Výklad a smysl Nanebevstoupení Pána Ježíše Krista

Deset základních objasnění ke svátku Nanebevstoupení
v deseti otázkách a odpovědích

1. Proč Nanebevstoupení nastalo po 40 dnech, a ne bezprostředně po Vzkříšení?

Vládce života, který vyřešil otázku smrti svým slavným Vzkříšením, byl se svými učedníky po čtyřicet dní a potvrzoval jim své vzkříšení mnoha způsoby. Nevešel na nebe stejný den, kdy vstal z mrtvých, protože by to vyvolalo mnohé pochybnosti a otazníky. Navíc, mnoho nevěřících by mohlo argumentovat tím, že Jeho vzkříšení nebylo ničím než zbožným přáním a snem, které rychle přicházejí, ale stejně tak rychle hasnou. Právě proto zůstal Pán Ježíš na zemi celých čtyřicet dní, aby se opakovaně zjevoval svým učedníkům, ukázal jim jizvy po svých zraněních, ale také proto, aby jim vyprávěl o proroctvích, které svým životem a svým utrpením naplnil jako člověk. Dokonce pak s nimi i jedl.

2. Proč jedl vzkříšený Kristus pečenou rybu a med? Proč je tato podrobnost v Evangeliu zmíněna?

V dnešním Evangeliu ke svátku Nanebevstoupení Páně se dočítáme o tom, jak při setkání s učedníky u Genezaretského jezera Ježíš požádal o něco k jídlu, a když mu učedníci dali „rybu a plástev medu“, jedl s nimi: „Když ale ještě pro radost nemohli uvěřit a divili se, řekl jim: “Máte tu něco k jídlu?” Podali mu tedy kus pečené ryby a plást medu. A on si vzal a pojedl před nimi.“ Podle církevní tradice má tento detail velmi důležitý alegorický význam. Co se týče ryby, víme, že i když žije ve slaném moři, její tělo není slané, ale sladké. Stejně tak Kristus, který žil ve ‚slaném moři hříchu‘ tohoto světa, „ješto však nepravosti neučinil, aniž jest nalezena lest v ústech jeho“ (Iz 53,9). Také Kristus zůstal němý jako ryba, ba ještě více než ona, když trpěl a snášel nevýslovná muka a nevýslovnou potupu. Pokud jde o med a vosk, víme, že med je sladký a vosk vydává světlo, a proto jsou obě tyto věci považovány za symboly duchovní radosti a osvícení, které přináší svým vzkříšením Kristus všem věřícím. Znamenají proto v duchovním slova smyslu skutečnou první léčbu hořkého hříchu symbolizovaného naopak žlučí, jež byla Kristu dána na Golgotě, a v případě vosku jde o rozklad silné temnoty hříchu symbolizované tmou, k níž došlo během Jeho utrpení na Kříži.

3. Proč se Nanebevstoupení událo právě na Olivetské hoře?

Poté, co Kristus potvrdil také svými slovy své Vzkříšení a osvítil jejich mysl a zahřál jejich srdce svou přítomností mezi nimi, přivedl je po 40 dnech, strávených mezi nimi, až na Olivetskou horu, která se nachází na východ od Jeruzaléma. Nanebevstoupení Páně se mělo odehrát právě na této hoře, neboť ve shodě se starobylou tradicí Pán opět přijde ve slávě a ve svém těle, aby soudil svět při Posledním soudu. Tam se pak Pán smiluje nade všemi spravedlivými, tam pak budou plakat zatvrzelí hříšníci věčným a neutěšitelným nářkem. Tyto dva opačné póly a stavy lidí jsou současně skrytým názvem této hory, protože její vrchol se nazývá Olivetská hora, zatímco její úpatí je nazváno „Údolí nářku“. Podobně o ní prorokoval již starozákonní prorok Zachariáš, který pravil: „I stanou nohy jeho (Pána Ježíše) v ten den na hoře Olivetské, kteráž jest naproti Jeruzalému od východu, a rozdvojí se hora Olivetská na půl k východu a k západu údolím velmi velikým, a odstoupí díl té hory na půlnoci, a díl její na poledne.“ (Zach 14,4)

