Svt. nový mučedník Arkádij (Ostalskij),
biskup Lubynský, vikář Poltavský
(16. / 29. prosince)
Narodil se v Žitomirské gubernii, v rodině kněze, pokřtěn byl svým dědečkem z matčiny strany. Už od mládí pomýšlel na mnišský život, jeho rodiče ale trvali na tom, aby se oženil. Vystudoval Volyňský duchovní seminář, v roce 1911 se oženil a byl rukopoložen na kněze. Sloužil při chrámu města Starokosťantyniv. V roce 1915 byl vojenský knězem u 408. Kuzněckého pěchotního pluku. Od roku 1917 sloužil v Žitomiru, konkrétně v chrámu ctih. Serafima Sarovského při vojenské nemocnici, a poté v chrámu svt. Mikuláše. Byl aktivním kazatelem. V době občanské války organizoval při chrámu svt. Mikuláše aktivní bratrstvo, které poskytovalo pomoc potřebným a nemocným, pohřbívalo mrtvé, kteří neměli žádné příbuzné.
V roce 1922 byl otec Arkádij zatčen a uvězněn kvůli odporu a odmítání odevzdat církevní cennosti sovětské vládě (tzv. Vyvlastnění církevních cenností: sovětská moc v Rusku rozhodla, že se mají pod záminkou boje s hromadným hladem v Povolží a druhých regionech zabavit a odevzdat drahé kovy i drahé kamení ze sakrálních předmětů Církve). Tehdy poprvé byl otec Arkádij odsouzen k trestu smrti zastřelením. Po vynesení rozsudku si však chrámoví věřící vyprosili změnu rozsudku, který byl nakonec změněn na pět let těžkého žaláře. Během doby, kdy se otec Arkádij nacházel ve vězení, se jeho žena znovu vdala a to za důstojníka Rudé armády. Po jeho dočasném propuštění z vězení si od něj vyžádala rozvod. Rodina neměla žádné děti. Takto Pán osvobodil otce Arkádije i z manželských pout.
V dubnu roku 1924, s požehnáním svt. patriarchy Tichona, přijal otec Arkádij mnišský postřih a byla mu udělena hodnost archimandrity. Poté pokračoval v kněžské a kazatelské službě ve městě Žitomir. Roku 1926 byl rukopoložen na biskupa Lubynského, vikáře Poltavské eparchie, ve stejném roce byl znovu uvězněn. Z vězení utekl, tajně se vrátil do města Lubyn, odsloužil paschální bohoslužby a kvůli novým hrozbám zatčení se ukryl. Žil nějaký čas na Novém Athosu na Kavkaze, v Abcházii, uprostřed mnichů.
V roce 1928 těžce onemocněl a přestěhoval do Kyjeva, kde však žil nelegálně. V květnu téhož roku odjel kvůli výslechu do Moskvy a tam se přihlásil na OGPU (Sjednocená státní politická správa, později NKVD). Následně byl uvězněn a obviněn z náboženské propagandy s antisovětským charakterem, kterou byl list věřícím (v něm předkládal, aby si každý vzal příklad z mučedníků, kteří umírali za svobodu Církve, za její svatou tradici a dokonce i za církevní knihy či sakrální předměty). Při výslechu odmítl uvést jméno kněze, kterému byl list určen. V červnu 1928 by l odsouzen k pěti letům žaláře.
Vězeňský trest si odpykával v Soloveckém táboře zvláštního určení, pracoval na těch nejtěžších pracích. V roce 1931 byl uvězněn v táboře a obviněn z kontrarevoluční agitace, nelegálních setkání antisovětské skupiny pod záminkou náboženských rozhovorů. Byl odsouzen k dalším pěti rokům vězení, k tzv. vnitřnímu vězení, tj. nejtěžšímu režimu.
V lednu 1937 byl po odpykání trestu propuštěn. Tajně navštívil Kyjev a Žitomir, kde se setkával s duchovními dětmi. V únoru téhož roku přijel do Moskvy, kde mu však nebyl povolen pobyt. Metropolitou Sergijem byl ustanoven biskupem Běžeckým, vikářem Kalininské eparchie, státní úřady mu ale nedovolili odjet na místo jeho biskupské služby.
V září 1937 byl znovu zatčen, byl držen ve věznici města Kaluga, poté byl vězněn v Moskvě. Svoji vinu nikdy nepřiznával a při výslechu prohlašoval: Po patnácti letech, která jsem do dnešního dne prožil ve vězení, nadále zůstávám nesouhlasným se sovětskou mocí v otázce náboženství a uzavírání chrámů.
7. prosince 1937 byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Zastřelen byl 29. prosince 1937 na střelnici NKVD, nedaleko Butova pod Moskvou, a pohřben byl ve společném hrobu.
V roce 2000 byl vladyka Arkádij přičten na jubilejním sněmu Ruské pravoslavné církve k zástupu svatých.
Převzato z http://www.fond.ru
