Pravoslaví

Přednáška o Svaté Hoře Athos

Posted on by Michal Dvořáček / 0 Comment

První z řady paschálních přednášek

V neděli 29. dubna 2018, kdy jsme si dle církevního kalendáře připomněli zázračné uzdravení mrtvicí raněného, se konala první z řady paschálních přednášek tematicky zaměřených na významná poutní a duchovní centra svatého Pravoslaví.

První přednáška nesla název „Svatá Hora Athos“ a přednášejícími byli otec Jozef Fejsak a bratr Michal Dvořáček.

 Téměř dvě desítky přítomných si v parném jarním odpoledni udělaly čas a zavítaly do prostor Svatováclavské hudební školy v naší farnosti. Přítomni na přednášce byli mimo jiné věřící z Kutné Hory, z Jihlavy, ale také z Bulharska či z daleké Anglie, kteří naši přednášku obohatili svými znalostmi a fundovanými dotazy, které zazněly závěrem.

Téma historie a současnosti Svaté Hory Athos a jejího velkého významu pro Pravoslavnou církev a vůbec budoucnost křesťanství jako takového zahrnuje období delší než tisíc let z dějin naší Církve, ne-li delší. Vždyť již Přesvatá Bohorodice, která původně plula z Palestiny spolu se svatým Janem Theologem, aby na Kypru navštívila „Kristova přítele“ Lazara, připlula kvůli nenadálé bouři oproti původním plánům až ke břehům tohoto poloostrova, obývaného tehdy ještě pohany. Když ale prorocky pohlédla do budoucnosti, spatřila místo, které se stane její Zahradou, v níž ušlechtilými květy svatosti budou všichni, kteří se zde usídlí a budou hledat pomoc a záštitu u této „nebeské vládkyně“.

Tak se i stalo.

První poustevníci přicházeli postupně, víme o sv. Petru Athosském (7. stol.), Euthýmiovi Novém a později o dalších v askezi žijících blahodatných obyvatelích Svaté Hory. Poté, zejména v 8. a dále v 9. století, nadchází doba, kdy se objevují již první písemné památky a svědectví o poustevnících a mniších zde se usídlivších.

Počínaje 10. stoletím hovoříme již o všeobecném rozvoji mnišského způsobu života, kdy také vzniká první a nejvýznamnější z monastýrů: Velká Lavra jako „kinovium“, založená sv. Athanásiem Athosským s velkou finanční podporou tehdejšího byzantského císaře Nikefora Foky.Continue reading →

Měsíční poučení/Životy svatých

K tématu svatých nových mučedníků a vyznavačů

Posted on by Michal Dvořáček / 0 Comment

Ctihodná mučednice Tamara (Satsi)

(památka 18. dubna / 1. května a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Ctihodná mučednice Tamara se narodila roku 1876 na samotě Uustalo, volosti Kasti, Gapsalského újezdu Estonské gubernie, v luteránské rodině rolníků Georga a Mari Satsi. Rodiče dali děvčátku jméno Marie. Když bylo malé Marii 7 let, zemřela jí matka a zanedlouho i otec. V roce 1886 se ve vesnici Marjamaa, vedle luteránské církevní obce, pod kterou spadala i samota Uustalo, otevřela také pravoslavná církevní obec. A tehdy mnozí z luteránů přijali pravoslavnou víru. Poté, co Marie ukončila čtyři třídy vesnické školy, ve věku 12 let, vstoupila v roku 1888 do domova pro dívky (sirotky) při ženském mnišském společenství v Jõhvi, který byl založen v témže roce. V tomto domově se chovankyně učily číst, psát a vyučovaly se zde také další předměty. Kromě toho se dívky učily ručním pracem, ikonopisectví a umění zlaté výšivky. V roce 1892 se toto společenství přeměnilo na monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Pjuchtica (Пюхтицкий монастырь – Kuremäe klooster) a první představenou tohoto monastýru se stala igumenie Varvara (Blochina).