4. Proč byli přítomní apoštolové spolu s Bohorodicí?

Na tuto horu přivedl Pán své učedníky a Pannu Marii, Přesvatou Bohorodici, která Ho porodila, aby viděli svýma očima Jeho slavné Nanebevstoupení. Jeho tělesná Matka musela být přítomna této velké a slavné události, neboť jelikož byla před tím duševně zraněna při pohledu na utrpení svého syna, tak měla podobným způsobem zakusit také radost nad Jeho velkolepým povýšením a slavným výstupem do nebes, kde se mu poklonili Andělé a kde se posadil na trůnu po pravici svého Otce, vysoko nad každou moc a vládu. Také božští Apoštolové měli být přítomni a stát se očitými svědky Jeho Nanebevstoupení, aby pochopili, že jejich božský Učitel, který nyní vystupoval k nebi, odtud před tím také sestoupil, a na stejném místě je bude očekávat jako pravý Syn Boží a Spasitel světa.

5. Jak se přihodilo zcela nebývalé a jedinečné Nanebevstoupení Páně?

Už vystoupali do prostřední části vrcholu Olivetské hory. Před nimi se rozprostíralo město Jeruzalém. Tam, kdesi v dálce, nedaleko Golgoty, stále ještě ležel odvalený kámen, kterým byl před tím zapečetěn Kristův hrob. Spasitel se tehdy zastavil a pohlédl na nevděčné město, zatímco jeho zrak spočinul na východě, jak o tom zpívá svatý David ve svém žalmu: „(Zpívejte) Tomu, kterýž se vznáší nad nebem nebes na východě.“ (Ž 68,34) A když se rozloučil se svými učedníky, pozdvihl své neposkvrněné ruce a požehnal jim naposledy svými rukami, jimiž na počátku tvořil svět a jimiž stvořil také člověka. Tyto ruky také před tím vložil na kříž a spojil s nimi všechny strany světa, celý prostor nebe i země. Zatímco oči učedníků se nemohly rozloučit s božskou a sladkou osobou Pána Ježíše, On se náhle pozdvihl na oblaka a ztratil se jim před jejich zraky v nebesích. Jejich pohled utkvěl na této nepochopitelné a paradoxní podívané, na tom, jak se Pán tělesně vznáší na nebe, dokud ho nepohltila oblaka. Jak nebývalá a jedinečná byla vznešenost této vzácné podívané! Dokonce i Elijáš vystoupal na nebesa, jak je psáno ve Svatém písmu, ale jeho výstup se udál pomocí ohnivých koňů, neboť byl pouhý člověk, a bylo třeba, aby vystoupal ze země na nebesa s jistou pomocí. Kristus byl však Bohočlověk, který vystoupil na nebe sám, samostatně, díky své vlastní všemohoucnosti. Podobně totiž jako i Jeho sestoupení a vtělení se udály „Duchem svatým“ plně v souladu s poselstvím sv. archanděla Gabriela, který zvěstoval Panně Marii: „Anděl jí odpověděl: “Sestoupí na tebe Duch Svatý a zastíní tě moc Nejvyššího; proto také to svaté, co se z tebe narodí, bude nazýváno Syn Boží.“ (Lk 1,35), tak i nyní vystupuje (spolu s Duchem svatým) na nebesa, protože Duch svatý ho doprovází a působí spolu s Ním jako Jemu jednobytný Duch, spolu s Ním uctívaný a oslavovaný.

