(14. listopadu a 2. neděli Velikého postu)
Tropar sv. Řehoři Palamovi (Hlas 8.)
Pravoslaví svícne, Církve oporo a učiteli,
okraso mnišstva, teologů obhájce nepřemožitelný,
Řehoři divotvorce, chloubo Soluně, zvěstovateli blahodati,
pros neustále za spásu duší našich.
Svatý Řehoř Palama, arcibiskup soluňský, se narodil v roce 1296 v Malé Asii. Během turecké invaze jeho rodina uprchla do Konstantinopole, kde nalezla útočiště na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (1282–1328). Otec svatého Řehoře se stal hlavním hodnostářem císaře Andronika, ale brzy zemřel. Sám císař Andronik přijal na sebe roli vychovatele a patrona ve vzdělání osiřelého mládence Řehoře. Mladý Řehoř, maje sám vynikající studijní schopnosti a výbornou píli, snadno zvládl všechny stupně, které tvořily proces středověkého vysokoškolského vzdělávání. Císař si původně přál, aby se mladý Řehoř věnoval veřejné činnosti, ale Řehoř, sotva dvacetiletý, odešel v roce 1316 (podle jiných zdrojů až v roce 1318) na Svatou Horu Athos, kde jako novic vstoupil do bratrstva monastýru Vatopedi, kde také přijal mnišské postřižení z rukou ctih. Nikodéma Vatopedského (11. května), pod jehož vedením započal intenzivní cestu askeze. O rok později se mu zjevil sv. Jan Teolog a přislíbil mladému mnichovi duchovní ochranu a vedení. Rovněž Řehořova matka spolu se sestrami přijala krátce po odchodu sv. Řehoře na Athos mnišské postřižení. Poté, co ctihodný starec Nikodém zesnul, pokračoval Řehoř po dobu dalších 8 let duchovní zápas pod vedením nového starce Nikefora, po jehož smrti odešel do Lavry sv. Athanásia. Zde vykonával službu v jídelně a stal se rovněž sborovým zpěvákem. Za 3 roky (1321) však Velikou Lavru opustil, neboť zatoužil po ještě vyšších stupních duchovní dokonalosti, a usadil se v jednom malém poustevnickém monastýru. Představený zdejšího monastýru začal mladého Řehoře učit základům duchovní modlitby – umění modlitby mysli, která se postupně vyvíjela a přizpůsobovala předcházejícími generacemi křesťanských mnichů, počínaje od poustevníků 4. století, Evagria Pontského či ctih. Makária Egyptského (19. ledna). Když v 11. stol. dočkaly některé vnější modlitební postupy podrobného osvětlení z pera ctih. Simeona Nového Teologa (12. března), přijali je i athosští mniši a začlenili plně do své modlitební praxe. Odborné provádění této duchovní metody „modlitby mysli“, která vyžaduje samotu a ztišení, bylo nazváno hesychasmem (z řeckého slova ησυχία, viz mlčenlivost), a ti, kteří tuto modlitbu praktikovali: hesychasty.
Svatý Řehoř Palama se zejména na tomto místě naučil a zcela své nitro pronikl duchem hesychasmu a přijal jej jako základ svého duchovního života a nazírání. V roce 1326 však musel spolu se svým bratrem opustit Svatou Horu z důvodu hrozby útoků ze strany Turků a odejít do Soluně, kde byl ve stejné době vysvěcen na kněze. Své povinnosti kněze spojoval sv. Řehoř s životem poustevníka: pět dnů v týdnu trávil v tichu a v modlitbě, a pouze v sobotu a v neděli přicházel k věřícím, aby kázal a konal bohoslužby. Jeho poučení často vyvolávaly u věřících dojetí a slzy. Nicméně, absolutní odtržení v jeho styku s věřícími nebylo svatému Řehoři vlastní. Bylo jej tedy možné spatřit diskutujícího s věřícími či navštěvujícího teologické přednášky, pořádané vzdělanou mládeží hlavního města, v čele s budoucím patriarchou Isidorem. Když se jednou vracel ze svých misijních cest z Konstantinopole do Soluně, objevil jedno od Soluně nepříliš vzdálené město – Veroia, které nabízelo příhodné podmínky pro život v osamění. Brzy zde proto založil malou komunitu mnichů-poustevníků, kterou duchovně vedl po dobu 5 let. V roce 1331 se svatý Řehoř vrátil zpět na Svatou Horu Athos, kde se usadil ve skýtu sv. Sávy, v blízkosti monastýru svatého Athanásia. V roce 1333 byl jmenován představeným kláštera Esfigmenu, který se nachází v severní části Svaté Hory. V roce 1336 se opět vrátil do skýtu svatého Sávy, kde započal intenzivní a plodnou literární a teologickou práci, kterou do konce svého života již neopustil. Mezitím, ve 30. letech 14. století, dozrávaly uvnitř Východní pravoslavné církve události, které později vynesly sv. Řehoře do řad jednoho z nejvýznamnějších obhájců orthodoxie z pohledu celé ekumény a přinesly mu slávu jako učiteli hesychasmu. Kolem roku 1330 přišel do Konstantinopole z tehdejší Kalábrie učený mnich Varlaam. Autor Pojednání o logice a astronomii, zkušený a smělý řečník, který získal místo učitele v metropolitní univerzitě, kde začal vykládat spisy sv. Dionýsia Areopagity (3. říjen), jehož apofatická teologie byla uznávána jak na Východě, tak na Západě. Varlaam brzy po svém příjezdu navštívil Svatou Horu Athos, kde se setkal s praxí místních hesychastů, a na základě dogmatu o nepochopitelnosti Boží podstaty vyhlásil hesychasmus – modlitbu mysli – za heretické pobloudění. Všude tam, kam Varlaam zavítal, vedl diskuze s mnichy, kterým chtěl dokázat, že Táborské světlo je stvořené; přičemž se neostýchal veřejně zesměšňovat některé specifické formy modlitební praxe a zjevení těchto prostých mnichů, které hanlivě nazýval „omfalopsychoi“ (pupkodušci).
