Svatý Fotios Veliký, patriarcha konstantinopolský

(858–867 a 877–886)
památka 6. / 19. února

Patriarcha Fotios patří právem mezi největší byzantské osobnosti a je jedním z nejvýznamnějších duchovních otců v historii celé pravoslavné církve. Nutno však říci, že jako protagonista církevního schizmatu mezi Západem a Východem je dodnes vnímán v těchto jednotlivých církvích odlišně. Pravoslavná církev jej považuje za světce, odpůrce nového učení a obránce ortodoxie. Z pohledu římskokatolické církve je postoj k němu spíše kritický. Velký znalec Fotia, profesor František Dvorník, byl ovšem prvním historikem v římskokatolické církvi, který se ve své monografii o Fotiovi pokusil vyvrátit negativní názory vůči němu a rehabilitovat jej tak v očích západního světa. Svatý Fotios do značné míry určoval vztahy mezi Byzancí a Slovany také tím, že se angažoval v křesťanských misiích orientovaných do těchto končin, a zasloužil se mimo jiné prostřednictvím věrozvěstů Cyrila a Metoděje o rozvoj vzdělanosti a duchovního života nejen na Velké Moravě.

Fotios se narodil přibližně kolem roku 820 v Konstantinopoli. Pocházel z bohaté a společensky vážené rodiny, nakloněné ikonodulskému přesvědčení, jež hájilo uctívání svatých obrazů proti ikonoklastům (obrazoborcům). Fotiův strýc patriarcha Tarasios, předsedající VII. všeobecnému sně­ mu v Konstantinopoli (r. 787), jenž odsuzoval obrazoboreckou herezi, ovlivnil postoj k ikonoklasmu v životě celé rodiny. Fotios byl v příbuzenském vztahu k císařskému domu. Jeho bratr Sergios pojal za manželku sestru císařovny Theodory. Fotiovi se v mládí dostalo skvělého vzdělání. Logothet Theoktist, vysoce postavený státní úředník za vlády císařovny Theodory, jej ustanovil profesorem na konstantinopolské univerzitě a později ve významném státním úřadě ve funkci prvního císařského sekretáře. Na dvoře měl Fotios významné slovo a byl pověřen důležitými diplomatickými a státnickými úkoly. V roce 857 byl Fotios považovaný za nejvýznamnějšího teologa v celé Byzanci a snad i v celém východním křesťanském světě. Fotiův dům se stal vlastně jakousi akademií, centrem intelektuálního života hlavního města. Mezi jeho žáky patřili např. mladý následník trůnu Michal III. a svatý Cyril Filosof – učitel Slovanů.

Po abdikaci patriarchy Ignatia se pozornost vlády a církve soustředila právě na Fotia jako na nejvhodnějšího kandidáta na post konstantinopolského patriarchy. Fotios proti své vůli tuto vysokou církevní hodnost nakonec přijal.

Někteří Ignatiovi stoupenci jej považovali za uzurpátora a okamžitě se proti němu postavili. Jejich obvinění se zakládalo na tom, že byl zvolen za patriarchu jako laik, odvolávaje se na Sardický sněm z roku 347, jehož kánony ovšem neměly všeobecnou platnost ve východní církvi. Fotios byl po volbě postupně postřižen na mnicha a během šesti dní rukopoložen na všechny stupně duchovenského svěcení. V den svátku Narození Páně, 25. prosince 857, se Fotios stal konstantinopolským patriarchou. Zpočátku jej papež Mikuláš I. přijal do bratrského společenství všeobecné církve, zanedlouho však do Říma dorazila skupinka Ignatiových přívrženců s falešným obviněním proti Fotiovi a slibem, že provincie Ilýrie, Kalábrie a Sicílie přejdou pod římskou jurisdikci. A tak papež poslal do Konstantinopole roku 860 své dva legáty, Zachariáše a Rodoalda, aby prošetřili vzniklou situaci. Zároveň poslal císaři dopis, ve kterém dokazoval, že římský velekněz je z moci svatého Petra ustanoven, aby rozhodoval o všech záležitostech, odvolávaje se na pseudoisidorovské dekretálie. Fotia jako patriarchu neuznává, neboť neprávem zaujal Ignatiovo místo, a navíc byl zvolen patriarchou jako laik. V závěru papežova dopisu je však zmíněn skutečný cíl, o který Řím usiloval, a to znovunavrácení již zmíněných provincií. Papežův souhlas s novým patriarchou byl podmiňován přičleněním části byzantského území pod správu papeže.