V roce 1895 vstoupila Marie Satsi, do té doby chovankyně dívčího domova, do místního Monastýru a byla oblečena do černých šatů tj. do podrjasniku; v listopadu téhož roku přijala apostolnik (apostolnik – ženská mnišská pokrývka hlavy, která pokrývá ramena, hruď a záda, s volným místem pro obličej, a která sahá až k pasu). V roce 1897 pak přijala tzv. rjasoforní mnišský postřih.

Roku 1898 se stala igumenie Varvara (Blochina) nepřijatelnou pro kněžnu Jelizavetu Šachovskou, která žila na svém pozemku poblíž monastýru, a byla arcibiskupem města Riga Arsenijem převedena do Kazaňské eparchie. Igumenie Varvara nabídla některým z poslušnic možnost odjet s ní, a do Kazaně s ní odjelo celkem 6 poslušnic, mezi nimi i Marie Satsi.

Při svém pobytu v monastýru v Kazaňské eparchii, Marie zpívala ve sboru a vyšívala v umělecké dílně. Igumenie Varvara zůstala představenou tohoto kazaňského monastýru až do roku 1902, kdy byla jmenována představenou Kozmoděmjanského monastýru Svaté Trojice. I Marie přešla do tohoto monastýru, a své mnišské poslušenství tam vedla v chrámovém bohoslužebném zpěvu a byla zde také písařkou. V lednu 1915 igumenie Varvara zemřela a nová igumenie Alevtina (Toropova) poslušnici Marii charakterizovala takto (vyňato z monastýrských zpráv z roku 1916): Je chování velmi dobrého, k poslušenství (tj. pracem a povinnostem) ochotná a velmi schopná. Takto, když prošla mnoholetou zkouškou poslušenství, Marie přijala dne 19. července roku 1917 mnišský postřih se jménem Tamara. Postřih učinil budoucí ctihodný mučedník, archimandrita Sergij (Zajcev), který byl za rok, v září 1918, zastřelen rudoarmějci spolu s bratry monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice na hoře Zilantovo v Kazani (jeho památka je 28. srpna/ 10. září).Continue reading →

Homílie/Pravoslaví

Společensko-duchovní přínos Svaté Hory Athos

Posted on by Michal Dvořáček / 0 Comment

Archimandrita Efrem
Igumen svatohorského monastýru Vatoped

Na Svatou Horu Athos, stejně jako do jakéhokoli jiného pravoslavného monastýru, přicházejí lidé, kteří opouštějí svět, resp. světský způsob života. Tento fenomén se na první pohled může zdát do značné míry „nespolečenský“. Existuje však jedna podstatná rozdílnost, která odlišuje tuto nespolečenskost ode všech ostatních forem skutečné nespolečenskosti uvnitř lidské společnosti. Mnich v žádném případě neodsuzuje ani se nezříká světa, neodmítá jeho společenství, nýbrž spíše jeho „světský způsob myšlení“, a proto jej opouští, aby se začlenil do skutečného společenství v Kristu, kterým je mnišská komunita.

Igumen Efrem Vatopedský připouští, že se na první pohled může společenství Svaté Hory zdát jako jeden z druhů nespolečenskosti. Je to však pouze zdání. Svatohorská tradice naopak „vytváří předpoklady daleko soudržnějšího křesťanského života, kde člověk prožívá společenskost komplexně a vyváženě, v rámci jeho horizontálního i vertikálního rozměru“[1].

Blahodárný účinek svatohorského mnišství na člověka dnešní doby

Svatá Hora Athos je dnes v pravoslavném světě z teologického pohledu ctěna zejména jako místo svatosti, ačkoli na ni lze pohlížet také jako na nejstarší dosud trvající demokracii. Život i tradice Svaté Hory jsou nepřetržité. Její poslání se realizuje uvnitř Církve a současně uvnitř světa, v němž se Církev nachází. Posláním Svaté Hory je „vytvářet pravdivé lidi podle podobnosti s Bohem, tedy světce, kteří zušlechťují a předávají živoucí tradici zbožštění (theosi) okolnímu světu“[2]. Jak praví sami Svatohorci, Svatá Hora v sobě skrývá jedinečnost života, tajemství, jedním slovem obnovující sílu, která směřuje k nebi. Není tedy výjimkou, že ti, kteří Svatou Horu navštěvují[3], získávají jako odměnu vnitřní duchovní odpočinek a naplnění.

