Z učení a kázání v blahé paměti zesnulého
archim. Georgia Grigoriatského
(+2014)
Při hlubším bádání a reflexi nad stavem dnešní společnosti můžeme dojít k závěru, že obecným problémem dnešní doby se zdá být lhostejnost nejen vůči tradici a tradičním hodnotám, ale současně i vůči jakékoli kontinuálnosti hodnot.
Lidé často hledají své vzory v pochybných zákoutích a lákavých pokušeních nové doby, ve spiritualitách „tajemného a nepoznaného“ Východu, a proto zůstávají nedotčeni výzvou evangelní prostoty, jejíž hlas často zapadá pod vrstvou jiných, daleko průbojnějších klišé, které mají za cíl odvést člověka od pravých a skutečných hodnot.
Avšak jedině v křesťanství, čili v Církvi, může člověk zrealizovat své lidství, neboť pouze v ní může nalézt „společenství Boha s lidmi“ a dosáhnout zde „nejvyšší schopnosti svého bytí“, čili theosi. Jedině Církev mu „dává možnost dosáhnout skutečného lidství“[1], jak svědčí archim. Georgios Grigoriatský.
Autor příspěvku s archim. Georgiem v jeho pracovně
(Monastýr sv. Řehoře, Sv. Hora Athos, 2007)
„V Církvi totiž existuje možnost zakusit mystickou zkušenost Boha.“[2] Člověk naopak nemůže dosáhnout zklidnění a vnitřního uspokojení pouze prostřednictvím nějakého vnějšího vztahu s Bohem. „Neboť člověk byl stvořen k tomu, aby se stal zamilovaným ve vztahu s Bohem.“[3] Božská láska (erós), jak říkají svatí Otcové, „je nezbytnou potřebou lidské duše.“ Jak lze vidět, tento (v duchovním smyslu chápaný) erotický vztah – jako nejvyšší možný stupeň lásky mezi Bohem a člověkem – je něčím, co přináší skutečný pokoj člověku.[4] Tento vzácný, tajemný vztah s Bohem, tento božský erós je spolu s mystickým životem a zkušeností Boží blahodati darován a současně vyvěrá ze života založeném na účasti na svatých Tajinách a neustálé modlitbě, jakož i na veškeré další nezbytné asketické praxi Pravoslavné církve, kterou nám předávají svatí Otcové a Filokalie.
Archim. Georgios ze Svaté Hory Athos svědčí o tom, že Kristova blahodať nám nabízí nebeské zkušenosti, a to všem pravoslavným křesťanům, kteří vedou „dobrý zápas“ v Kristu. A také proto není třeba vyhledávat jiné, zdánlivě spasitelné zkušenosti, abychom se v jejich důsledku nemuseli zbytečně namáhat a ztrácet náš drahocenný čas. Daleko potřebnější je spíše projevit naši vděčnost, a to vděčnost nikoli vynucenou, ale pramenící z čisté a upřímné lásky křesťana; z lásky, která jeho srdce naplňuje současně slzami radosti i smíření.
Svatá Hora Athos
Archim. Georgios zdůrazňuje, že církev, v níž absentují věřící (její členové – ať již pastýři, mniši či laici), mající zkušenost osobního společenství s Bohem, snižuje svoji hodnotu a převrací se na roveň ideologie, mravokárství a končí na úrovni církevně neplodné antropocentrické instituce. Jestliže lidé nenaleznou tuto zkušenost v Církvi, aby utišili svou žízeň a hlad po duchovní pravdě, budou se pak utíkat k mělkým vodám a pomyslným rájům mimo hranice Církve. Nákaza plynoucí z těchto míst však může být z duchovního hlediska často smrtelná.[5]
MD
[1] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Οι συμερινοί νέοι δυσκολεύονται να πλησιάζουν γενικά την Εκκλησία (online). [2011-08-25]. Dostupné na internetu:
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž.
[4] Viz tamtéž.
[5] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Ο ρόλος του Ορθοδόξου μοναχισμού στην μακραίωνα ιστορία της Εκκλησίας. In: Ο ΟΣΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ, Άγιον Όρος 2001, roč. Β΄, č. 26, s. 37.