Tento dopis zaskočil všechny východní křesťany. Do té doby si žádný papež nedovolil usilovat o podřízení Konstantinopole a její církev pod svou pravomoc tak, jak to učinil Mikuláš, který byl úplně pohlcen myšlenkou, že mu patří veškerá pravomoc nad celou církví, dokonce že jeho moc je vyšší než moc panovníků, tedy myšlenkou papežské absolutní moci.

Roku 861 svolal patriarcha Fotios do Cařihradu sněm, který se uvádí v historii pod pojmem „prvodruhý“, neboť se konal dvakrát, poprvé roku 858. Sněmu se zúčastnili i dva papežští legáti Rodoald a Zachariáš, kteří se nakonec postavili na stranu Fotia. Tento sněm vyslechl 72 svědků, kteří dokázali, že Ignatios byl ustanovený patriarchou samotnou císařovnou bez účasti a rozhodnutí biskupského sboru, což zakazuje 30. apoštolské pravidlo. Sněm proto uznal Fotia zákonným patriarchou cařihradským. Papež, jehož hlavním cílem bylo získání byzantských území, nedosáhl svého záměru a po návratu legátů jim zakázal konat bohoslužby a na patriarchu Fotia uvalil církevní klatbu. Roku 862 skupinka ignatiovců podala u papeže apelaci na rozhodnutí cařihradského sněmu z roku 861. Papež našel v apelaci potvrzení své teorie primátu. V březnu 863 svolal papež do Říma sněm, který odsoudil Fotia a rozhodl, aby byl Ignatios rehabilitován a znovu uveden do úřadu, sněm z roku 861 byl naopak označen jako lotrovský, neboť nedal papeži to, po čem nejvíce toužil, tj. Ilýrii.

Další problém, který vyvstal mezi Západem a Východem, se týkal Bulharska. Prvním křesťanským králem Bulharů byl Boris, který byl pokřtěn v roce 864 cařihradskou církví; jeho kmotrem byl samotný císař Michal III., Boris proto přijal nové jméno – Michal. Duchovenstvo konstantinopolského patriarchátu se krátce nato ujalo misijní práce v Bulharsku. Papeži Mikuláši se však podařilo ovlivnit Borise tvrzením, že se přijetím křesťanství z Cařihradu dostane pod byzantskou nadvládu.

Proto Boris začal jednat s římskou kurií. Požádal papeže o zaslání římského duchovenstva s cílem vytvořit bulharskou církev a předložil mu seznam otázek o křesťanské víře a duchovním životě. Papež poslal vzápětí do Bulharska své dva biskupy, Pavla a Formóza, a současně s nimi i odpovědi na Borisových 106 otázek. Po jejich příchodu bylo řecké duchovenstvo vyhnáno, a tak mohli latiníci budovat církevní organizaci podle latinského obřadu, diskreditovat v očích Bulharů cařihradskou církev a zavádět nové praktiky příčící se církevní tradici.

Jako reakci na situaci v Bulharsku rozeslal patriarcha Fotios všem východním patriarchům okružní list a žádal je, aby se dostavili do Cařihradu a zaujali k celé problematice jasné stanovisko. Ve svém dopise popsal situaci v Bulharsku a vy­ jmenoval hlavní odchylky latinské části církve od všeobecné církevní tradice. Největší jeho výtkou bylo vložení nových slov do posvátného symbolu víry, a sice, že Duch svatý vychází nejen z Otce, ale i ze Syna (filioque).

V Konstantinopoli se roku 867 skutečně sešel velký sněm biskupů z celé východní církve, který prostudoval všechny události, především výsledky římského sněmu z roku 863 a jednomyslně vyhlásil, že přerušuje veškeré styky s římským papežem, který exkomunikoval Fotia. Zároveň sněm rozhodl, že nejvyšší církevní autoritou jsou všeobecné sněmy, a to i pro církev římskou. Tyto sněmy se svolávají i bez souhlasu papeže. Učení o papežském primátu je vymyšlené a zavádění filioque heretické.

Fotiův úspěšný zápas o obranu tradic ortodoxie byl přerušen nečekanými událostmi v byzantském impériu. Císař Michal III. byl zavražděn kesarem Basilem Makedonským, jehož sám uvedl na tuto pozici. Uzurpátor císařského trůnu odstranil během dvou dnů z patriaršího stolce i patriarchu Fotia a ustanovil opět Ignatia. Důvodů, proč tak Bazil I. Makedonský učinil, je mnoho. Jisté indície poukazují na to, že se Fotios netajil svým kritickým názorem na Bazilův čin, dokonce mu odepřel po­ dávání sv. přijímání.

