Paschální svatá liturgie roku 1945 v «Bloku 26»
Když celkem 32.600 vězňů spatřilo prvního amerického vojáka, který se objevil před plotem do tohoto koncentračního tábora, propukli tehdy všichni v dojetí a osvobozující pláč. Po chvíli byl vypnut elektrický proud a brány nechvalně proslulého tábora se konečně otevřely. Za nimi stáli lidé, spíše přízraky, na polo vyhladovělí, nemocní, trpící tyfem a úplavicí. Mezi nimi jak malí 15-ti letí chlapci, tak staří ostřílení vojáci.
Tyto události se udály v právě probíhajícím svatém a strastném týdnu před svátkem pravoslavné Paschy.
Válečný zpravodaj postupně hlásil klíčové zprávy z dalších částí Evropy: Hitler spáchal sebevraždu, Rusové dobyli Berlín a němečtí vojáci se vzdali na jihu a na severu. Nicméně v Rakousku a v Československu nadále zuřily lité boje.
Někdo z Komise pro koordinaci mezinárodní vězeňské skupiny nás informoval, že ve spolupráci s jugoslávskou a řeckou vězeňskou komisí bude zrealizována pravoslavná bohoslužba ke dni svaté Paschy, konkrétně 6. května 1945.
Mezi vězni byli také pravoslavní kněží, diákoni a skupina mnichů ze Svaté Hory Athos. Scházely však jakékoli liturgické nádoby a roucha, nebyly knihy, žádné ikony, ani svíčky. Nebyly k dispozici prosfory ani víno. Veškeré snahy získat alespoň nějaké základní vybavení z ruského chrámu v Mnichově vyšly naprázdno, neboť Američané prostě nemohli najít nikoho z této farnosti v naprosto zdevastovaném městě. Některé překážky se však přece jen podařilo vyřešit. Přibližně čtyři sta katolických kněží držených v Dachau mohlo zůstat společně v jednom baráku a každý den ráno před zahájením práce sloužit mše. Ti nabídli pravoslavným duchovním svoji modlitební místnost k dispozici.
Jednalo se o „blok 26“.
Kaple byla holá a prázdná, s výjimkou dřevěného stolu a ikony Čenstochovské Matky Boží, která visela na zdi nad stolem; jednalo se o ikonu, jejíž originál a předloha pocházela z Konstantinopole, a teprve později byla převezena do města Belzi v Galicii, kde ji nakonec pravoslavným odňal polský král. Když ruská armáda hnala Napoleonova vojska z Čenstochové, místní opat Čenstochovského kláštera daroval kopii této ikony caru Alexandrovi I., který ji umístil do Kazaňské katedrály v Petrohradě, kde byla uctívána až do obsazení moci bolševiky.
Kromě jiného bylo nalezeno také důmyslné řešení problému s absencí liturgických rouch. Bylo použito nové ložní prádlo z nemocnice bývalých stráží SS. Pomocí sešití dvou ručníků byly vytvořeny dva epitrachily a rovněž orár. Červené kříže, původně určené k nošení zdravotnickým personálem stráží SS, byly přišity na liturgická roucha sešitá z ručníků.
Na Velikonoční neděli 6. května (23. dubna podle juliánského církevního kalendáře), která tehdy připadla na Den svatého velkomučedníka Jiřího, se Srbové, Řekové a Rusové shromáždili v kasárnách katolických kněží. Přestože Rusové tvořili téměř 40 procent vězňů v Dachau, jen menšímu počtu z nich se nakonec podařilo zúčastnit této bohoslužby. V té době totiž dorazily do Dachau sovětské jednotky známé pod označením „Smerš“[1], které měly za cíl oddělit sovětské občany od ostatních a připravit je na následnou repatriaci.
[1] Směrš (též Smerš), (rusky: СМЕРШ, akronym od SMĚRť Špionam, rusky: СМЕРть Шпионам, česky: Smrt špionům) byly zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky. Jejich prvořadým úkolem bylo odhalování zrádců a kolaborantů v řadách Rudé armády, bojem proti poraženectví, byly ale pověřovány i dalšími úkoly.
V celé historii Pravoslavné církve pravděpodobně nikdy nebyla sloužena taková nevšední a současně nezapomenutelná velikonoční bohoslužba jako ta v Dachau v roce 1945. Řekové a srbští kněží společně se srbským diákonem nosili provizorně vytvořená roucha, pod nimiž měli stále ještě své vězeňské uniformy. Pak začali zpívat, přecházet z řečtiny do církevní slovanštiny, a pak zase zpět do řečtiny. Velikonoční kánon, velikonoční stichiry, to vše bylo zpíváno zpaměti. Evangelium – „Na počátku bylo Slovo“ – také zpaměti.
Poslechněme si svědectví jednoho účastníka této nezapomenutelné paschální služby v Dachau konané v roce 1945:
“A nakonec i tradiční velikonoční “Kázání” svatého Jana Zlatoústého na svátek svaté Paschy. Rovněž zpaměti. Jeden mladý řecký mnich ze Svaté Hory Athos se před námi postavil a přednesl ho tak zapáleným způsobem, s takovým nadšením, že na něho nikdy nezapomeneme, dokud budeme živi. Zdálo se, že svatý Jan Zlatoústý k nám a k ostatnímu světu promlouvá ústy tohoto mnicha i dnes! Tak živě a autenticky,“ vzpomínal po letech očitý svědek těchto událostí.
Osmnáct pravoslavných kněží a jeden diákon – většina z nich byli Srbové – se zúčastnilo této nezapomenutelné bohoslužby. Podobně jako kdysi, v případě evangelního příběhu o nemocném muži, který by snesen přes střechu domu až před Krista, tak i řecký archimandrita Meletios byl přenášen na nosítkách do kaple, kde zůstal po celou dobu svaté liturgie.
Mezi další známé vězně z Dachau patří i nedávno kanonizovaný biskup svatý Nikolaj Velimirovič, který se později stal prvním správcem Srbské pravoslavné církve v USA a Kanadě; jakož i archim. Dionýsios, který byl po válce ustanoven metropolitou ve městě Trikkis a Stagnon v Řecku.
Ruská pravoslavné kaple «Vzkříšení» v Dachau
Otec Dionýsios byl v roce 1942 zatčen za udělení azylu anglickému důstojníkovi, který prchal před nacisty. Byl mučen, protože neprozradil jména ostatních, kteří se podíleli na pomoci spojeneckým vojákům, a poté byl vězněn po dobu osmnácti měsíců v Soluni, než byl nakonec přemístěn do Dachau. Během dvou let v Dachau byl svědkem nacistických zvěrstev a velmi sám trpěl. Ve své knize “Ieroi Palmoi” (Posvátný tlukot srdce) zaznamenal mnoho bolestných zážitků. Mezi nimi byly také pravidelné pochody na smrt, na popraviště, kde byl osobně na poslední chvíli ušetřen, zesměšněn a pak navrácen zpět do vězeňských baráků.
Po osvobození pomáhal otec Dionýsios spojencům přemístit bývalé vězně z Dachau na jiná místa a zabezpečit jim pokud možno běžný a nerušený život. Před svou smrtí se tehdy již metropolita Dionýsios vrátil ještě jednou z Řecka do Dachau a sloužil zde první Svatou liturgii již v době míru. Psal se rok 1949. Tehdy vladyka Dionýsios vzpomínal na svátek svaté Paschy z května 1945 těmito slovy:
“Na volném prostranství se shromažďují pravoslavní Řekové a Srbové. Ve středu tohoto shromáždění jsou dva kněží, srbský a řecký. Nemají na sobě zlaté ozdoby. Dokonce nemají ani kněžskou kleriku. Žádné mitry, žádné bohoslužebné knihy v rukou. Nyní již nepotřebují vnější, materiální světla a záře, aby zpívali o radosti. Jejich duše jsou jako v ohni, v záplavě světla. Naše rty šeptali Blahoslaven Bůh náš a Kristus vstal z mrtvých.”
29. dubna 1995, při padesátém výročí osvobození Dachau, byla vysvěcena kaple-památník Ruské pravoslavné církve v Dachau. Byla zasvěcena Kristovu Vzkříšení. V jejích prostorách se nachází ikona zobrazující anděly, kteří otevírají brány koncentračního tábora, a sám Kristus vede vězně ke svobodě. Jednoduchá dřevěná, kuželovitá architektura kaple představuje tradiční hřbitovní kapli ruského severu. Jednotlivé části kaple byly postaveny zkušenými řemeslníky z Vladimírské oblasti v Rusku a smontovány přímo v Dachau veterány Západní skupiny ruských sil těsně před jejich odchodem z Německa v roce 1994. Kněží, kteří se účastnili velikonoční liturgie roku 1945, jsou připomínáni během každé bohoslužby, která se v této kapli koná, spolu se všemi pravoslavnými křesťany, kteří přišli o život „na tomto místě nebo na jiném místě mučení“.
Kristus vstal z mrtvých! Vpravdě vstal z mrtvých!
…
Název: Dachau 1945: The Souls of All Are Aflame
St. Peter Orthodox Church
Zdroj: Antiochian Orthodox Archdiocese
vybral, přeložil a redakčně upravil MD
