Η Ορθόδοξη Εκκλησία του Αγίου μάρτυρα Βάτσλαβ, Πρίγκιπα της Βοημίας

Přesto, že pravoslavných křesťanů v daleké Jižní Koreji je jen hrstka (podle neověřených informací jich žije v téměř 50 milionové Koreji přibližně 3 tisíce), jejich víra již stačila zapustit silné kořeny. Snad nejsilněji se provázanost a věrnost tradici Pravoslavné církve projevuje při svátku, který též jinak nazýváme „Oslava pravoslaví“ a který se koná vždy první neděli Velikého postu.

V katedrálním chrámu svatého Mikuláše v hlavním městě Koreje, Soulu, se v Neděli Pravoslaví koná vždy slavnostní archijerejská liturgie, kterou slouží řecký pravoslavný biskup Ekumenického patriarchátu (v současnosti vladyka Ambrosios), v jehož působnosti se korejská pravoslavná komunita od roku 1955 jurisdikčně nachází.

Pravoslavní věřící Koreje vždy doslova a do písmene naplní svou soulskou katedrálu, aby si připomněli a prožili svátek znovunastolení úcty svatých obrazů (ikon) a zúčastnili se tradičního průvodu na konci svaté liturgie.

A co přitahuje dnešní Korejce k pravoslavné víře?

– Základním motivem jejich zájmu je pravoslavná bohoslužba, která je oslovuje a současně přitahuje. Jedna protestantská profesorka korejštiny v jednom rozhovoru uvedla tato slova: „My v protestantských církvích hodně mluvíme, ale málo se modlíme. Vy, pravoslavní, se ale hodně modlíte, a mluvíte a kážete méně.“

Zdroj: Orthodoxia.info a Dogma.gr

MD

K pojmu pravoslaví

Nejmarkantněji se síla pravoslaví projevila v oslavě pravoslavnosti, pravoslavného vyznání a věrouky, ve vítězství Církve nad ikonoboreckou herezí, jakož nad všemi potenciálními herezemi, které by kdy v dějinách Církve vznikly. V první neděli Velkého (velikonočního) půstu se každoročně koná slavnostní “obřad anathemy“, kdy se opakuje vyloučení všech v historii odsouzených heretiků z Církve a současně se provolává sláva těm, kteří víru navzdory pronásledování zachovali neporušenou i pro další generace. Na tento svátek ve svých vzpomínkách odkazuje i český obrozenec: K. H. Borovský, který byl osobně přítomen a účastnil se tohoto liturgického činu v Uspenském saboru (chrámu) v roce 1845 v Moskvě.[1] Ve všech pravoslavných chrámech se při této příležitosti provolává sláva těm, kteří zachovali „orthodoxii“ oproti nesprávné oslavě Boha, lexikálně vymezené v řečtině jako „kakodoxie“ (csl. zloslávije): „Utečme od zhouby nesprávně oslavujících (Boha), prosvětleme naše srdce září Pravoslaví, a Boha oslavme.“[2]; „Od bezbožnosti ke zbožnosti se navrátivše, světlem mysli jsouce osvíceni, v duchu žalmů pozvdihněme ruce k jásotu, přinesme s díkůčiněním chválu Bohu…“[3]; „Správně se zobrazuje a uctívá obraz našeho Pána, kterému se klaníme, a Církev opět získává smělost zbožně oslavovat Spasitele…“[4].[5]

Již samotné slovo pravoslaví svědčí o jeho pravdivosti, o správném (pravdivém) způsobu oslavy a uctívání Krista jako dokonalého Boha a dokonalého člověka; v této souvislosti se v pravoslavné teologii užívá pojmu „bohočlověk, boholidství“ (Θεάνθρωπος, Θεανθρωπότητα), který odkazuje na dvě přirozenosti v jedné Kristově hypostázi.

Svatý Athanásios Sinajský říká: „Pravoslaví je neklamný názor o Bohu a stvoření, pravdivé pojetí všehomíra, mínění o věcech tak, jak jsou.“[6] Pravoslaví (řecky Ορθοδοξία) – orthé (ορθή) a dóxa (δόξα) znamená správné, pravdivé vyznání (doslova myšlení) a slávu; přičemž oba dva tyto výrazy spolu úzce souvisejí. „Pro zachování víry,“ jak uvádí řecký pravoslavný metropolita Jerotheos (Vlachos), „použili svatí Otcové a apoštolé vymezení víry (řec. όρος) a dogmata. Jestliže přijímáme tato dogmata a vymezení „pravdivosti“, pak přijímáme zjevenou víru a zůstáváme v Církvi, abychom mohli být uzdraveni.“[7] Duchovnost je v pravoslaví vnímána vždy ve vztahu k Duchu Svatému, od něhož čerpá svou živoucí energii. Svatí jsou nositeli pravoslavné duchovnosti a jsou jejím vlastním a nejcharakterističtějším vyjádřením. Svatí nejsou v pravoslaví chápáni pouze jako lidé dobří či mravní, nýbrž především jako ti, „v nichž přebývá Duch Svatý“[8], a v souladu s tím jsou označováni výrazem „duchonosní“ (θεοφόροι).

Pravoslaví je tedy pravou oslavou Boha v člověku a skrze člověka, jde ale současně o správné uctívání a oslavu člověka v Bohu a od Boha; oslavu jeho věčné slávy – té slávy, kterou Pán připravil od věčnosti těm, kteří ho milují. Pravoslaví je rovněž pravou vírou a ctnostným životem, plností života v ctnosti a ve víře, jak byl zjeven a ztělesněn v nádherné osobnosti Ježíše Nazaretského. Metropolita Amfilochije zdůrazňuje, že pravá víra a ctnost jsou od sebe navzájem neoddělitelné, podobně jako je v Kristově osobě nerozdělitelný Bůh a člověk. „Jako nemůže ani strom plodit ovoce bez svých kořenů, stejně tak, v pravoslavném chápání, nemůže ani náš křesťanský život přinášet dobré ovoce, schází-li pravá víra.“[9] A to ostatně potvrzují také slova svatého Cyrila Jeruzalémského, který k tomu výstižně dodává: „Dogmata bez dobrých skutků nejsou Bohu příjemná, ale ani dobré skutky konané bez správných dogmat nejsou Bohem přijímané.“[10]

Citováno z publikace “Pravoslavné křesťanství” PCO v Brně (2012)

Prameny:

[1] BOROVSKÝ, H. K.: Svátek pravoslavnosti. Otištěno v časopisu Česká Včela, č. 20. a 24. VI. 1845, č. 45. a 50. Dostupné na internetu: http://www.pravoslav.gts.cz/liturg/havlicek.htm.

[2] Губительства тлетворнаго избегше злославных, православия сиянием, сердцами просветимся вернии Бога славяще.

[3] Из нечестия во благочестие прешедше, и светом разума просветившеся…

[4] Пишется и почитается верно покланяемый образ Владыки…

[5] Z textu služby na počest oslavy ikon, viz Vítěství Pravoslaví: Dostupné na internetu: http://days.pravoslavie.ru/rubrics/canon326.htm?id=326.

[6] IEROTHEOS, metropolita (Vlachos): Pravoslavná spiritualita, PBF v Prešově, 2006, s. 13.

[7] Tamtéž, cit. dílo, s. 14.

[8] Tamtéž, cit. dílo, s. 19.

[9] АМФИЛОХИЈЕ, РАДОВИЋ (Митрополит): Значај Православља младе данас, cit. dílo, s. 362.

[10] ΚΥΡΙΛΛΟΥ ΙΕΡΟΣΟΛΥΜΩΝ: Κατηχήσεις 4, 2: PG33, 465b. Citováno podle ZOZUĽAK, J.: Filozófia, Teológia, Jazyk. Prešov 2005, s. 267.