Čím je vlastně život obyvatel Svaté Hory tolik významný a užitečný i pro naši spásu? Na to odpoví níže uvedené řádky…

Láska k bližnímu jako poslání

Hlavním důvodem k návštěvě této mnišské pospolitosti je osobní zkušenost duchovního života, osobní zkušenost theose, která je zde patrná. Mniši nepohlížejí na žádného poutníka jako na pouhého člověka, ale vnímají jej vždy jako Boží obraz, jako by hleděli a komunikovali se samotným Bohem. Jeden ze současných starců říkal: „Bratři, když přicházejí poutníci, musíme je přijímat s velkou úctou.“ Tuto pasáž je třeba vysvětlit. Ono „přijetí“ či „vzdání úcty člověku“ je spíše projevem úcty vůči Bohu než vůči samotným lidem. A plně to koresponduje se všeobecně zde tradovaným rčením: „Viděls svého bratra, viděls svého Boha“[4]. V osobě přicházejícího poutníka rozpoznávají mniši samotného Boha, a proto mu slouží s radostí, s pokorou a s láskou.Continue reading →

Poučení

Co je to pravda?

Posted on by Michal Dvořáček / 0 Comment

Zamyšlení vladyky Antonije Surožského (Blooma)

 

Co je to pravda?

Pravda je samozřejmě v lásce.

Mnozí si myslí, že pravda je v lásce k bližnímu, ale k tomu vzdálenějšímu…
Láska ke vzdálenějšímu však není láska.

Jestliže by každý miloval svého bližního, toho opravdu nejbližšího!, který se nachází skutečně vedle něj, pak by láska k tomu vzdálenějšímu nebyla zapotřebí.

Tak podobně je to i s našimi skutky.

Vzdálené či obrovské dílo není ve skutečnosti tak velkým dílem, jak se zdá.

Ale opravdové dílo, to jsou ty nejbližší, drobné a každodenní nepozorovatelné skutky.

Askeze* není v póze, ale v sebezapření a ve skromnosti.

Zaslechl jsem, že se dobře učíš. Příteli, to ale není to hlavní.

Hlavní dílo spočívá v uchování vlastní duše čisté a vznešené, schopné porozumět všemu překrásnému.

Krátké zamyšlení o pravdě metropolity Antonije Surožského (Blooma)
připravila Michaela Pánková Kopecká

Vysvětlení:

(*) V originále byl použit jeden z klíčových termínů pravoslavné duchovnosti: církevněslovanské slovo “podvig” (řec. askeze). Jde o vzepětí fyzických, duševních i duchovních sil člověka k překonání jeho padlé přirozenosti a k dosažení svatosti v celé hloubce a šířce tohoto původně řeckého slova.

Homílie/Poučení z pateriků

O ranní modlitbě

Posted on by Michal Dvořáček / 5 коментарів

Metropolita Antonij Surožský (Bloom)

Pokusil jsem se načrtnout morální obraz křesťana, minimální obraz, bez něhož nemá člověk vlastně ani právo sám sebe nazývat křesťanem. A nyní bych vám chtěl říci, jak křesťan, v odloučení od chrámu, může vést skutečný duchovní život.

Duchovní život netkví v tom, že navštěvujeme bohoslužby nebo že jsme členy jakékoliv, třeba i velmi živé církevní obce. Duchovní život tkví v tom, že jsme v hlubokém, přímém a upřímném kontaktu a společenství s Bohem, a dosahujeme toho pravdou života a plněním přikázání takovým způsobem, který z nás dělá křesťany skrze naše činy, tedy nejen slovy a modlitbou.

A o modlitbě bych vám nyní také rád řekl pár slov. Modlitba netkví v opakování cizích slov, ale v tom, že celým svým srdcem, vším rozumem, jak říkali dávní spisovatelé, se snažíme „přilnout“ k Bohu, to jest upnout se k Němu, žíznit po setkání s Ním, a proto závisí hlavně na nás, zda dokážeme ve vztahu k Němu zůstat zcela pravdiví a upřímní. Proto modlitba netkví předně v tom, opatřit si modlitebník, naučit se a „zafixovat si“ hotové modlitby. Modlitba tkví především v tom, že se naučíme předstoupit před Boha. To se nám může zdát nekonečně složité anebo zázračně jednoduché.

