Metropolita Antonij Surožský (Bloom)
Pokusil jsem se načrtnout morální obraz křesťana, minimální obraz, bez něhož nemá člověk vlastně ani právo sám sebe nazývat křesťanem. A nyní bych vám chtěl říci, jak křesťan, v odloučení od chrámu, může vést skutečný duchovní život.
Duchovní život netkví v tom, že navštěvujeme bohoslužby nebo že jsme členy jakékoliv, třeba i velmi živé církevní obce. Duchovní život tkví v tom, že jsme v hlubokém, přímém a upřímném kontaktu a společenství s Bohem, a dosahujeme toho pravdou života a plněním přikázání takovým způsobem, který z nás dělá křesťany skrze naše činy, tedy nejen slovy a modlitbou.
A o modlitbě bych vám nyní také rád řekl pár slov. Modlitba netkví v opakování cizích slov, ale v tom, že celým svým srdcem, vším rozumem, jak říkali dávní spisovatelé, se snažíme „přilnout“ k Bohu, to jest upnout se k Němu, žíznit po setkání s Ním, a proto závisí hlavně na nás, zda dokážeme ve vztahu k Němu zůstat zcela pravdiví a upřímní. Proto modlitba netkví předně v tom, opatřit si modlitebník, naučit se a „zafixovat si“ hotové modlitby. Modlitba tkví především v tom, že se naučíme předstoupit před Boha. To se nám může zdát nekonečně složité anebo zázračně jednoduché.
Předstoupit před Boha, objektivně řečeno, je velmi prosté: Bůh je všudypřítomný, není místa, není situace, která by nás mohla od Něho oddělit, ani činy, ani okolnosti, ani lidé nás nemohou od Něho odtrhnout. Ale je na nás, abychom před Něho předstupovali vědomě, s veškerou pozorností a vnímavostí srdce i rozumu.
Ráno, když vstáváme, můžeme začít den tím, že na okamžik staneme před Bohem, bez dlouhých modliteb, uvědomujíce si, že jsme se probudili ze sna, jako bychom se vzkřísili k životu od smrti. Vždyť mezi snem a smrtí je velmi mnoho shodného. Ležíme bez vědomí, nemáme nad sebou žádnou moc, neuvědomujeme si, co se kolem nás děje. To stejné je i se smrtí, co se týče našeho těla (ne živé duše, která se zjevuje před Bohem), když odcházíme až do jakéhosi zapomnění. A když se probouzíme, jako bychom z tohoto zapomnění, bylo by skoro možné říci z nebytí, zase povstávali. Jako bych na zemi ani nebyl a najednou jsem vstoupil do nového dne. A tento den je také zvláštní: právě ten dnešní den, neboť v celé historii světa takového dne ještě nikdy nebylo. Dny jsou totiž neopakovatelné, každý den je nový a rozprostírá se před námi jako pláň pokrytá sněhem, čistá, nepošlapaná, bez lidských stop, bez otisku našich nohou. A hle, nový člověk, jakým se jevím po spánku, vstupuje do nového dne… A jestli budeme přemítat, je to úžasné setkání: vstupuji do dne, který ještě nikdy v historii nebyl, a do tohoto dne mohu vnést buď dobro, nebo zlo; mohu být člověkem, nebo zvířetem; mohu být důstojným sebe sama, nebo nedůstojným; mohu žít pro radost lidem, nebo působit hoře; mohu vyrůst, nebo se stát naopak menším, než jakým jsem byl včera.
Několik minut se pak zamysleme: vyšel jsem ze sna a vstupuji do nového dne. Mohu se také obrátit k Bohu a říci: „Bože, požehnej mi, abych mohl vstoupit do tohoto dne a požehnej tento den pro mě! Nechť každé setkání, každý člověk, každé slovo bude naplněno obsahem, a ať tento obsah bude čistý, hodný mé člověčí, lidské velikosti a také Tvé velikosti, Pane, a nechť každé slovo, každé moje konání bude vkladem pro dobro, pro pravdu, pro krásu života.
Výňatek z knihy metropolity Antonije (Blooma)
„Může se vůbec současný člověk ještě modlit?“
připravila a přeložila Michaela Pánková Kopecká
AMIN!!!!!! Děkuji!!!!!
My také děkujeme. Nechť se vše děje k Boží slávě a k naší spáse! Prosíme o Vaše modlitby. S úctou MD.