“Tehdy bude nebeské království podobné deseti pannám, které vzaly své lampy
a vyšly naproti ženichovi.”
(Mat 25, 1-13)
Velký týden nebo jinak Svatý a velký týden či Strastný týden (řecky: Μεγάλη Εβδομάδα, cír. slov. Страстна́я седмица) je období liturgického roku Pravoslavné církve, které začíná Velkým pondělím a končí Bílou sobotou. Představuje věřícím všechny klíčové události naší spásy, které jsou završeny uskutečněním Tajemné (Poslední) večeře, Pánovým utrpením, Jeho smrtí na Golgotě, ale obsahuje rovněž události, které jim předcházely. Celkově lze říci, že hlavní a výrazný je zejména jeho eschatologický rozměr, který poukazuje na věci budoucí, na věčný život.
Velké úterý Strastného týdne je v byzantské tradici od nepaměti spjato s podobenstvím o deseti pannách.
Svatební (či hodovní) síň, kam chtělo vejít deset panen v evangelním podobenství podle svatého Matouše, je podobno záři, v níž „přebývají svatí“. Jak se odvážíme vstoupit do této síně my, nebude-li náš oděv svatební? Ti, jejichž duše nebude oděna do roucha utkaného z ctností, „budou vykázání a vyvrženi od andělů“, jak znějí slova služby Velkého úterý.
Prosme tedy Spasitele Krista, aby naši duši očistil svým božským utrpením, které je nám předkládáno v moudré péči naší svaté Církve prostřednictvím liturgických textů, modliteb, hymnů a jednotlivých bohoslužeb v tomto vskutku Velkém a Strastném týdnu.
Starec Efrém Arizonský (Filothejský)
Podobenství o deseti pannách je příkladným potvrzením naší lidské bezstarostnosti, která však může vést až k našemu podstatnému neúspěchu, v tomto případě k vyvržení z hodovní sítě, resp. v našem neúspěšném vejití do ní.
„Usnul jsem kvůli lenosti duše své, neopatroval jsem hořící lampu získávání ctností.“ Ano, s tímto pocitem přicházíme ke Kristu, Ženichu naší duše, a vyznáváme se z našeho připodobnění se „pošetilým pannám“, nikoli těm rozumným. Jediné, co nás může zachránit, je volání našeho srdce, aby Milostivý Pán „uvedl nás do svatební své síně, kde neustále zní jasný hlav slavících a opěvujících (Ho)“.
Kristus ve své lidumilnosti může svléci náš „oděv hříchu“, naše vášně, a přiodít nás „šatem slávy“. Může nás ozdobit Jeho vlastní krásou a učinit nás „zářícími spoluhodovníky v Jeho nebeském Království“.
Duše křesťana, duše činící pokání, která cítí svoji hříšnost a provinění, obrací svůj zrak k Ženichu naší Církve a vyznává se, že „nemá čisté roucho, zbělené vlastními slzami a pokáním“, jak praví starec Efrém Arizonský.
Podle starce Efréma nás tento náš bědný stav musí nutně přivést k slzám při pohledu na krásu „svatební hostiny“, kam chceme vejít, která však kontrastuje s naším vlastním oděvem, který není pro takovou událost dostatečné „čistý“ a „panensky zářivý“. Jak můžeme vejít dovnitř takové slávy, když postrádáme ty základní předpoklady.
Podobenství o deseti pannách s sebou nese svým způsobem silný eschatologický a současně nadmíru poučný rozměr. Království nebeské, Horní Jeruzalém, nebeský svět, věčná a proměně nepodléhající božská svatební hostina, v níž přebývá Bůh a v níž Ho Jeho andělé opěvují svými čistými hlasy: „Svatý, Svatý, Svatý, Bůh náš.“ To je ono místo, kam touží přijít lidská duše, která ovšem postrádá ctnosti, jež by ji na toto místo přenesly.
Starec Efrém říká, že kvalitu a krásu tohoto místa, této nebeské „svatební hostiny“, naopak cítí už od tohoto okamžiku duše očištěné slzami a pokáním. Takové duše vyhlížejí den, až budou moci do takových míst vejít a přebývat zde věčně.
Naopak, my, bídní lidé, kteří se zbavili posledních božských hřiven, a dokonce tu poslední, kterou jsme měli, jsme zakopali, nejsme podle starce Efréma dostatečně obeznámeni a necítíme ve svém svědomí tuto krásu Kristovy svatební hostiny. Naše duše ani tělo není dostatečně očištěno. A také proto „nevidíme krásu tohoto světa, který naopak zahlédl svatý apoštol Pavel,” který pravil: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“ (1Kor 2,9)
Do tohoto vznešeného místa, nebeské svatební hostiny, jsme zváni, abychom vstoupili, a nejen to, jsme vyzváni, abychom ji obývali spolu s anděly, spolu se svatými „od věků naleznuvšími u Boha zalíbení“… Nejde o místnost, ani síň, jde o Božské světlo, o nepřístupné Světlo Kristova božství, které tak zapůsobilo na svaté apoštoly na Hoře Tábor, kteří tehdy, ještě dokonale nepřipraveni a neočištěni, nevydrželi pohled na sílu této božské záře.
Náš oděv může zbělet pouze pomocí a péčí naší svaté Církve, jak dodává starec Efrém. A vděčíme za to především těmto svatým a velkopostním dnům, které nás přivedly do jedné velké arény ctností, v níž nám nejsou protivníky ani divoké šelmy, ani gladiátoři, ale naše vlastní slabosti, žádostivost, pýcha a obecně všechny hříšné vášně a sklony. Zde, naopak, jsouce dobře poučeni Božím slovem a potřeni „olejem radosti“, můžeme svádět zápas za očištění našeho nitra a za prosvětlení božským Světlem, které se nám dává ve svatých Tajinách.
Hlavním smyslem tohoto období a těchto svatých dnů je ve své podstatě „touha“ po dobru, kráse, po panenské čistotě, abychom se zkrátka zamilovali a zalíbili našemu nebeskému Ženichovi, který nás nemůže nikdy zradit či opustit, pakliže ho my sami neopustíme a nezradíme.
Krása našeho těla může odejít, může být odvanuta jakoby větrem a během času, naši duši a její krásu nemůže nicméně zničit žádná vnější síla, pokud my sami zůstaneme u „pramene života“, u Životodárné Trojice. Duch Svatý může očistit a zušlechtit i to, co je v našich očích již ztraceno a zničeno.
Starec Efrém říká, že „každý den, který je před námi, je jedním krůčkem přibližujícím se ke smrti“. Avšak podobně jako kapka vody může očistit a dodat občerstvení a sílu tělu, tak i slzy – slzy pokání činící duše – mají moc způsobit a dotknout se srdce, zbělet naše nitro, učinit naši mysl bez poskvrny. „Dokonce i slovo a každý náš projev může být zbělen a očištěn,“ jak dodává starec Efrém.
Poklekněme tedy a modleme se v pokoře. Modlitba je nástrojem, jímž je nám předáváno osvícení shůry. Jako se utekla ke Kristu tehdy ještě hříšná Marie Magdalská, a Pán ji od sebe neodehnal, ale přijal ji ve svém božském milosrdenství, tak čiňme i my. A využijme každou příležitost, abychom se vrhali ke Kristovým nohám a otírali je alespoň vlastními slzami, nemáme-li po ruce drahé myro. A jestliže neumíme činit modlitbu, naše pokání nás ji naučí. Tak jak jím byla naučena svatá Marie Magdalská, která, jak dodává starec Efrém, „před Kristem poklekla a její duše s Ním vedla hluboký dialog“.
A pak se tou nejdrahocennější vonnou mastí mohou stát právě naše slzy.
Kristus ji za tyto drahocenné slzy udělil odpuštění všech jejích poklesků a hříchů. Stejně tak je připraven postupovat u každého člověka, který se k němu navrátí. Také jemu Pán udělí své bohaté odpuštění.
Následujme tedy tento vzor a pokračujme po světlé cestě našeho pokání.
Starec Efrém říká, že někdy dospějeme do tak bídného stavu, že si sami zoufáme a říkáme, zda může vůbec Bůh přijmout a rozhřešit to, co jsme učinili. Na jedné straně máme pravdu. Zdá se to být téměř nemožné. Na druhé straně nesmíme zapomenout, že Boží milosrdenství je jako oceán, ba ještě větší, a v Jeho moci je se smilovat i nad tím největším z hříšníků, jehož poklesky se ztratí v hlubině jeho milosrdenství jako kapka v moři.
Před našimi zraky, na stěnách chrámů, na stranách knih, tam všude máme nespočetné příklady svatých, kteří byli daleko od Boha, ale jakmile činili upřímné pokání, byli spaseni a dosáhli vysokých úrovní svatosti.
Kristus nás očekává, neměli bychom se opozdit, ani být nepřipraveni a postrádat dostatečnou zásobu „oleje naší duše“, jímž jsou naše ctnosti, upřímné a opravdové pokání a touha po Bohu. Využijme v souladu s poučením starce Efréma všechen zbylý čas našeho života k pokání, neboť jedině tak se můžeme přiblížit k prameni svatosti a zbožštění.
„A když se Bůh dotkne našich očí, děkujme mu, pokořme se před ním a vyznejme se před Ním z naší slabosti.“ Věřme, že dokonce už jen to, že začneme činit pokání a uvěříme v Pána jako našeho Spasitele, „se děje působením Boží milosti“. Jestliže se v nás Boží blahodať neusídlí, nikdy se nezměníme.
Pomozme však také našim spolubližním, promluvme s nimi o Bohu, o lásce Otce nebeského, dodejme jim odvahu a naději. Když pomůžeme byť jen jediné duši, učiníme velkou almužnu – velké milosrdenství. Stejně jako ostatní lidé nám kdysi pomohli, je naší povinností, abychom udělali totéž i my.
„A proto nyní spěchejme, abychom vešli do Kristovy „svatební hostiny“, neboť ti, kteří spěchají a usilují o nebeské Království, ti je získávají,“ jak uzavírá své poučení v duchu Svatého písma starec Efrém Arizonský.
Amen
Podle bohoslužebných textů, poučení svatých a Písma svatého připravil MD
Hlavní bibliografický pramen:
Γέροντος Εφραίμ Φιλοθεΐτου «Η τέχνη της σωτηρίας», εκδ. Ιεράς Μονής Φιλοθέου, Άγιον Όρος, 2005.