6. Proč byli posláni k této události dva andělé, oděni světlými rouchy a v podobě lidí?

Zatímco svatí apoštolové hleděli v úžasu do nebe, najednou se před nimi objevili dva muži, oblečeni v bílá roucha. Tito muži byli andělé, kteří přijali lidskou podobu, aby nevyděsili Kristovi učedníky svou skutečnou podobou. Světlí byli tito „muži“ proto, aby se zjevila jejich čistota a jejich světlá a radostná zpráva, kvůli níž byli posláni z nebes. Sám Kristus, který nyní vystoupil do nebe, je před tím vyslal, aby skrze ně utěšil své učedníky v okamžiku, kdy pociťovali zármutek a bolest z odloučení od Něho. Kristus chtěl rovněž jejich prostřednictvím osvítit rozum svých učedníků, aby věděli, že již tehdy Pán neviditelně zasedl na pravici Boha Otce a že zase sestoupí na zem, aby soudil všechny lidi, živé i mrtvé.

7. Jaké poselství nám zanechali světle odění Andělé?

„Muži galilejští, co stojíte a hledíte do nebe? Tento Ježíš, který byl od vás vzat vzhůru do nebe, přijde stejným způsobem, jak jste ho viděli odcházet do nebe.“ (Sk 1,11) Co tato slova znamenají? Znamenají a konstatují skutečnost, že Pán, až přijde při Druhém a slavném příchodu na zem, přijde znovu ve svém neposkvrněném Těle, které přijal z čisté Panny Marie a které ponese stopy po ranách, jež přijal během svého Utrpění na Kříži. Nyní, jen vy nemnozí (apoštolové) Ho vidíte odcházet do nebe, když ale opět přijde, při Posledním soudu, uvidí Ho nahoře ve slávě v oblacích všechna pokolení země, jak sestupuje opět na zem. Tento slavný příchod vyvolá radost u těch, kteří žili spravedlivě, u všech, kteří patří k „blahoslaveným“, zatímco pro hříšné bude Jeho příchod důvodem k zármutku a trpkému bědování.

8. Jak ovlivnilo Pánovo Nanebevstoupení Jeho apoštoly a jak zapůsobilo na Jeho malé stádce věřících v době prvotní Církve Kristovy?

Když apoštolové vyslechli slova Spasitele a viděli Jeho vzdálení se na nebesa, vrátili se s radostí v srdci zpět do Jeruzaléma. Jejich radost byla vskutku veliká, protože definitivně poznali, že jejich božský Mistr je skutečný Bůh, který vstoupil na nebesa, avšak nikoli proto, aby opustil zemi, nýbrž aby ji sjednotil s nebem. Radovali se také proto, že dostali požehnání od svého Spasitele právě v okamžiku Jeho Nanebevstoupení. Díky tomuto požehnání se toto zprvu malé stádce věřících postupně rozrostlo, v prostoru a v času, a stalo se velkým společenstvím, svatou Církví. Díky milosti Ducha Svatého se toto rozrůstající se společenství věřících stalo součástí svaté Kristovy Církve, jež se rozšířila do všech částí tehdejšího světa.

