Teologická zkušenost zbožštění (theose) podle učení sv. Řehoře Palamy

Hesychastický a asketický charakter pravoslavné teologie

Jeden z nejzářivějších „svícnů“ pravoslaví a autoritativní Učitel-Svatohorec: svatý Řehoř Palama inspirativním způsobem srovnává teologii s empirickou zkušeností z ní čerpanou. Teologie Církve a svatých Otců je totiž „bezpečnou“[1] a „Bohem inspirovanou“[2] teologií, jak sv. Řehoř uvádí. Z výše uvedeného vyplývá také teologický přístup sv. Řehoře Palamy k nositelům teologického názoru a jeho rozlišování mezi třemi „druhy“ teologie: a) bezpečné a mystické teologie theoptických teologů, kteří hovoří z osobní zkušenosti a účastenství s živým Bohem, b) filosofické teologie těch, kteří, ač nemají přímo osobní theoptickou zkušenost, nicméně v pokoře přijímají zkušenosti svatých a těch, kteří teologizují podle této theoptické teologie, a konečně c) „nové“ teologie opovážlivých teologů, kteří odmítají zkušenosti svatých a teologizují dialekticky podle svých vlastních filosofických principů.[3] Podle svatého Jana Klimaka nemohou slovům zkušených porozumět ti, kteří naopak tuto zkušenost postrádají. Kritériem ryzí a pravdivé (čili nepodvržené) teologie je stanovisko a vztah teologa ke zkušenosti: k empirii společenství člověka s živým osobním Bohem. V tomto bodě se přístupy pravoslavné a západní teologie značně rozcházejí. Bůh pravoslavných není nějakým neosobním počátkem, ideou, již se snažíme uchopit pomocí filosofických úsudků.[4] Z toho vyplývá, že teologii není možné srovnávat s klasickou filosofií, nýbrž že je třeba ji ztotožnit s osobní teologickou zkušeností Boží blahodati. Pro sv. Řehoře Palamu a každého svatohorského mnicha je předpokladem poznání Boha: celkové očištění od vášní, dále tajnodějný život (tj. účast na svatých Tajinách) a modlitba.[5]

Svatý Řehoř Palama učí o vztahu zkušenosti a teologie, a vychází přitom z učení svatých Otců a z tradic spjatých se Svatou Horou Athos. Této nejvyšší teologii se učí svatý Řehoř prostřednictvím „neustálé modlitby, hesychie mysli, pokory a zármutku (čili pokání)“. Varlaam, západní myslitel a opovážlivý teolog, s nímž vedl sv. Řehoř spor o podstatě Táborského světla, byl ve své podstatě přesvědčen, že jakákoli forma theoptie je pouze symbolickým projevem – zjevením, a nikoli niterným projevem lidské duše – tj. ontologickým společenstvím člověka s Bohem.[6] Svatá pravoslavná Církev je však podle svatého Řehoře Palamy nositelkou a ochránkyní prvotního učení o zbožštění, neboť sama vytváří „společenství zbožštění“ (κοινωνία θεώσεως).

K aktivní účasti mnichů v životě společnosti přitom docházelo v historii pravoslaví i dříve. Svatý Nikodém Svatohorec takto svědčí o autoritativním představiteli svatohorských hesychastů – svatém Řehoři Palamovi: „Řehoř, který dosáhl ve větší míře než kdokoli jiný vysoké zkušenosti „praxe a theorie“[7], se zřekl svého tolik milovaného osamělého asketického zápasu a vystoupil za hranice Svaté Hory Athos s cílem položit základy hesychastickému učení, které si přál předat, podle možnosti, co možná největšímu počtu lidí ve svém národě.“ Palama neupadal do krajní jednostrannosti naprosté ignorace lásky k bližnímu. Ve svých besedách často Palama hovoří o takzvaných společenských, křesťanských dobrodiních…, a právě jeho volba na arcibiskupský prestol a dlouholetá pastýřská péče o jemu svěřené církevní stádce svědčí o tom, že podobně, s jakou láskou uskutečňoval svůj přísný hesychasmus a modlitebnímu nazírání zasvěcený život v pustině Svaté Hory Athos, tak se stejnou horlivostí později vedl ke křesťanské dokonalosti své věřící ve světě prostřednictvím podpory takových dobrých skutků, které vedou člověka k dokonalosti i v těch nejvnitřnějších hlubinách života společnosti.[8]

Hesychastická tradice, na níž byl přínos tzv. řeckých osvětitelů založen, předpokládala nejen odchod ze světa, ale i zpětný návrat k tomuto světu, aby do jeho života mohla zpětně vnést principy a pravidla hesychasmu. K neustálému zachovávání vnitřní modlitby vyzýval věřící (laiky) už sv. Jan Zlatoústý, který napsal „Tři slova o tajemné modlitbě“; kromě toho i sv. Řehoř Sinajský kázal o potřebě modlitby mysli mezi věřícími. Duchovní vůdce hesychastů světitel Řehoř Palama zdůrazňoval, že život ve světě nejenže může, ale doslova musí být veden v souladu s asketickou praxí a s neustálou Ježíšovou modlitbou. Mnozí z Bohem osvícených tradicionalistů 18. stol. tyto koncepce (v Řecku) úspěšně rozvinuli. V jejich dílech představuje „vnitřní modlitba mysli“ jeden z nejvýznamnějších a nejúčinnějších prostředků k uzdravení a zbožštění člověka.

Pravoslavná víra představuje pravdivý život, život v pravdě a současně pravdivou lásku naplňovanou prostřednictvím pokání, modlitby, jedním slovem prostřednictvím neptického života a hesychie. Jedním ze základních předpokladů správného myšlení a teologického uvažování je především rozlišování podstaty a energie (διάκρισις ουσίας και ενεργείας) v nestvořeném Bohu (στο άκτιστο Θεό). Bez tohoto rozlišení není možné získat skutečnou zkušenost Boží blahodati v rámci jakékoli pravdivé teologie. Je proto charakteristické, že nedostatek této rozlišovací schopnosti v západní teologii vedl posléze k odchylkám v dogmatu. Jestliže i dnes svatohorské a všepravoslavné mnišství zachovává hesychastický charakter a usiluje nikoli o podmanění světa, nýbrž o jeho proměnění skrze hesychastickou modlitbu a bohoslužebné uctívání Boha, tak za to vděčíme předně svatému Řehoři Palamovi. On byl tím, kdo hájil názor, že zbožštění lidé, kteří zakoušejí tzv. Táborské světlo, toto Světlo skutečně vidí a sami bývají v tomto Světle spatřováni – a právě to je nejvyšší a nejryzejší zkušenost zbožštění. Na první pohled je patrné, že hesychie uvnitř mnišství nese v porovnání s podmínkami života lidí ve světě přirozeně jiný stupeň zátěže a různou míru uplatnění. Nehledě na rozdílnou formu askeze je však hesychie doporučována i věřícím, kteří žijí v manželství.

Nejlepším obhájcem tohoto učení je právě svatý Řehoř Palama, který k této aktivitě pobízel i křesťany ve světě, ačkoli za podmínky nutného duchovního vedení. Jednou se stalo, že za ním s pochybnostmi přišel jistý otec Job z Verie, ze Skýtu, který sv. Řehoř založil nedaleko Soluně, a který začal pochybovat o vhodnosti doporučovat modlitbu mysli i prostým věřícím, a nikoli pouze mnichům. Otec Job považoval učení sv. Řehoře za jakousi novotu v Církvi a namítal, že nipsis a neustálá modlitba je určena pouze pro mnichy, neboť prostí věřící ve světě se jí nemohou dostatečně dobře věnovat kvůli mnoha svým starostem. Svatý Řehoř Palama však nadále hájil pozici všech jemu předcházejících Otců, kteří ve shodě s apoštolem Pavlem podporovali neustálou modlitební aktivitu uvědomělého křesťana (srov. 1Sol 5,17[9]). Uvědomme si, že askeze by měla být chápána především jako prostředek „k absolutní změně lidského ega“[10], která se děje díky Boží blahodati, a z tohoto pohledu je aplikovatelná všemi věrnými křesťany.