Předstoupit před Boha, objektivně řečeno, je velmi prosté: Bůh je všudypřítomný, není místa, není situace, která by nás mohla od Něho oddělit, ani činy, ani okolnosti, ani lidé nás nemohou od Něho odtrhnout. Ale je na nás, abychom před Něho předstupovali vědomě, s veškerou pozorností a vnímavostí srdce i rozumu.Continue reading →

Homílie/Životy svatých

„Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu? Vstal, není tu.

Posted on by Michal Dvořáček / 0 Comment

Třetí neděle po Pasše: Svatých žen myronosic

„Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu.
Vstal, není tu. Pohleďte na místo, kam ho položili.“
(Mk 16,6)

Významná freska “Bílého anděla” v srbském monastýru Mileševo (13. stol.)

„Když přišly ženy s Marií časně z rána, nalezly kámen od hrobu odvalený, a slyšely od anděla: Proč hledáte mezi mrtvými jako člověka, toho, který je oděn věčným světlem? Pohleďte na pohřební plátna v hrobě. Pospěšte a zvěstujte světu, že vstal Pán a přemohl smrt, vždyť je to Boží Syn a spasil lidské pokolení.“ (Kánon svaté Paschy, Píseň 3.)

Poselství o zmrtvýchvstání Spasitele se bytostně dotklo nejprve těch, kteří mu byli nablízku i v době Jeho utrpení. Paradoxně to však nebyli jeho učedníci, kterým Pán umýval nohy, povzbuzoval je ve víře, zachraňoval před utopením v Galilejském moři… Ne. Byly to naopak ženy, jeho věrné učednice, kterých možná nebylo dvanáct (Marie, Marta, Marie, Jana, Salome, Zuzana…), o to ale byly odvážnější, smělejší,
ne-li věrnější.

My všichni, každý z nás věřících, je povolán k tomu, aby ve svém životě uctíval Pána a nikdy neváhal. Nemysleme proto racionálně. Se strachem. Nemysleme dokonce ani na to, co si o nás pomyslí svět kolem nás. Nevkládejme do našich výkladů o základních zázracích naší víry naše „ego“, které naopak žádá „ujištění“ a které bez důkazů bude podobně nedůvěřivé jako nedůvěřivý  (nikoli nevěrný či nevěřící) apoštol Tomáš.

Věřme proto slovu o Vzkříšení a prázdnému Pánovu hrobu. Radujme se a v naší radosti se podobejme ženám, které nesly ke hrobu vonné masti. A teprve poté se Vítěz nad smrtí zjeví i nám a udělí také našim životům hluboký význam.

Toto nečekané ujištění o pravdivosti naší víry a zázraku Vzkříšení můžeme nabýt buď prostřednictvím autentické Boží přítomnosti v našem životě. Nebo ve svaté tajině Eucharistie, v Jeho Tělu a Krvi, které zbožně přijímáme. Nebo dokonce skrze lásku předávanou ostatním lidem. Anebo tajnou posilou, kterou získáme a ucítíme v srdci skrze naši víru.Continue reading →

Poučení/Pravoslaví

O kráse a ušlechtilosti, ryzosti a vznešenosti svatého Pravoslaví

Posted on by Michal Dvořáček / 0 Comment

Podle učení starce Efrema Filothejského-Arizonského

Starec Efrem Filothejský-Arizonský, při myšlenkách a úvahách o svatém Pravoslaví, nutně konstatuje, že my pravoslavní naši víru ve své podstatě ani dokonale neznáme: neznáme její výšku, hloubku ani šířku. A proto je třeba, abychom ji nahlíželi prizmatem celé její svatosti, kterou se vyznačuje a kterou současně vyzařuje.

Pravoslaví je zejména a hlavně „pravda o Bohu“, jak praví starec Efrem, dodává však, že je rovněž „pravdou o člověku“ a „pravdou o světě“ kolem nás, jak nám tuto pravdu předal sám vtělený Bůh skrze své výjimečné učení, prostřednictvím svého svatého života a díky své vykupitelné oběti.

