Podle svatého Jana Klimaka nemohou slovům zkušených porozumět ti, kteří naopak tuto zkušenost postrádají. Kritériem ryzí a pravdivé (čili nepodvržené) teologie je stanovisko a vztah teologa ke zkušenosti: k empirii společenství člověka s živým osobním Bohem. V tomto bodě se přístupy pravoslavné a západní teologie značně rozcházejí. Bůh pravoslavných není nějakým neosobním počátkem, ideou, již se snažíme uchopit pomocí filosofických soudů.[1] Z toho vyplývá, že teologii není možné srovnávat s klasickou filosofií, nýbrž že je třeba ji ztotožnit s osobní teologickou zkušeností Boží blahodati. Pro sv. Řehoře Palamu a každého svatohorského mnicha je předpokladem poznání Boha: celkové očištění od vášní, dále tajnodějný život (svatých Tajin) a modlitba.[2]
V souladu s učením ctih. Jana Klimaka, řečeného Lestvičníka, který se tématem hesychie zabývá ve 27. a 28. kapitole[3] svého věhlasného díla „Lestvice“, ti, kteří s odvahou vedou zápas v kinovii, „splétají sobě věnce klidu a hesychie“. „Milovník hesychie má v sobě jakési pevné odhodlání, které bedlivě stojí ve dveřích jeho srdce a přicházející sem myšlenky ničí anebo odráží.“[4] Svatý Jan Klimakos doslova uvádí, že „duchovně-rozumný hesychasta (čili ten, který žije v posvátné mlčenlivosti a zabývá se modlitbou mysli) nemá potřebu v poučeních vyjádřených slovy, neboť místo slov bývá osvěcován samotnými skutky“[5].
Svatý Jan Klimakos nás poučil také o tom, že „andělé jsou světlem mnichů“ a analogicky s tím, „mniši jsou světlem lidí“. Běda však tomu, „kdo mnicha chválí, neboť ten jej vydává do rukou nepřítele“. Hlavní mnišskou aktivitou má být zejména spalování vášní, „jako když oheň spaluje dříví“[6]. Spalování vášní je však také prvořadým úkolem věřícího křesťana ve světě. Jak lze vidět, mnich (díky tomu, že odložil světské starosti, které v souladu s výroky ctihodných otců „odebírají člověku veškerou hojnost a nechávají ho vyschnout“) zasvěcuje celý svůj život a celou svou energii Božímu dílu, pokání, osvícení, naplňování Pánových přikázání o lásce, kterou nemá nikdo větší než ten, kdo je ochoten položit život za své přátele.[7] V tomto smyslu je právě společný život mnichů v monastýru vzorem k dokonalému uplatňování principu lásky k bližnímu, která nachází své naplnění ve vzájemné oběti. A to je oním cenným „paradigmatem“, který čerpáme ze života mnišské komunity a který může inspirovat k ještě opravdovějšímu duchovnímu životu i ty z nás, kteří žijeme obtěžkáni tíhou starostí o pozemské statky, děti a povinnosti rodinné.
K tomu, abychom mohli i my, křesťané žijící ve světě, žít nikoli „podle principů a vášní tohoto světského světa a obrazu života“, je třeba, abychom hledali a nacházeli vždy dobré a dokonalé vzory k následování, jimiž jsou nejen svatí, ale rovněž naši duchovní pastýři, v nichž nacházíme dar a ideál duchovního otcovství. To nicméně vyžaduje každodenní sebezapření a oběť, naprosté a úplné nabídnutí sebe sama jako duchovního otce svým duchovním dětem.[8] Je to plně v souladu s tím, co k tomuto tématu dodává svatý Jan Klimakos: „Opravdového pastýře dokazuje láska, neboť sám Pastýř (Kristus) byl za lásku ukřižován.“[9]
MD
[1] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – διδάσκαλος της θεώσεως, s. 58.
[2] Viz tamtéž, s. 59.
[3] Kapitoly s názvem „O posvátné hesychii těla i duše“ a „O modlitbě“.
[4] ИОАНН ЛЕСТВИЧНИК: ЛЕСТВИЦА преподобного отца нашего ИОАННА игумена Синайской горы. Лествица 2000, s. 408.
[5] ИОАНН ЛЕСТВИЧНИК: ЛЕСТВИЦА преподобного отца нашего ИОАННА игумена Синайской горы, s. 409–410.
[6] APOFTHEGMATA III. Výroky a příběhy pouštních otců, s. 72.
[7] Jn 15, 13: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátele své.“
[8] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Νεκτάριος ως πνευματικός πατήρ των μοναχών, s. 149.
[9] ΙΟΑΝΝΗΣ ΤΗΣ ΚΛΙΜΑΚΟΣ: Λόγον προς τον Ποιμένα, 5: „Ποιμένα αληθινόν αποδείξει η αγάπη, δι αγάπην γάρ ο Ποιμήν εσταυρώθη.“
