Ctihodný vyznavač Alexandr Sanaksarský
památka 14. /. 27. srpna v den zesnutí, 5. / 18. září v den vyzdvižení jeho svatých ostatků
a v den památky svatých nových mučedníků
a vyznavačů ruských
Ctihodný vyznavač Alexandr Sanaksarský (světským jménem Georgij Andrejevič Urodov) se narodil 4. dubna roku 1882 ve vesnici Nevežkino, v Čembarském újezdu Penzenské gubernie, v rodině zemědělce.
Už jako mladý se stal poslušníkem v Sanaksarském monastýru¹ a 30. srpna 1911 zde byl postřižen na mnicha se jménem Alexandr, na památku blahověrného knížete Alexandra Něvského. Zanedlouho byl rukopoložen i na jeromonacha.
Když mu bylo třicet let, stal se ekonomem monastýru. V květnu 1915 zesnul představený monastýru archimandrita Augustin a bratři na společném shromáždění vybrali v tajném hlasování za svého představeného právě Alexandra. Brzy na to mu světitel Kirill (Smirnov)², budoucí nový mučedník, udělil hodnost igumena. V tom okamžiku mu bylo 33 let.
Jako představený Sanaksarského monastýru však nepůsobil dlouho. Ze všech svých sil se snažil navrátit monastýr k přísnému mnišskému typikonu, podle kterého monastýr žil při ctihodném Theodorovi Sanaksarském³. Ne všem se však tento způsob vedení monastýru líbil, jelikož duch té doby, který byl plný bezbožnosti, anarchie a revoluce, pronikl i za monastýrské stěny. Duchovní křeč, která zasáhla celou Rus, neminula ani tento monastýr. Část bratří začala psát dopisy k archijereji a světské moci, a ačkoli se obvinění proti otci Alexandrovi nepotvrdila, igumena Alexandra nakonec sesadili a zbavili jeho hodnosti představeného. Zákonně zvoleného představeného igumena drželi o samotě zamčeného v jeho kelii.
Když vytrpěl pronásledování od lživých bratří v monastýru, přešel igumen Alexandr potom do Kazaňské eparchie, kde ho jeho duchovní rádce a učitel vladyka Kirill (Smirnov), v té době už metropolita Kazaňský, určil za představeného Sedmijezerské poustevny Přesvaté Bohorodice⁴, kde získal hodnost archimandrity.
V době, kdy začalo svoji aktivitu tzv. Obnovlenecké hnutí⁵, archimandrita Alexandr aktivně proti tomuto proticírkevnímu nátlaku vystupoval. Byl také proti tomu, aby se brali (kradli) z chrámů církevní cennosti, tak jak to bylo dovoleno a uskutečňováno tehdejší bolševickou vládou a mocí. Otevřeně odmítl platit daně za to, že využívá místnosti pod chrámem, a říkal, že žádná vláda ani moc nemá právo brát peníze za monastýrské nemovitosti, které patří monastýru. Našli se však falešní svědci, a to jak z duchovenstva, tak i z řad laiků, čehož výsledkem bylo, že otec Alexandr byl roku 1928 uvězněn. Byl obviněn z antisovětské propagandy a agitace. Svoji vinu nepřiznal. Byl uvězněn a umístněn do tzv. Soloveckého tábora zvláštního určení⁶, na tři roky. Když se mu končila doba vězení, byl vysídlen na Ural. V roce 1938 pak mohl odcestovat do Kirovské oblasti, kde sloužil jako představený chrámu ve vesnici Sobolevka. V tomto chrámu sloužil 26 let. Když i tento chrám byl bolševiky nakonec uzavřen, zůstal žít v domě u chrámu a začal pracovat jako dřevorubec v tzv. Lespromchozu (Lesní průmyslové družstvo). Nadále však tajně sloužil jako kněz u sebe doma. Za duchovní pomocí se na něj obraceli nejen obyvatelé vesnice, ale i lidé z celého okolí, měli jej v úctě jako duchovného starce, který je prozíravý a umí pomoci v jejich nouzi.