Tuto pravdu nám zprostředkovateli bohohlasní apoštolé, evangelisté a všichni jejich následovníci, kteří zvěčnili tuto Pravdu ve svých životech a kázáních.

Starec Efrem mimo jiné praví: „Pravoslaví je podivuhodnou syntézou dogmatu (věrouky) a étosu, theorie a praxe,“ jak nám ji předali duchonosní Otcové z Alexandrie, z Konstantinopole, Kappadokie, Sýrie a Svaté Hory Athos.

Všichni tito svatí a v Bohu moudří lidé, od svatého Polykarpa Smyrenského, učedníka svatých apoštolů, až po svatého Nikodéma Svatohorce, který zemřel počátkem 19. století, nám předali díky své oběti, zápasu a svatosti „odkaz“ pravé víry a života, tento poklad pravoslavné tradice.

Pravoslaví je podle starce Efrema rovněž tím, „co zaznamenaly se vší významností sněmy, ona požehnaná všeobecná shromáždění této ve světě přebývající Církve Kristovy“.Continue reading →

Homílie/Poučení z pateriků

Příslib mystické zkušenosti Boha

Posted on by Michal Dvořáček / 0 Comment

Z učení a kázání v blahé paměti zesnulého
archim. Georgia Grigoriatského
(+2014)

Při hlubším bádání a reflexi nad stavem dnešní společnosti můžeme dojít k závěru, že obecným problémem dnešní doby se zdá být lhostejnost nejen vůči tradici a tradičním hodnotám, ale současně i vůči jakékoli kontinuálnosti hodnot.

Lidé často hledají své vzory v pochybných zákoutích a lákavých pokušeních nové doby, ve spiritualitách „tajemného a nepoznaného“ Východu, a proto zůstávají nedotčeni výzvou evangelní prostoty, jejíž hlas často zapadá pod vrstvou jiných, daleko průbojnějších klišé, které mají za cíl odvést člověka od pravých a skutečných hodnot.

Avšak jedině v křesťanství, čili v Církvi, může člověk zrealizovat své lidství, neboť pouze v ní může nalézt „společenství Boha s lidmi“ a dosáhnout zde „nejvyšší schopnosti svého bytí“, čili theosi. Jedině Církev mu „dává možnost dosáhnout skutečného lidství“[1], jak svědčí archim. Georgios Grigoriatský.

Autor příspěvku s archim. Georgiem v jeho pracovně
(Monastýr sv. Řehoře, Sv. Hora Athos, 2007)

„V Církvi totiž existuje možnost zakusit mystickou zkušenost Boha.“[2] Člověk naopak nemůže dosáhnout zklidnění a vnitřního uspokojení pouze prostřednictvím nějakého vnějšího vztahu s Bohem. „Neboť člověk byl stvořen k tomu, aby se stal zamilovaným ve vztahu s Bohem.“[3] Božská láska (erós), jak říkají svatí Otcové, „je nezbytnou potřebou lidské duše.“ Jak lze vidět, tento (v duchovním smyslu chápaný) erotický vztah – jako nejvyšší možný stupeň lásky mezi Bohem a člověkem – je něčím, co přináší skutečný pokoj člověku.[4] Tento vzácný, tajemný vztah s Bohem, tento božský erós je spolu s mystickým životem a zkušeností Boží blahodati darován a současně vyvěrá ze života založeném na účasti na svatých Tajinách a neustálé modlitbě, jakož i na veškeré další nezbytné asketické praxi Pravoslavné církve, kterou nám předávají svatí Otcové a Filokalie.Continue reading →

