Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku navazuje na dědictví, jež bylo našim národům dáno slovanskými apoštoly svatými Cyrilem a Metodějem. Po potlačení jejich díla na území Velkomoravské říše v 9. století, udržovala se ještě slovanská bohoslužba do začátku 12. století v Čechách a na Slovensku, v jehož východní oblasti přetrvala až do naší doby. Na tomto faktu nic nezměnilo ani násilné zavedení unie v roce 1649. V Čechách a na Moravě proto ani vyhnáním sázavských mnichů slovanská liturgie nezanikla. Za panování Karla IV. byl Řím nucen se touto otázkou několikrát vážně zabývat a nakonec povolil r. 1347 zbudovat v Praze klášter na Slovanech, kde se sloužilo východním obřadem. Rovněž husité vážně pomýšleli na opětovné spojení s pravoslavnou církví. Roku 1451 vyslali do Konstantinopole (Cařihradu) poselstvo, které zahájilo jednání o možném připojení k pravoslaví, avšak tuto slibnou diplomacii přerušilo dobytí Cařihradu Turky. Husité tímto ztrácejí možnost přímého kontaktu s pravoslavím a postupem času se orientují na reformaci přicházející z Německa.
„Blahoslavení jste, když budou zlořečiti vám
a pronásledovati vás, a všechno zlé o vás lhouce mluviti pro Mne.
Radujte se a veselte se nebo odplata vaše hojná jest v nebesích:
tak zajisté pronásledovali i proroky, kteříž před vámi byli.“
(Mat 5, 11-12)
Počátky skutečného obnovení pravoslavné církve v Čechách, na Slovensku a Podkarpatsku spadají do druhé poloviny 19. století. Revoluční rok 1848 přinesl první záblesk svobody. O pravoslaví se v Čechách objevuje zájem v kruzích intelektuálů – do pravoslaví přestupuje i K. Sladkovský, vynikající český politik a vlastenec, bojující za národní práva, iniciátor vybudování Národního divadla v Praze a mnozí další. Po roce 1870, v němž se konal I. vatikánský koncil římské církve, který vyhlásil papežskou neomylnost, vytvořila se proti tomuto dogmatu v římskokatolickém prostředí opozice a vznikla starokatolická církev, která navázala okamžitě styky s pravoslavím. Pravoslaví přijímají také mnozí Češi, kteří jako vystěhovalci z vlasti nalézají nový domov ve volyňské gubernii ruské říše. Možnost stěhování Čechů na Volyň otevřelo jednání české reprezentace (Palacký, Rieger, Erben aj.) v r. 1869 na Národopisné výstavě slovanské v Moskvě. V Praze byly konány pravidelné pravoslavné bohoslužby od roku 1874 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, a to knězem ruské pravoslavné církve, který byl ustanoven také pro chrámy v Karlových Varech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních. Jurisdikčně příslušeli pravoslavní Češi napřed ke knězi řecké církevní obce ve Vídni a od roku 1893 ke knězi srbské církevní obce tamtéž. Přestupy Čechů k pravoslaví v letech 1900-1908 se zabývala i ministerská rada ve Vídni, která v nich viděla nebezpečí panslavismu. Protože se pravoslavní Češi nemohli za Rakouska-Uherska zorganizovat v církevní obec, zřídili si v roce 1903 „Pravoslavnou besedu“ a později spolek „Československá obec pravoslavná v Praze“, které měly připravit předpoklady pro církevní organizaci, až by to poměry umožnily. To nastalo až státním převratem roku 1918.
V uherské části Rakousko-Uherského státu se pravoslaví udrželo ve své liturgické podobě s jazykem církevněslovanským a osobitými karpatoruskými zpěvy, i když byl věřící lid nucen od 17. stol. přijmout pod násilím formální církevní unii s Římem. Svědčí to o tom, že zde nebyla přerušena kontinuita existence pravoslavné církve. Jen pravoslavní Srbové v Uhrách požívali jako obránci státu proti Turkům legálně církevní svobody a udrželi si pravoslaví. Na začátku 19. století se pravoslavná církev v oblasti Podkarpatska a východního Slovenska začala opět obnovovat, ale úřady tyto pokusy tvrdě trestaly. I zde došlo ke svobodnému hnutí za obnovu pravoslaví po vzniku samostatného československého státu. Síla tohoto hnutí překvapila tehdejší politické činitele.
Po skončení I. světové války vznikla na troskách Rakouska-Uherska republika Československá. Její demokraticky liberální struktura umožnila volný náboženský život. O pravoslaví projevilo opravdový zájem také reformní katolické duchovenstvo, které se po odmítnutí svých snah Vatikánem rozhodlo vystoupit z římskokatolické církve a ohlíželo se po církevním útvaru s apoštolskou posloupností, národními liturgickými tradicemi a ženatým duchovenstvem. Vznikla tak v r. 1920 svébytná Československá církev. Navázala na národní husitské a cyrilometodějské tradice a obrátila svůj zřetel k srbské pravoslavné církvi. Veřejnost považovala zpočátku hnutí církve československé za obnovenou církev katolickou-cyrilometodějskou, takže nikoho příliš nepřekvapovala její orientace na pravoslaví a slovanství. O tento její směr se značnou měrou zasloužil jeden z vedoucích činitelů hnutí Matěj Pavlík (později pravoslavný sv. biskup Gorazd). Zatímco biskup Gorazd hájil neochvějně pravoslavnou orientaci v československém náboženském hnutí, brzy se v něm objevily proudy jiné, zejména liberálně radikální směr, který se zříkal návaznosti na klasickou křesťanskou věrouku a církevní struktury. Tento směr byl veden dr. Karlem Farským. Biskup Gorazd spolu se stejně smýšlejícími byl nucen r. 1924 opustit hnutí československé církve, měli-li zůstat skutečně pravoslavnými. Zpočátku se připojili k České náboženské obci pravoslavné v Praze, v níž byl biskup Gorazd zvolen jejím duchovním správcem, potom byla vytvořena eparchie (diecéze) se sídlem v Praze a zároveň přijata srbská církevní jurisdikce, jejíž právní kontinuita pro následnické státy rakousko-uherské monarchie byla uznána i Československou republikou. Biskup Gorazd začal budovat svou eparchii s mimořádnou energií. Zabezpečoval ji liturgickými knihami, učebnicemi a různými vzdělávacími spisy. Sám jako vynikající hudebník vytvořil notové sborníky pro pěvecké sbory a sestavil Sborník motliteb a zpěvů pro lidový zpěv. Napsal mnoho studií, článků a celou řadu důležitých knih, mezi nimi i Katechismus, dílo o sv. Cyrilu a Metoději, také právní spisy. V době jeho působení byl z prostředků věřících a jejich darů vybudován každoročně v některé církevní obci chrám nebo kaple. V roce 1929 dospěl vývoj pravoslavného hnutí v Československé republice až ke zřízení dvou eparchií — eparchie české a eparchie podkarpatoruské. Významným způsobem k obnově pravoslaví na Slovensku přispěli ti, kteří v těžkých dobách odešli za prací do USA, přijali tam pravoslaví a byli schopni morálně, finančně i organizačně podpořit obnovující se církevní obce. Začátkem 20. let byla tato práce posílena jak činností protibolševické ruské emigrace, tak zřízením pravoslavného monastýru sv. Iova Počájevského, který vznikl na Slovensku pod vedením archimandrity Vitalije v obci Ladomirova. Zřízením eparchií dosáhla jak česká, tak karpatoruská pravoslavná církev řádných kanonických jednotek, které vytvořily základní předpoklady budoucí autokefální církve na území Československé republiky.
Nadějný vývoj pravoslavné církve v Československu byl však otřesen událostmi válečných let 1939-1945. Znamenaly pro ni 1) po rozbití Československé republiky přerušení přirozených vazeb obou eparchií, 2) po přepadení Jugoslávie nacisty znemožnění spojení se srbským patriarchátem. (obě eparchie byly přinuceny se v době války podřídit berlínskému metropolitovi), 3) mučednickou oběť sv. biskupa Gorazda a jeho druhů, po vlastenecké podpoře poskytnuté účastníkům protinacistického odboje parašutistům z Anglie, kteří zorganizovali atentát na tehdejšího říšského protektora R. Haydricha a byli ukrýváni v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze na Resslově ul., 4) následnou perzekuci, provedenou fašisty, veškerého českého pravoslavného duchovenstva i části laických pracovníků církve (bylo popraveno 265 kněží a významných pravoslavných činitelů, ostatní byli odvlečeni na otrocké práce do Německa) a posléze 5) úřední likvidaci celé české pravoslavné církve, zákaz její činnosti nebo její podporu a konfiskaci veškerého majetku (září 1942). Teprve v roce 1945 byl život takto zdecimované české pravoslavné eparchie v osvobozeném Československu opět obnoven.
Poválečný vývoj přinesl pravoslaví v Československu zásadní organizační změny. Jelikož Podkarpatská Rus byla politicky oddělena od Československé republiky a přičleněna k SSSR, bylo nutno samostatně zorganizovat pravoslavné církevní obce, které z bývalé mukačevsko-prešovské eparchie zůstaly na Slovensku. Ty vyjádřily přání přijmout jurisdikci ruské církve. Také česká pravoslavná eparchie se rozhodla pro změnu jurisdikce. Eparchiální shromáždění 8. 11. 1945 v Olomouci se usneslo požádat o vyvázání z jurisdikce srbské církve a přijetí do jurisdikce patriarchátu ruského. Posvátný Synod ruské pravoslavné církve rozhodl o jejím přijetí dne 14. ledna 1946. Současně zřídil církevní Exarchát moskevské patriarchie v Československu, který zahrnul všechny církevní obce na území Československa. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (později metropolii). Arcibiskupem pražským a českým, exarchou moskevské patriarchie, v Československu se stal vladyka Jelevferij (Voroncov).
