Starec Eusebios Giannakakis
Jedna věc představuje skutečně velké nebezpečí pro náš duchovní život. Je jím návyk, strašný a nebezpečný návyk a upadnutí do stereotypu.
Nedovolme, abychom si navykli ani na svatou liturgii, ani na čtení žalmů, ale ani na Kalich života…
Snažme se pociťovat úctu a bázeň vždy, když se koná svatá liturgie. S velkou odevzdaností, citlivostí a vděčností Bohu. Buďme tehdy velmi opatrní.
Je něco takového vůbec možné?
Možné to je, nicméně návyk a jistý stereotyp v modlitbě a při konání svaté liturgie je velkým nebezpečím.
Když se ale člověk snaží cítit Pána ve své blízkosti a žije pro svůj duchovní ideál, nikdy se mu tato aktivita nestane pouhým návykem.
A když někdo naplňuje například své modlitební pravidlo, a byť by to bylo jen neúplně, pokud to však činí s hlubokým uvědoměním, zápalem, ale současně s citlivostí, vážností a čistotou, Bůh jeho duchovní práci přijme jako deset dlouhých modlitebních pravidel.
Jen mějme neustále naši mysl a myšlenky obrácené k Bohu, snažme se Ho cítit na blízku.
Pak Hospodin naši duchovní práci požehná a posvětí.
Usilujme, aby naše životní cesta a ideál vedly mimo slabosti a ústupky, mimo jakékoli kompromisy ve věcech duchovních. Hledejme život čistý a tajemný.
Ať se náš život provoní po duchu modlitby, úcty a služby Bohu, po duchovním zápasu, který bude Bohu milý.
Nechť nás toto všechno ujistí o tom, že jsme v našem duchovním povolání vytrvalí a že zachováváme onu svatou závěť, kterou nám Pán zanechal.
připravil a přeložil MD
Zdroj: Diakonima.gr a Romfea.gr