9. Jaký měla událost Nanebevstoupení vliv na zástupy nebeských sil (anděly)?

Zatímco na zemi se Apoštolové postupně smiřovali s myšlenkou na odchod jejich božského Mistra, v nebi prožívali Andělé velkolepý svátek. Řády andělů, které sloužily Pánu zde na zemi, a nyní ho doprovázely při Jeho božském Nanebevstoupení, zvaly horní řády Archandělů, aby otevřely nebeské brány pro vstup krále Slávy. „Pozdvihnětež, ó brány, svrchků svých, pozdvihnětež se vrata věčná,“ praví král a prorok David a dodává: „aby vjíti mohl král slávy.“ (Ž 24,7) Vzhledem k tomu, že díky svému utrpení se Spasitel stal nejslavnějším a nejvyšším, jak uvádí sv. apoštol Pavel: „A když se ocitl v lidské podobě, pokořil se a stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho Bůh také povýšil nade všechno a dal mu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk aby vyznal ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán.“ (Fil 2,8-11), také proto musely být brány nebes nejvyšší ze všech, aby Ho důstojně uvítaly. Dalším důvodem je skutečnost, že slávu vítěze nad hádem (podsvětím) a smrtí nebylo možné vměstnat do prostoru malé Země, neboť tato sláva naplnila celá nebesa, a také proto požadovali Andělé, aby byli povýšeni, když se mezi nimi zjevil oslavený Kristus. Avšak horní řády Andělů, které pozorovaly, jak náhle na nebe vystupuje Kristovo lidské tělo, přepadlo zcela nečekaně velké překvapení. Neboť stejně jako je přemožen bázní nějaký člověk, který zde na zemi spatří Anděla, tak i beztělesní Andělé, když viděli toto Jeho Tělo, jak je přenášeno do oblak, chtěli pochopit onu podivuhodnou podívanou a opakovaně se chtěli přesvědčit, kdo je tímto Králem slávy? „Kdož jest to, jenž přichází z Edom ve zbroceném rouše z Bozra, ten ozdobený rouchem svým, kráčeje u velikosti síly své?“ (Iz 63,1) To znamená, že se ptali na to, kdo je ten, který přichází ze země, který je nyní oblečen do lidského těla jako do nějakého slavného červeného oděvu. Vysvětlení je nasnadě. Ten, který je pozemský, je přirovnáním k Edomu, a tělo, o němž je řeč, je připodobněním k místu Bozra. A zmínka o tom, kdo nyní slavně vystupuje na nebesa a je zbarven do červené barvy, ta se váže ke Kristovu Tělu, které neslo stopy po ranách na svých žebrech, rukách a nohách.

10. Proč vlastně zůstaly zachovány stopy po ranách na vzkříšeném Kristově těle?

Jak je vůbec možné, že na tomto neporušitelném Kristově těle zůstaly rány po Jeho utrpení? Díky Boží ikonomii spásy, která se zde projevila, byla odhalena tato nevyslovitelná a nadměrná Kristova láska k člověku. A sice, že ráčil nejen přijmout rány během svého utrpení, ale také je po svém Vzkříšení nadále na svém těle zachovat zcela zvláštním způsobem; na těle v té době již nepodléhajícímu tlení a rozpadu, a dokonce že je ukázal při svém Nanebevstoupení andělskému světu jako symboly svého utrpení a jako nesmazatelný důkaz své lásky k nám, lidem. Tyto své rány na svém přečistém těle nám zanechal také proto, aby nás poučil a pobídl, abychom nikdy nezapomněli na Jeho utrpení, které podstoupil, neboť když je budeme mít stále před očima, naše srdce se naplní láskou a vděčností k našemu Spasiteli, jakož i soucitem k Němu. Nic jiného totiž, jak praví svatý Jan Zlatoústý, není schopno v nás vyvolat tyto spasitelné účinky, jako když vidíme Boha, který nese na svém těle stopy po kříži až na trůn své vznešenosti. Podle blaženého Augustina si Spasitel ponechal své rány až do nebes, aby nám ukázal, že ani ve svém oslaveném těle na nás nezapomene, podobně jako nás kdysi ujistil o podobné věci přední z proroků: „Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou.“ (Iz 49,16) Tím budiž řečeno, že na nás nikdy nezapomene, protože nás bude mít vyryty nesmazatelným písmem na svých rukách a bude se za nás přimlouvat u Boha Otce. Dalo by se říci, že své rány zachoval až do svého slavného Nanebevstoupení také proto, aby nás poučil, že pouze skrze utrpení a bolesti budeme moci vstoupit do nebeského Království. Jelikož sám Bohočlověk Kristus byl povýšen prostřednictvím utrpení na Kříži a jelikož byl oslaven skrze potupnou smrt, jak bychom mohli my vstoupit do síně slávy, aniž bychom šli úzkou cestou ctností a aniž bychom snášeli zármutek a úzkost, ale i různá pokušení při našem dobrém zápase v Kristu? Něco takového je zcela nemožné.