Návrat převážně pravoslavných Čechů z ukrajinské Volyně roku 1947 do vlasti přinesl nutnost rozšířit počet stávajících církevních obcí v české eparchii. Proto se 7. prosince 1949 eparchiální shromáždění rozhodlo zřídit další samostatnou pravoslavnou olomoucko-brněnskou eparchii. Jejím prvním biskupem byl zvolen vladyka Čestmír (Kráčmar). Samostatná pražská eparchie se ustavila 5. ledna 1950 v čele s metropolitou Jelevferijem. Na Slovensku byla ustavena samostatná prešovská eparchie v čele s biskupem Alexijem (Děchtěrevem). Ve dnech 28. a 29. července 1950 byla konstituována nová pravoslavná eparchie na Slovensku: eparchie michalovská. Jejím eparchiálním biskupem byl zvolen vladyka Viktor (Mihalič), bývalý řeckokatolický kanovník, který se spolu s věřícími sjednotil s pravoslavnou církví.
V roce 1948 byl otevřen v Karlových Varech duchovní seminář pro výchovu pravoslavného duchovního dorostu. Následujícího roku byl přenesen do Prahy a v roce 1950 přebudován na Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Praze, jejíž sídlo bylo přeneseno do Prešova a později bylo vytvořeno její detašované pracoviště v Olomouci. (Dnes působí v rámci Prešovské univerzity v Prešově).
Dne 2. října 1951 exarchátní rada, požádala Posvátný synod ruské pravoslavné církve o požehnání k udělení církevní autokefality pravoslavným v ČSR. To bylo akceptováno rozhodnutím synodu ze dne 10. října 1951. Slavnostní vyhlášení autokefality Pravoslavné církve v Československu proběhlo 8. prosince 1951 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a v neděli 9. prosince byl slavnostně uveden ve svůj úřad představitel nové autokefální pravoslavné církve metropolita pražský a celého Československa Jelevferij.
V roce 1987 byl v katedrálním chrámě sv. Gorazada I. v Olomouci kanonizován jako světec novomučedník sv. biskup Gorazd. A v roce 1994 byl v katedrálních chrámech v Prešově a Brně Pravoslavnou církví kanonizován svatý Rostislav, kníže Velkomoravský, který se velkou měrou zasloužil o apoštolskou misii sv. Cyrila a Metoděje na území Velké Moravy.
VIII. řádný místní sněm Pravoslavné církve v Československu, konaný v Prešově 11. a 12. prosince 1992 reagoval na samostatný státotvorný vývoj v českých zemích a na Slovensku, který vyústil ve vznik samostatné České republiky a samostatné Slovenské republiky dne 1. ledna 1993. Na základě jeho rozhodnutí zůstala pravoslavná církev v obou státech nerozdělená avšak pod novým názvem – Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.
Postavení pravoslavné církve v dějinách našich národů nebylo nikdy snadné. Avšak stejně jako se v minulosti církev opírala o živé zdroje Kristova evangelia, které se snažila světu sdělovat v tradicí prověřených a osvědčených formách, bude i nadále tiše nést znamení kříže a spásy – vzkříšení – i tomuto světu, vyhlížejíc druhý a slavný příchod Pána Ježíše Krista. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku netouží po mocenském uplatnění, ale chce naopak tiše a nevtíravě svědčit o naléhavosti a nenahraditelnosti Kristovy lásky k lidem a ukazovat cestu ke spáse z našeho ohrožení hříchem. Neustále se ohlíží k dílu, v němž tkví svými kořeny; k misii svatých bratří Cyrila a Metoděje a jejich žáků, následovatelů, obdivovatelů a pokračovatelů. Chce pomáhat dnešnímu člověku v jeho mravní tísni, odpovídat na závažné otázky jeho duchovní existence a uplatnit svůj pohled na řešení základních otázek lidského poslání. Své misijní snahy zaměřuje směrem k oběti pro druhé, pro každého jednotlivého trpícího člověka, pro národ, v němž žije, i pro celé lidské společenství na zemi. Směřuje k „městu Boha svého, novému, z nebe sestupujícímu Jeruzalému“ (Zj 21.2,10), ke Království Kristovy přítomnosti, kterou již zde na zemi tajemně prožívá.
Brno 2001
Zpracováno podle:
Ústava pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
Pavel Aleš, Pravoslavná církev u nás
