Ctihodný starec Porfýrij (1906–1991), světským jménem Evangelos Bairaktaris, se narodil 7. února roku 1906 na řeckém ostrově Evia v rodině zbožných rodičů Leonida a Heleny. Jeho otec byl žalmistou v místním chrámu a osobně se znal se sv. Nektáriem Eginským (+1921).
Rodina starce Porfýrije byla početná. Rodiče byli chudými zemědělci a často měli problémy s obživou. Tatínek starce Porfýrije musel proto odjet za prací do Ameriky, kde pracoval na stavbě Panamského průplavu. Malý Evangelos se narodil jako čtvrté z celkem pěti dětí rodu Bairaktarisů. Již jako malý chlapec musel tvrdě pracovat, a sotva ukončil první třídu základní školy, začal pást na horách ovce. Bylo mu teprve osm let, když byl poslán za prací k příbuzným, kteří vlastnili obchod v athénském přístavu Pireus.
Po setkání s jedním mnichem ze Svaté Hory sám zatoužil stát se mnichem, tajně proto opustil práci v obchodě a odjel do Zahrady Přesv. Bohorodice, jak se Svaté Hoře říká. Chtěl se podobat, jak později přiznal, sv. Janu Kalyvitovi, jehož život často četl a měl ho obzvláště rád. Na cestě za svým snem se zastavil v kelii sv. Georgia Kavsokalyvita, kde až do svého odchodu ze Svaté Hory žil jako poslušník dvou starců, bratrů Pantelejmona, jenž byl současně jeho duchovním otcem, a Joanikia. S velkou láskou a duchem odevzdanosti se podřizoval duchovním radám svých starců, kteří byli, jak často říkával, velmi přísní.
Ve věku 14 let se stal mnichem a přijal jméno Nikitas. Po dalších dvou letech přijal velkou schimu a spolu s ní dostal od Boha velké dary: starec měl dar prozíravosti a neustálé modlitby. Poté, co mladý Porfýrij dosáhl 19 let, velmi vážně onemocněl, a definitivně musel ze zdravotních důvodů Svatou Horu opustit. Vrátil se tedy zpět na ostrov Evia a usídlil se v klášteře Levkon, zasvěceném sv. Charalampiovi. O rok později jej vladyka Porfýrij ze Sinaje vysvětil na kněze a dal mu své jméno: „Porfýrios“. Na témže místě se starec ve svých pouhých 22 letech stal i zpovědníkem. Další tři roky svého života prožil v opuštěném klášteře sv. Nikolaje na Evii.
V roce 1940, před započetím 2. světové války, se přestěhoval do Athén, kde působil jako kněz a duchovní na Athénské poliklinice. Jak sám vyprávěl, prožil zde dlouhých 33 let, které prošly jako jeden den, v neustálé péči o duchovní zdraví svých pacientů, kterým den co den poskytoval útěchu v jejich nemoci.
Od roku 1955 žil na předměstí Athén, staral se o kousek zemědělské půdy, a nadále vykonával své kněžské poslání. V létě v roku 1979 začal pracovat na uskutečnění svého dlouholetého snu: založení kláštera Proměnění nedaleko Athén. Přestože byl již velmi nemocen a téměř oslepl, na sklonku svého života, v roce 1990, se tento sen stal skutečností.
V posledních letech života se starec pomalu připravoval na svůj odchod k nebeskému Otci. Velmi si přál odejít zpět na Svatou Horu Athos, do prostředí své milované Kavsokalyvie, aby odevzdal svoji duši Kristu tam, kde dříve tiše žil, skrytý před světem. Jeho blízcí často slyšeli, jak praví: „Snažím se, abych aspoň nyní, když jsem zestárl, mohl na své Hoře zemřít.“
A vskutku, časně zrána 2. prosince 1991 předal ve své kavsokalyvitské kelii blažený starec Porfýrij svoji smířenou duši Pánu, nepřestávaje opakovat slova Kristovy velekněžské modlitby: „Aby všichni byli jedno…“, slova, která tolik miloval a často opakoval. [1]
MD
[1] Více viz ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΠΟΡΦΥΡΙΟΣ ΚΑΒΣΟΚΑΛΥΒΙΤΗΣ. Βίος και λόγοι. Ιερά Μονή Χρυσοπηγής, Χανία 2003.