Po dlouhou dobu byl ve skupině tzv. nevzpomínajících⁷. Roku 1955 archimandrita Alexandr přijal volbu Patriarcha Alexije I. (Simanského) a sjednotil se s Ruskou patriarší církví, jak o tom sám napsal ve svém poslání představenému Kirovské eparchie, arcibiskupovi Venjaminovi (Tichonickému), spolu s prosbou o mnišský pohřeb po svém zesnutí. Archimandrita Alexandr pak zesnul v den svátku Vynášení uctívaných dřev životodárného Kříže Pána (1./14. srpna) roku 1961. Byl pohřben při shromáždění velkého počtu věřících a místo jeho pohřbení se stalo místem, kam od té doby věřící chodili pro duchovní útěchu. Zachovalo se mnoho svědectví o pomoci starce Alexandra různým věřícím jak za jeho života, tak po jeho zesnutí.
Roku 2001 byly svaté ostatky starce Alexandra vyzdviženy ze země a nyní se nacházejí v Sanaksarském monastýru. Po přenesení jeho svatých ostatků do monastýru byl otec archimandrita připočten k zástupu svatých jako ctihodný vyznavač a byl zahrnut do Sboru svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských 20. století.
připravil o. Marek Malík
Poznámky pod časou:
¹ Sanaksarský monastýr v čest památky Narození Přesvaté Bohorodice
Založen roku 1659, na levém břehu řeky Mokši, v blízkosti města Temnikova. Místo pro monastýr věnoval dvořan Luka Evsjukov a pozval do něj ze Staro-kadomského monastýru jeho prvního zakladatele a představeného ctih. Theodora (Ušakova).
² Svt. Kirill (Smirnov), metropolita Kazaňský a Svijažský, nový mučedník
Zastřelen 20. listopadu 1937, spolu s metropolitou svt. Josifem (Petrovychem) a biskupem svt. Evgenijem (Korbanovym). Památka 7. / 20. listopadu.
³ Ctihodný Theodor (Ušakov) Sanaksarský
Jeho památka se slaví 19. února / 4. března v den zesnutí a 21. dubna/ 4. května v den vyzdvižení svatých ostatků. Pocházel z dvořanského rodu. Mnišství přijal v Alexandro-něvské lávře roku 1748, jeho mnišského postřihu byla přítomna carevna Jelizaveta Petrovna (vládla 1741 – 1762); postřih vykonal představený lávry arcibiskup Theodosij (Jankovskij), Petrohradský a Šlisselburgský. Roku 1757 po vlastní prosbě odešel do Sárovské poustevny, v roce 1764 byl ustanoven představeným Sanaksarského monastýru. Zesnul roku 1791 a v roce 2004 byl připočten k zástupu svatých.
⁴ Sedmijezerská poustevna Přesvaté Bohorodice
Mužský pravoslavný monastýr v Kazaňské eparchii severně od Kazaně, v republice Tatarstán. Založena roku 1613 mnichem Evfimiem, který se sem přestěhoval z Velikého Usťjugu a přinesl si s sebou ikonu Matky Boží, která později získala pojmenování Sedmijezerská a která roku 1654 zachránila místní obyvatelstvo od morové nákazy. Na památku této události byla založena tradice každoroční pouti, která se koná 25 června /8. července ze Sedmijezerské poustevny do Kazaně. Roku 1928 byla poustevna uzavřena a zničena, místo poustevny bylo využíváno zemědělským družstvem. V roce 1996 bylo to, co z poustevny zůstalo (malý chrám sv. Evfimije Velikého a svt. Tichona Zadonského) navráceno Církvi. V monastýru se dnes nachází kopie ikony Matky Boží Sedmijezerské (originál se nachází v Petro-pavlovské katedrále v Kazani) a ostatky ctih. Gabriela (Zyrjanova) Sedmijezerského.
⁵ Obnovlenci, obnovlenectví
Tzv. Obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské pravoslavné církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení Církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny své snahy se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo.
⁶ Solovecký tábor zvláštního určení
Za sovětského Ruska v roce 1920 byl tento tábor založen na Soloveckých ostrovech (Solovky – skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska.) Byl to jeden z největších nápravně pracovních táborů – tzv. Gulagů.
⁷ „Nevzpomínající“
Takto byli neoficiálně nazýváni ti duchovní a věřící, kteří, když byla roku 1927 vydána tzv. Deklarace metropolity Sergije, přestali při bohoslužbách vzpomínat metropolitu Sergije (Stragorodského). Tzv. Deklarace metropolity Sergije z roku 1927 – přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího Posvátného Synodu, o vztahu Pravoslavné ruské církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti k sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas.
Podle:
