PRAVOSLAVNÁ CÍRKEVNÍ OBEC

„Pán nás miluje jako své děti a jeho láska je větší než láska matky; protože matka může zapomenout na své dítě, zatímco Pán na nás nikdy nezapomene. A kdyby Pán neudělil Ducha Svatého svému pravoslavnému lidu a našim velkým pastýřům, ani bychom nevěděli, jak moc nás miluje.“

Svatý Siluán Athosský

Báseň mé mamince

Starec Paisij Svatohorec

Když byl starec postřižen na mnicha, poslal své milované matce Eulampiji svoji fotografii, na jejíž zadní stranu byla vepsána lyrická báseň jako dopis na rozloučenou.

Přeložili jsme pro Vás tuto báseň, která dýchá prostotou a láskou mladé lidské duše, která si zamilovala Krista, avšak nadále chovala lásku i k osobě své matky, která byla pro tohoto ctihodného mnicha osobou nejdražší.

Μαννούλα μου σε χαιρετώ εγώ πάω να μονάσω,
Φεύγω την μάταιαν ζωήν, τον πλάνον, να γελάσω,
Στην μοναξιάν στην έρημον τα νιάτα να περάσω,
Δια την αγάπην του Χριστού, όλα θα τα θυσιάσω.

Maminko moje, loučím se s tebou a odcházím do ústraní,
opouštím tento svět, marnost a blud, který je v něm,
abych se mu vysmát mohl,
V samotě pouště své mládí hodlám strávit,
všechno pro lásku Kristovu obětuji.

Όλα του κόσμου τα αγαθά,σαν σκύβαλλα θα αφήσω,
Να εκτελέσω την πρώτη εντολήν, τον Θεόν να αγαπήσω
Με τον σταυρόν στον Γολγοθάν, τον Ιησούν ν’ακολουθήσω,
Και εις την άνω Ιερουσαλήμ, εύχομαι να σε συναντήσω.

 Všechna dobra tohoto světa zanechám jako smetí,
Abych vykonal první přikázání, Boha milovat celým svým bytím.
A v Kříži na Golgotě Ježíše následovat,
Modlím se, abychom se v nebeském Jeruzalémě mohli setkat.

Φεύγω απ’την μεγάλην σου στοργήν, μαννούλα να μπορέσω
Δια να ήμεθα αιώνια μαζί, τον Ιησούν, θα παρακαλέσω,
Διαυτό μικρός εθέλησα τα μαύρα, δια να φορέσω,
Να αφιερωθώ εις τον Χριστόν, του Θεού να αρέσω.

 Odcházím, maminko, a zanechávám tvou velkou něhu,
abychom spolu věčně byli, za to Ježíše prosit budu,
Také proto jsem od mládí k černé barvě šatu tíhl,
nosit ho, Kristu zasvětit se, abych se líbil Bohu.

Και δια μητέρα εις το εξής, θα έχω την Παναγίαν,
Να με φυλάξη αβλαβή, απ’ του εχθρού την πανουργίαν
Μάννα μου με κατάνυξιν, στην έρημον εδώ στην ησυχίαν
Θα εύχομαι πάντα δια εσέ, και διόλην την πολιτείαν.

 Matkou mi do budoucna bude Panagie[1],
která mne ochrání ode vší újmy, od lsti nepřítele,
Matko moje, v dojetí modlit se budu, a nikdy nepřestanu,
v tichosti pouště, za tebe a všechen lid.

Mnich Paisij Filothejský, Svatá Hora Athos (1.5.1957)

Věnováno mé ctihodné matce

Starec Paisij

 

[1] Přesvatá (Bohorodice), Panna Marie

 

Starec Emiliános Simonopetrsský o zhoubné nenávisti

„Člověk, aby mohl žít duchovním životem, aby získal pro svůj život světlo, musí mít dokonalé obecenství se svým okolím. Okamžikem, kdy ztrácí toto přirozené, prosté a spontánní opouštění anebo odevzdání se svému bližnímu, a současně když postrádá prožívání toho druhého jako někoho blízkého, nemůže mít Boha (δεν μπορεί να έχει Θεόν). Proto bývá duše zatemněna, když je její vztah s Bohem narušen. A k jakému narušení ve své podstatě v duši dochází? Odpovědí je „nenávist“ – když našeho bližního nenávidíme. Když nenávidím svého bližního, to má primárně důvod skrytý v naší aktivitě, a znamená to, že urážím, odmítám, útočím, když toto vše konám proti svému bližnímu. Tímto je vyjadřována agresivní nálada duše. Namísto toho, abych měl s druhým, tj. se svým bližním, přirozený vztah, kdy ho přijmu do svého srdce, cítím naopak nenávist, což znamená, že vyháním svého bližního z vlastního srdce a života. Nenávist totiž znamená, že vidím svého bližního jako někoho cizího. Místo toho, abych v osobě druhého člověka spatřoval sám sebe, své já, vidím v něm někoho pro mne cizího. To může být snad přirozeným projevem pro lidi tohoto světa, ale pro nás, kteří jsme Kristovým tělem, je to něco naprosto nepřirozeného.“

z Blogu Orthognosia převzal a přeložil MD

P.S. V řeckém překladu septuagintní verze žalmů se jedná o Žalm 24.

Žalm 25

K toběť, Hospodine, duše své pozdvihuji.
Bože můj, v toběť naději skládám, nechť nejsem zahanben, aby se neradovali nepřátelé moji nade mnou.
A takť i všickni, kteříž na tě očekávají, zahanbeni nebudou; zahanbeni budou, kteříž se převráceně mají bez příčiny.
Cesty své, Hospodine, uveď mi v známost, a stezkám svým vyuč mne.
Dejž, ať chodím v pravdě tvé, a poučuj mne; nebo ty jsi Bůh spasitel můj, na tebeť očekávám dne každého.
Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine, a na milosrdenství svá, kteráž jsou od věků.
Hříchů mladosti mé a přestoupení mých nezpomínej, ale podlé milosrdenství svého pamětliv buď na mne pro dobrotu svou, Hospodine.
Dobrý a přímý jest Hospodin, a protož vyučuje hříšníky cestě své.
Působí to, aby tiší chodili v soudu, a vyučuje tiché cestě své.
Všecky stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a pravda těm, kteříž ostříhají smlouvy jeho a svědectví jeho.
Pro jméno své, Hospodine, odpusť nepravost mou, neboť jest veliká.
Který jest člověk, ješto se bojí Hospodina, jehož vyučuje, kterou by cestu vyvoliti měl?
Duše jeho v dobrém přebývati bude, a símě jeho dědičně obdrží zemi.
Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se jeho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou.
Oči mé vždycky patří k Hospodinu, on zajisté z leči vyvodí nohy mé.
Popatřiž na mne, a smiluj se nade mnou, neboť jsem opuštěný a strápený.
Ssoužení srdce mého rozmnožují se, z úzkostí mých vyveď mne.
Viz trápení mé a bídu mou, a odpusť všecky hříchy mé.
19. Viz nepřátely mé, jak mnozí jsou, a nenávistí nešlechetnou nenávidí mne.
Ostříhej duše mé, a vytrhni mne, ať nejsem zahanben, neboť v tebe doufám.
Sprostnost a upřímnost nechať mne ostříhají, nebo na tě očekávám.
Vykup, ó Bože, Izraele ze všelijakých úzkostí jeho.