Nástupem patriarchy Ignatia se opět obnovily styky s papežskou kurií. Mikuláš I. se však dlouho ze své vítězné politiky radovat nemohl, neboť 13. listopadu 867 zemřel. Jeho nástupcem se stal Hadrián II., který pokračoval v politice svého předchůdce. V roce 869 papež Hadrián svolal v Římě sněm, který reagoval na konstantinopolský koncil z roku 867. Fotios byl opět exkomunikován, a nejen on, nýbrž i všichni, kteří podepsali akty tohoto sněmu. Římský koncil se usnesl na tom, že papež je soudcem všech biskupů, ale sám být souzen nemůže. Tento koncil byl jen předehrou dalšího sněmu, který byl naplánován v Konstantinopoli a probíhal od 5. října roku 869 až do 28. února roku 870. Podle instrukce papeže Hadriána mohli být na koncilu přítomni pouze ti, kteří podepsali formuli, jíž stvrzovali výsostnou pravomoc římského stolce nad celou církví. Prvního zasedání se tak zúčastnili papežští legáti, kteří tomuto sněmu předsedali, dva pochybní zástupci východních patriarchů, konstantinopolský patriarcha Ignatios s 12 světskými hodnostáři a pouze 12 biskupů včele s Mitrofanem ze Smyrny. Vezmeme-li v úvahu, že v celé Byzanci působilo kolem 500 biskupů, tento sněm nemohl být považován za kanonický. Ignatios reagoval na tento problém tím, že postupně vysvětil nové biskupy ze svých řad, čímž vzrostl počet členů až na 102 účastníků. Sněm se zabýval pouze Fotiovou osobou a jeho stoupenci. Na sedmém zasedání odňali Fotiovi z rukou archijerejskou berlu a vyhlásili nad ním anatému. Všechna svědectví z předchozích koncilů bylo nařízeno spálit. Tento sněm považuje římskokatolická církev za VIII. všeobecný.

Fotios byl nucen odejít na sedm let do vyhnanství. Pozdější události samy ukázaly, jak velmi se liší čestný primát římského biskupa od jeho mocenského chápání. Všem bylo jasné, že papež sleduje pouze vlastní cíle. Fotiův vliv na byzantském dvoře, ale postupně narůstal. Nakonec byl z exilu povolán zpět. Měl tak velkou podporu, že již tři dny po Ignatiově smrti opět usedl na patriarší stolec. Na sněmu konaném v letech 879-880 zvítězil Fotios spolu se svými stoupenci. Tohoto sněmu se zúčastnili i římští legáti nového papeže Jana VIII., jejichž prostřednictvím oznámil nový papež zrušení všech dřívějších (nespravedlivých) papežských usnesení proti Fotiovi. Koncil uznal nedotknutelnost Nicejsko-cařihradského symbolu (vyznání) víry, zamítl latinské filioque a uznal také nezávislost a rovnost obou patriarchátů a obou církví (západní a východní).

Na západě byl tento sněm zpočátku uznáván jako všeobecný, ale v XI. století za papeže Řehoře VII. byla jeho usnesení zavržena. Za všeobecný sněm začali na Západě považovat naopak koncil z let 869-870, jenž Fotia odsoudil. Fotios zůstal na patriarším stolci do doby, než došlo v Byzanci k další změně na císařském trůně. Následník trůnu Lev VI. jej sesadil pod záminkou, že je nebezpečný pro císařskou vládu a na jeho místo dosadil svého šestnáctiletého bratra Stefana. Fotios odešel do kláštera, kde žil až do své smrti roku 891 a věnoval se především literární činnosti.

Pravoslavná církev považuje patriarchu Fotia za velkého obránce pravoslavné víry. Na svátek „Vítězství pravoslaví“, který se v pravoslavné církvi slaví každoročně první neděli velkého postu, je při zvláštním obřadu mimo jiné čteno: „Ignatiovi a Fotiovi, nejsvětějším patriarchům, věčná památka!“ A v Synodální knize se dále praví: „Všechno, co by bylo napsáno a řečeno proti svatým patriarchům Germanovi, Tarasiovi, Nikiforovi, Metodějovi, Ignatiovi a Fotiovi – budiž anatema.“ Při bohoslužbě v den památky světitele Fotia (6. února) oslavuje pravoslavná církev tohoto světce jako „zastánce Pravoslaví, obránce pravoslavných křesťanů, sloup a utvrzení církve, nástroj blahodati, nádobu vyvolenou a blaho strunou lyru Svatého Ducha…“

Podle:

Popoviče: Žitija svetih za februar a P. Alše: Církevní dějiny III.

Dobrý Pastýř č. 11. duben 2006

 

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.