Svatý Řehoř se na žádost svatohorských mnichů obrátil na Varlaama zpočátku jen slovním napomenutím. Když ale poznal marnost svého pokusu, prezentoval své argumenty písemně. Jednalo se o dílo s názvem „Triády na obranu těch, kteří žijí ve zbožné hesychii“ (1338). Již v roce 1340 vydali svatohorští mniši, za účasti sv. Řehoře, tzv. „Svatohorský Tomos“, který představoval teologickou obranu proti útokům Varlaama. Na konstantinopolském sněmu v roce 1341, v chrámu sv. Sofie, proběhl spor sv. Řehoře s Varlaamem o podstatě Táborského světla. 27. května roku 1341 přijal tento Sněm ustanovení sv. Řehoře o tom, že Bůh, který je ve své podstatě nepřístupný, se zjevuje navenek pomocí svých energií, které jsou zakusitelné ze strany člověka v podobě Táborského světla; tyto energie však nejsou ani něčím smyslovým, ani stvořeným. Učení Varlaama bylo nakonec odsouzeno jako hereze, a on sám, jsouce anatematizován, odešel zpět do Kalábrie. Spory mezi stranami Palamitů a Varlaamitů tím však nikterak neskončily. Ke stoupencům Varlaama patřil i jeden bulharský mnich jménem Akindinos, jakož i patriarcha Joan XIV. Kaleka (1341– 1347), k nimž inklinoval i císař Andronik III. Paleolog (1328-1341). Akindinos vystoupil s řadou pojednání, v nichž odsuzoval sv. Řehoře a svatohorské mnichy jako viníky církevních sporů. Sv. Řehoř vzápětí sepsal dílo, v němž vyvrátil všechna tvrzení Akindina. Patriacha Joan Kaleka ale Řehoře Palamu exkomunikoval (1344) a nechal zavřít do vězení, které trvalo 3 roky. Až v roce 1347, kdy na patriarší trůn dosedl již dříve zmíněný Isidor (1347– 1349), byl sv. Řehoř propuštěn a zanedlouho na to vysvěcen na (arci)biskupa Soluně. V roce 1351 došlo ke slavnému vítězství jeho učení na sněmu ve Vlachernách (v Konstantinopoli). I přes zjevný úspěch v teologických otázkách nebyl světitel Řehoř přijat v Soluni okamžitě, a musel proto pobývat v různých městech. Při jednom z jeho pobytů v Konstantinopoli byl dokonce unesen ze strany Turků a musel nedobrovolně strávit téměř rok v maloasijském vyhnanství. Svatý Řehoř, nehledě na útrapy a nepříjemné podmínky svého zajetí, však nepřestával dále a neúnavně kázat o hodnotách křesťanské víry a vést polemiku s islámem. Až teprve tři roky do svého zesnutí se mohl sv. Řehoř vrátit zpět do vlasti a vstoupit do svého sídelního města Soluně jako místní archijerej.
V předvečer jeho skonu se mu zjevil sv. Jan Zlatoústý se slovy: „V horní!”, „V horní!“ (myšleno v horní – nebeské příbytky). Svatý Řehoř Palama pokojně zesnul v Pánu dne 14. listopadu roku 1359. V roce 1368 byl na konstantinopolském sněmu pod vedením patriarchy Filothea (1354–1355, 1362–1376) slavnostně kanonizován (uveden do řad světců Církve). Tehdy byla rovněž sepsána i jeho hagiografie.[1]
Církev si připomíná památku sv. Řehoře vždy v předvečer začátku Filipovského a pak také 2. Neděli Velikonočního postu.
MD
Pramen:
[1] Viz Ο Άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς. In: ΤΣΟΛΑΚΙΔΗΣ, Δ. Χ.: Άγιολόγιο της Ορθοδοξίας. Χ. Δ. Τσολακίδη, Αθήνα 2001, s. 1016. Dále viz Святитель Григорий Палама (online) [cit. 2017-02-02]. Dostupné na internetu: http://days.pravoslavie.ru/Life/life2538.htm.
Užitečný odkaz:
