Dvě cesty ke křesťanské dokonalosti: manželství a mnišství

Podle učení starce Porfýrije (Kavsokalyvita)

To, co starce Porfýrije Kavsokalyvita[1] charakterizovalo nejvíce, byl jeho osobitý a současně originální přístup, který zaujímal ke každému věřícímu. Starec Porfýrij promlouval podobně jako starec Paisij do lidské duše a podle duchovního stavu toho kterého věřícího navrhoval moudrá a praktická řešení pro jeho život. Podobně radil i těm, kteří za ním přišli, aby jim ulehčil od starostí a pochybností, zda zvolit mnišský život či zda se rozhodnout a přijmout život manželský.

Starec Porfýrij jim tehdy říkal: „Všechno patří Kristu, minulost, přítomnost i budoucnost, v nichž se projevuje Boží prozřetelnost, která se děje i v případě té nejmenší a nejnepatrnější věci v našem životě. Možná, že brzy založíš rodinu, nebo se zasvětíš (Kristu) pro mnišský život. Je však také dobře možné, že se nestane ani jedno, ani druhé, a ty zůstaneš doma, jak je tomu právě teď.“[2]

Starec přitom nikdy nenechal pochybujícího a nešťastného člověka v úplné bezradnosti. „Můžeš se zachránit i takto,“ říkával starec s odkazem na daný stav, v němž se věřící nacházel, a dodával: „musíš především milovat Krista, neboť on přinese řešení, které pro tebe bude nejvíce užitečné, a promluví o tom jasně do tvé duše. Příliš se proto nermuť.“[3] Z výše uvedeného citátu je patrno, že pro Hospodina neexistují žádné neřešitelné situace, neboť On je všemocný a miluje své stvoření, a proto žádná dobrá duše nezůstane před Bohem v nesnázích, má-li lásku k našemu Pánu a upřímně touží se s ním sjednotit. Když starec Porfýrij hovořil o mnišské cestě v protikladu k cestě manželského života, říkával: „Před Božím zrakem má stejnou váhu jak manželství, tak mnišství, je pouze důležité, aby lidé žili a plnili Boží přikázání.“[4]

Starec Porfýrij dokázal díky svému jemnému a vzácnému duchovnímu daru rozlišování (dobra od zla) vyřešit i další složitý případ, s nímž za ním jednou přišel nějaký otec spolu se svým synem, který se chtěl stát mnichem, ačkoli mu v tom jeho otec vytrvale bránil. Starec Porfýrij jim proto při této příležitosti vyprávěl příběh o jednom otci, který rovněž bránil svému synovi, který se rozhodl pro mnišskou cestu. Jelikož mu však jeho otec bránil a vyhrožoval, syn otcovu nátlaku nakonec podlehl a oženil se. Kvůli velkému zármutku a pochybnostem, jež tohoto syna (podle starcova vyprávění) sžíraly, nakonec velmi těžce onemocněl, a poté, co u něj lékaři objevili rakovinu, tento mladý muž nakonec zemřel. Zanechal po sobě ženu a děti. Starec Porfýrij zdůraznil, že „odpovědným za synovu smrt byl především jeho otec, který nectil synovo svobodné rozhodnutí, tedy svobodu, jež jako „vzácný dar“ Bůh každému z nás udělil.[5]

Po chvíli se starec Porfýrij obrátil k tomu mladému muži, který za ním se svým otcem přišel, a vyprávěl mu jiný příběh. Byl jednou jeden mladík, který se ještě před tím, než dostudoval, chtěl stůj co stůj stát mnichem, a snažil se toho dosáhnout různými způsoby navzdory vůli svých rodičů, nabádajících ho, aby nejdříve dostudoval a dozrál. On však nikoho z nich neposlouchal a utekl z domu. Stal se skutečně mnichem, avšak za několik let zjistil, že mnišství nepřijal a nemiloval upřímně, ale pouze povrchně, takže kvůli tomu nemohl obtížný mnišský život vydržet. Odešel tedy zpět do světa a oženil se, ale navzdory tomu, nebo snad právě kvůli tomu, co se stalo, se nyní za svou minulost stydí a nevychází z domu ven.[6] Tímto způsobem udělil starec každému z obou mužů, otci i synovi, jiný příklad, aby oba přivedl ke správnému uvažování, a navíc se za oba dva, které nakonec propustil, modlil, aby se ve všem děla především Boží vůle.

Hovoříme-li o sociálním přínosu a obecné roli mnišství ve společnosti, nesmíme zapomínat, že význam mnišství je mnohým z nás skrytý a často nekoresponduje s obvyklými představami o tom, co je světu prospěšné, a co nikoli. Starec Porfýrij v jedné své besedě s jedním bohatým a váženým mužem podal vysvětlení k tomu, že mniši nehledí pouze na spásu své vlastní duše, ale cítí povinnost „lásky“ pečovat vhodnými duchovními způsoby rovněž o spásu všech ostatních lidí. Když si starec vyslechl stížnosti tohoto muže, který si stěžoval na to, že mniši nemají skutečnou lásku a dbají jen a jen o svůj vlastní duchovní prospěch, starec Porfýrij mu tehdy na to odpověděl: „Ctěný pane, vy hovoříte tak, že vaše slova, která vycházejí z vašich úst, vcházejí přímo do uší ostatních lidí. Zatímco mniši, když hovoří, jejich slova vcházejí nejprve do Božích úst a teprve poté se dostávají do lidských uší.“[7] Starec odvětil tomuto muži pomocí jedné jediné fráze jednoho dávného mnicha Svatohorce: „Problém nespočívá v tom, že se mnich musí vyskytovat v naší blízkosti, nýbrž blízko Bohu. Neboť čím více se mnich přibližuje Bohu, tím blíže se nachází v naší blízkosti.“[8]

Vysoké nároky na správný mnišský život

Starec Porfýrij nikdy otevřeně, a snad také záměrně neříkal, zda je povolání k mnišskému životu vyšší anebo hodnotnější než manželství, hovořil pouze o tom, že mnišství je znamenité a velkolepé poslání. A skutečně, zde jsou jeho autentická slova: „Mnišský život je velká věc! Velmi velká a významná!“[9] Starec nazýval mnišství „velkým posláním“, „velkou věcí“ a věnoval mu slova jako „velké, vysoké, božské, tvůrčí…“. Ano, z pohledu starce Porfýria byl mnišský život především tvůrčím životem, nejvyšší filozofií, jak se o něm mimo jiné vyslovil již sv. Jan Zlatoústý. Mnišský život považoval starec Porfýrij v souladu s názory ostatních svatých a bohonosných otců za „život andělský“. Aby však žil mnich skutečně řádně, „musí mít mnišské vědomí“, říkával starec. Musí zkrátka žít v souladu s tím, co je považováno a ustanoveno jako „pravidlo“ mnišského života. Mnich musí žít zcela a vším oddán Bohu, „žít tiše, mlčenlivě, modlíce se ve své mysli, uskutečňujíce askezi a poslušnost“[10]. Starec také zdůrazňoval, že mnich musí ve všem sloužit ke slávě Boží, vždy musí mít na paměti, čemu se při mnišském postřihu zavázal, a vždy zachovávat kanonické předpisy a pravidla. Co z mnišského života a způsobu myšlení vyplývá zejména, je především percepce a smysl života, resp. smrti. Mniši nemohou žít s myšlenkou a s hrůzou ze smrti a z věčného zatracení v pekle. „Mnišství musí být odchodem (ze světa), nikoli negativním, nýbrž odchodem vyvolaným Božím erótem, službou a úctou k Bohu.“[11]

Okolnosti odchodu mnicha z tohoto světa do pustiny

Starec, když hovoří o odchodu mnicha ze světa, ze světa do pustiny, uvádí a vysvětluje hlavní důvody, proč asketa svět opouští. Odchází do poustiny „a obětuje tomu všechno, i svůj oddech, jen aby mohl zakusit Boží blahodať, naleznout útěchu, ocitnout se v Kristově objetí, aby se s ním mohl sjednotit, aby zakusil přátelství (doslova soudružnost: συντροφιά) s Bohem, jednotu s Ním, ale rovněž aby mohl navázat jednotu s ostatními, podobně jako Svatá Trojice, jako tři Osoby Svaté Trojice, které vytvářejí božskou jednotu.“[12] A kvůli tomu opouští každý asketa svět, avšak nikoli s pocitem beznaděje či zoufalství. Ve svém osamění, na poušti svých pochybností, zůstává sám, mučí se, přesto všechno však neodchází do pustiny ze zoufalství. Tento svět, nepřátelský vůči svatému Evangeliu a Kristovým přikázáním, opouští s velkou útěchou a s pocitem soudružnosti a blízkosti ke všem, kteří v tomto světě zůstávají. „Jeho blízkými přáteli a spoludruhy se tak stává nejen celá příroda, ale i ptáci a zvířata. Všichni svatí, mučedníci a andělé. Největším druhem na jeho cestě a společností je však Panagie (Přesv. Bohorodice) se svým Synem.“[13]