Pravoslaví

Příběh rodilého indiánského náčelníka Mohawků a jeho tajná cesta k Pravoslaví

Posted on by Michal Dvořáček / 0 Comment

Cesta domorodého Američana do lůna Pravoslavné církve

„Moje cesta k Pravoslavné církvi byla tajnou cestou, jak říkáme v našem jazyce. Nastal čas, kdy jsem byl chycen do její sítě a od té doby jsem touto cestou velmi diskrétně kráčel a nesl velmi těžký osobní kříž. Vděčím za to lingvistice.
Byl to ostatně právě tento předmět, který na mě vždy nejvíce působil.
Při absolvování lingvistických kurzů jsem byl ohromen, když jsem četl životy svatých Cyrila a Metoděje, kteří jsou známí jako apoštolové Slovanů. Byl jsem zvlášť zaujat cyrilskou abecedou a slovanským jazykem. Zeptal jsem se svého profesora, jestli existuje nějaká šance, že bych si mohl poslechnout, jak se mluví slovansky…”

…

Byla sobota večer. Všude v chrámu jen velmi málo umělého světla. V ruské pravoslavné katedrále sv. Petra a Pavla v kanadském Montrealu právě začínala večerní bohoslužba. Temné siluety několika málo věřících, kteří se jí účastnili, postupně vystupovaly z přítmí; podobaly se siluetám svící, zapálených na stojanech. Královské dveře na ikonostasu byly skutečně impozantní; byly totiž vytesány zručnými řemeslníky již na počátku (20.) století…

Byl jsem tehdy na Večerní všehovšudy podruhé, a kdysi jednou před lety. Slova modlitby “Světlo tiché”, která zaznívala slovansky, dodávala člověku pocit vnitřního klidu a uvolnění. V tom okamžiku se vše zdálo být ponořeno do modlitby; modlitba za den, který pomalu odcházel, i za ten, který měl teprve přijít. Po roztěkaném dni skýtalo toto prostředí útočiště rozdivočelé mysli.

V tlumeném pološeru jsem dokázal rozpoznat několik z oněch siluet věřících: jedna stará ruská dáma s vnoučaty, vysoký prostý muž středního věku, mladá dívka kolem patnácti let, mladá rodina se svými dvěma dětmi…, až najednou moji pozornost upoutala postava člověka stojícího blízko velkého okna. Byla to postava zcela odlišná ode všech ostatních. Jednalo se o padesátiletého muže, Indiána, s živými, charakteristickými rysy ve tváři a dlouhými vlasy svázanými do copu, který mu sahal až do pasu. Můj pohled spočinul na jeho postavě. Jak zvláštně se zde vyjímal, právě zde. Domníval jsem se, že je pouhým návštěvníkem.

Ke konci večerní bohoslužby jsem si nemohl pomoci a přistoupil jsem k němu. Chtěl jsem ho oslovit.

„Janis,“ řekl jsem mu anglicky. „Těší mě.“

„Vladimír,“ odpověděl.

„Já jsem Řek. A Vy?“ Zeptal jsem se ho.

„Já také,” odpověděl.

Byl jsem ohromen. To byla poslední věc, kterou bych čekal, že uslyším!

„Mluvíš řecky?” Zeptal jsem se.

Odmlčel se na chvíli a pak citoval v řečtině:

„Na začátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.”
Εν αρχή ην ο Λόγος, και ο Λόγος ην προς τον Θεόν, και Θεός ην ο Λόγος.

Ve chvíli, kdy dokončil tento citát, se rozesmál. Byl jsem naprosto v rozpacích.

„Jsem Indián,” řekl ostře. Ale tak nějak se cítím také jako Rus a Řek, Srb a Rumun, protože jsem pravoslavný.”

V jeho oku se objevil záblesk, podobně jako v mém srdci.

Takto jsme se s Vladimírem seznámili. Jeho skutečným jménem bylo Frank Natawe, než se stal pravoslavným a než byl pokřtěn jako Vladimír. Tolik jsem toužil poslechnout si jeho životní příběh, obojí, jak ze zvědavosti, tak ze skutečného zájmu.

O něco později jsme se skutečně spřátelili. Absolvovali jsme spoustu rozhovorů a společných procházek, zejména v jeho indiánské vesnici. Ukázal mi cesty a způsoby, které jsou pro nás bílé úplně neznámé. A vždy způsobem prostým a neokázalým. Beze stopy arogance.

Když jsem byl s ním, vždycky jsem měl silný pocit, že se něčemu učím. A když jsem mu to přiznal, vždy říkal, že všechny krásné věci pramení ze vzájemnosti.Continue reading →