv. Irokézské ligy – uskupení pěti, později šesti kmenů s podobnou kulturou, jazykem atd. Jejich území se nachází nejvýchodněji ze všech ostatních kmenů Ligy a jsou také označováni jako „strážci východní brány (kmenového domu)“. Mohawkové pocházejí původně z Mohawkského údolí (Mohawk Valley): ze severu státu New York, na jihu provincie Québec a na východě provincie Ontario. Jejich území se nyní nachází kolem jezera Ontario a řeky sv. Vavřince – malý pozůstatek někdejšího území, které sahalo až k řece Mohawk na severu, k Zeleným horám Vermontu na západu a jižně od od řeky sv. Vavřince. Na západě hraničilo s územím kmene Oneidů. Mohawkové jsou pozoruhodní tím, že mají geneticky zakódovanou odolnost vůči závratím. Proto příslušníci tohoto kmene tradičně vykonávají výškové práce na mrakodrapech.
[2] Pro informaci našeho čtenáře uvádíme, oč se v souvislosti s těmito maskami jednalo. Kanadská vláda se rozhodla otevřít nové muzeum v západní Kanadě ve městě Calgary, kde bylo mezi dalšími exponáty vystaveno množství indiánských masek, přičemž lidé z vlády si tyto folklorní artefakty Indiánů zapůjčili ne zcela ortodoxním způsobem. To vyvolalo rozhořčení Indiánů, kteří Vladimíra pověřili, aby tuto záležitost prozkoumal, navštívil osobně tuto výstavu a poté poskytl svůj názor svým lidem i vládě.