Starec, dobře obeznámený s myšlením lidí své doby, kteří v mnišství spatřovali zcela prázdnou a nepotřebnou a nikomu neužitečnou věc, opět a opět s trpělivostí vysvětloval velikost mnišského života, který velmi užitečně působí na společenskost a vzájemné sociální vztahy (soudružnost) mezi lidmi. „Celou tu dobu, během níž byla Církev zachována, vděčí za to především mnišství. Neboť ten, kdo přichází do monastýru a vše odevzdává Kristu, vchází (ve své podstatě) do Církve.“[14] Je možné, že někteří namítnou: „Cožpak ti, kteří žijí osaměle v nějaké jeskyni, mohou nějak pomoci dnešnímu světu? „Ano,“ říká starec Porfýrij, „právě tito lidé, kteří odešli do jeskyní, totiž pomáhají Církvi tajemným způsobem.“[15] Starec dále toto „záhadné“ tvrzení vysvětluje a dodává: „Možná, že ten, kdo žije v jeskyni, nepěstuje stromy a zahrady, nevytváří literární díla, která pomáhají v životě a v jeho rozvoji, avšak v této jeskyni, tam, v jejím nitru, se rodí, rozvíjí, tvoří a dosahuje zbožštění.“[16] Asketové podle starce Porfýria zůstávají v uzavření (zátvoru) proto, aby je nikdo nemohl odtrhnout od soustředění k duchovnímu životu. „Církvi tito asketi pomáhají svým vroucím a čistým životem, a především prostřednictvím modlitby.“[17] Starec Porfýrij si byl jist, že moc (rádius) modlitby je dalekosáhlá. Starec dokonce uvedl i takový příklad, který se snad může zdát přehnaný, avšak plně koresponduje s názory jiných ctihodných a blahodatných starců a s jejich zkušenostmi Boží blahodati. Oč se v tomto poučení jedná? Starec Porfýrij uvádí, že v jednom městě bylo sedm kněží – kazatelů, kteří žili svatým životem, kteří každý den kázali ve svých farnostech, přičemž do každé z těchto farností přicházelo deset tisíc lidí. Tito lidé po vyslechnutí jejich osvíceného a v Bohu moudrého kázání zanechali svých hříchů a začali činit pokání. Takto jejich svatá slova denně vyslechlo sedmdesát tisíc věřících (celkem v sedmi farnostech). Díky nim se celé město, všechny rodiny navracely ke Kristu. Jeden prostý mnich, který se skrývá ve své jeskyni, dosahuje však svou pokornou modlitbou ve své podstatě ještě většího účinku než těchto sedm zbožných svatých kazatelů.[18]

Starec Porfýrij uzavírá své poučení o mnišství takto: „Mnich je ve své kelii sám, avšak vlny jeho modliteb, které se dávají do pohybu, dosahují ke všem lidem, ať jsou kdekoli a jakkoli vzdáleni. Prostřednictvím své modlitby získává mnich možnost účastnit se všech problémů různých lidí, a činí zázraky. To, co mnich světu nabízí, je tak přirozeně větší než to, co je schopen nabídnout jeden svatý kněz-kazatel.“[19]

MD

[1] Ctihodný starec Porfýrij (1906–1991), světským jménem Evangelos Bairaktaris, se narodil 7. 2. 1906 na řeckém ostrově Evia.

Více viz ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΠΟΡΦΥΡΙΟΣ ΚΑΒΣΟΚΑΛΥΒΙΤΗΣ. Βίος και λόγοι. Ιερά Μονή Χρυσοπηγής, Χανία 2003, 522 s.

[2] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΠΟΡΦΥΡΙΟΣ, ιερομ. Ανθολόγιο συμβουλών. „Η Μεταμόρφοσις του Σωτήρος“, Μηλέσι Αττικής 2003, s. 257.

[3] Tamtéž, s. 257.

[4] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΠΟΡΦΥΡΙΟΣ ΚΑΒΣΟΚΑΛΥΒΙΤΗΣ. Βίος και λόγοι. Ιερά Μονή Χρυσοπηγής. Χανία 2003, s. 339.

[5] Viz ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΠΟΡΦΥΡΙΟΣ, ιερομ. Ανθολόγιο συμβουλών, s. 258.

[6] Viz tamtéž, s. 258.

[7] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΠΟΡΦΥΡΙΟΣ, ιερομ. Ανθολόγιο συμβουλών, s. 267.

[8] Tamtéž, s. 267.

[9] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΠΟΡΦΥΡΙΟΣ ΚΑΒΣΟΚΑΛΥΒΙΤΗΣ. Βίος και λόγοι, s. 335.

[10] Tamtéž, s. 335.

[11] Tamtéž, s. 336.

[12] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΠΟΡΦΥΡΙΟΣ ΚΑΒΣΟΚΑΛΥΒΙΤΗΣ. Βίος και λόγοι, s. 337.

[13] Tamtéž, s. 337.

[14] Tamtéž, s. 358–359.

[15] Tamtéž, s. 359.

[16] Tamtéž, s. 359.

[17] Tamtéž, s. 359.

[18] Viz ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΠΟΡΦΥΡΙΟΣ ΚΑΒΣΟΚΑΛΥΒΙΤΗΣ. Βίος και λόγοι, s. 359.

[19] Tamtéž, s. 360.

Leave a Comment

Η ηλ. διεύθυνση σας δεν δημοσιεύεται. Τα υποχρεωτικά πεδία σημειώνονται με *

Αυτός ο ιστότοπος χρησιμοποιεί το Akismet για να μειώσει τα ανεπιθύμητα σχόλια. Μάθετε πώς υφίστανται επεξεργασία τα δεδομένα των σχολίων σας.