Uveďme v této souvislosti ještě jeden dobový příklad, a sice osobnost Konstantina Palamy – otce svatého Řehoře, který byl vysoce postaveným spolupracovníkem na dvoře byzantského císaře Andronika II, a přesto sám praktikoval modlitbu mysli, od níž jej neodloučily ani administrativní úkoly, které musel vykonávat. Také on se cele věnoval neptické činnosti. V životě sv. Řehoře Palamy je uvedena následující událost. Když se jednou při jednání ministerského kolegia zdál být Konstantin Palama zamyšlený, jako by ani nevěnoval pozornost tomu, co se při jednání děje, sám císař Andronik tehdy prohlásil: „Blažený Konstantin má nyní své vlastní starosti, a ty mu nedovolují věnovat pozornost našim slovům. Jeho mysl je nyní soustředěna na pravdivé a nebeské (věci), a (on) pro ně zapomíná na ty pozemské, neboť veškerá jeho pozornost je oddána modlitbě a Bohu.“[11]

Svatý Řehoř Palama je v souvislosti s hesychasmem připomínán zejména proto, že položil teologické základy hesychastické tradici Církve tím, že shrnul učení všech předcházejících svatých Otců a precizoval rozlišení Boží podstaty a nestvořených (Božích) energií.[12] Jako učitel modlitby předal a nadále díky své svatosti předává zkušenost svatých Otců i současnému člověku, jehož upevňuje v naději na získání zkušenosti Boží blahodati.

MD

[1] ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ ΠΑΛΑΜΑΣ: Έργα, Ε.Π.Ε. Θεσσαλονίκη 1981–1983, τ. 1, 186, 5. Citováno podle ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – διδάσκαλος της θεώσεως, s. 54.

[2] ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ ΠΑΛΑΜΑΣ: Έργα, Ε.Π.Ε. Θεσσαλονίκη 1981–1983, τ. 3, 110, 30, tamtéž, s. 54.

[3] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – διδάσκαλος της θεώσεως, s. 56.

[4] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – διδάσκαλος της θεώσεως, s. 58.

[5] Viz tamtéž, s. 59.

[6] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – Διδάσκαλος της θεώσεως. Άγιον Όρος 2006, s. 35.

[7] Νέον „Μαρτυρολόγιον“ – Αγιονικοδημικόν Ανθολόγιον. Σπηλιώτη. σ. 165. Citováno podle ЗОИТАКИС, А.: Миссионерское служение православных традиционалистов на Балканах в XVIII–XIX веках. Часть 1 (online).

[8]  Viz СОКОЛОВ, И.: Святитель Григорий Палама. Его труды и учение об исихии. СПб., 2004. с. 58. Citováno podle ЗОИТАКИС, А.: Миссионерское служение православных традиционалистов на Балканах в XVIII–XIX веках. Часть 1 (online).

[9] „Bez přestání se modlete.“

[10] ŽUPINA, M.: Askéza a duchovný život. In: Nipsis. Ročník III/2008, č. 5, s. 15.

[11] ΦΙΛΟΚΑΛΙΑ ΤΩΝ ΙΕΡΩΝ ΝΗΠΤΙΚΩΝ. „Περιβόλι της Παναγίας“, Θεσσαλονίκη 2002, Τόμος Ε´, s. 316. Srov. ΓΡΗΓΟΡΙΟΥ ΓΡΗΓΟΡΙΑΤΟΥ: Η σημασία της νήψεως στον αγώνα για την θέωσι. Ιn: Ο ΟΣΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ. Άγιον Όρος 2006, roč. Β΄, č. 31, s. 34–51.

[12] Viz ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΑΤΗΣ: Η σημασία της νήψεως στον αγώνα για την θέωσι, s. 32.

Оставить комментарий

Ваш адрес email не будет опубликован. Обязательные поля помечены *

Этот сайт использует Akismet для борьбы со спамом. Узнайте как обрабатываются ваши данные комментариев.