Princezna Alice z Battenbergu
Duchovně spřízněná osoba se svatou
mučednicí Jelizavetou
(25. února 1885 Windsor – 5. prosince 1969 Londýn)
později provdaná Alice Řecká a Dánská, německá šlechtična,
matka Filipa Mountbattena, manžela britské královny Alžběty II.
Princezna Alice Řecká a Dánská se svým synem Filipem
Místo úvodu
Společně vnímaná historická témata nás opět zavádějí k ještě jedné zajímavé osobnosti, ne zcela nesouvisející s daným tématem, jemuž se v posledních příspěvcích věnujeme.
Nejde o někoho nově kanonizovaného, nejedná se o nikoho z členů ruské carské rodiny, a přece jen zde lze vypozorovat zajímavou paralelu.
Co může mít původem německá princezna, z rodu Battenbergů, společného s pravoslavím, sv. kněžnou Jelizavetou a vůbec s našimi tématy?
Divili bychom se, ale dost možná více, než bychom předpokládali.
Od místa uložení jejích tělesných ostatků se totiž odvíjí nit, která nás přivádí až k jejímu úzkému vztahu s Řeckem, s pravoslavím, s jejím synem Filipem, současným a stále žijícím 97 letým vévodou z Edinburghu, s jejím vnukem Princem Charlesem, následníkem britského trůnu, jehož pouto ke Svaté Hoře Athos a k Řecku je všeobecně známé, a konečně i s Princem Williamem, vévodou z Cambridge, který před několika dny přicestoval do Svaté Země, aby kromě jiného navštívil místo, kde spočívají ostatky jak sv. Jelizavety Fjodorovny (i jeho vzdálené příbuzné), tak předně Williamovi prababičky: Princezny Alice.
Všechny čtyři dcery a syn Filip spolu s rodiči Alicí a Ondřejem
Alice z Battenbergu, pozdější princezna Řecká a Dánská
Alice byla první ze čtyř dětí prince Ludvíka Battenberga a hesenské princezny Viktorie (vnučky britské královny Viktorie). Narodila se 25. února roku 1885 ve Windsoru za přítomnosti své prababičky královny Viktorie. Pokřtěna byla 25. dubna téhož roku v Darmstadtu. Při křtu měla šest kmotrů: tři její žijící prarodiče (velkovévoda hesenský, Alexandr Hesensko-Darmstadtský a Julie Hauke), dále dvě její tety (ruská velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna a princezna Marie Erbach-Schonenberg) a její prababička, královna Viktorie.
Své dětství strávila v Darmstadtu, Londýně, Jugenheimu a na Maltě – v destinacích, kam byl její otec jako důstojník Královského námořnictva vyslán. Od dětství měla problémy se sluchem. Její matka záhy zpozorovala pomalost, s jakou začínala Alice mluvit, i to, že její výslovnost není zřetelná. Nakonec ji její babička vzala ke specialistovi, který u Alice diagnostikoval vrozenou hluchotu. Pod matčiným vedením se Alice nicméně naučila znakové řeči a mluvit anglicky a německy. Měla privátní vzdělání a jeho část probíhala ve francouzštině; později, před svou svatbou, se naučila také řecky.
Princezna Alice s novorozeným princem Filipem (1921),
narozeným na řeckém ostrově Korfu
Manželství a potomci
Na korunovaci krále Eduarda VII. v roce 1902 Alice poznala a zamilovala se do řeckého prince Ondřeje, čtvrtého syna řeckého krále Jiřího I. a jeho manželky Olgy. Svatební ceremonie byly komplikované pro rozdílné vyznání snoubenců: 6. října 1903 se konal v Darmstadtu civilní obřad, následující den pak obřady církevní – jeden luteránský v evangelickém zámeckém kostele a druhý, pravoslavný, v Ruské kapli v Mathildenhohe. Od této chvíle byla Alice známa v anglofonní společnosti jako «Princess Andrew» (princezna Ondřej).
Z jejich manželství vzešlo pět dětí – čtyři dcery poměrně rychle po sobě, a nakonec pak s větším časovým odstupem i syn (pozdější vévoda z Edinburghu, otec prince Charlese, současného následníka britského trůnu).
Všichni Aliciny potomci měli děti, nikdo nezůstal bezdětný.
Princezna Alice se svým synem: malým princem Filipem
Život a aktivity po svatbě
Když vypukly v roce 1912 Balkánské války, Ondřej byl povolán do armády a Alice působila jako zdravotní sestra, asistovala při operacích a pomáhala zakládat polní nemocnice; za tuto činnost jí král Jiří V. v roce 1913 udělil řád Royal Red Cross (Královský červený kříž).
Za první světové války její švagr, řecký král Konstantin I., se rozhodl zachovat neutralitu své země, předpokládav, že demokraticky zvolená Venizelova vláda podpoří Státy Dohody. 1. prosince 1916 se ovšem Alice a její děti musely ukrýt ve sklepeních paláce před francouzským bombardováním Athén. V červnu 1917 se politika neutrality, kterou Konstantin zvolil, ukázala být neudržitelnou a Alice i další členové královské rodiny byli nuceni odejít do exilu, zatímco její švagr abdikoval. V průběhu dalších let většina rodiny žila ve Švédsku.
První světová válka znamenala konec politické moci vládnoucích dynastií v Evropě. Námořní kariéra Alicina otce, Ludvíka Battenberga, byla přerušena již začátkem války z důvodu silných protiněmeckých nálad v Británii. Na žádost krále Jiřího V. změnil Ludvík 14. července 1917 své jméno Battenberg na jeho anglický překlad Mountbatten, a vzdal se i svého titulu velkovévody hesenského; následující den byl jmenován markýzem Milford Haven, britským šlechtickým titulem.
Princezna Alice se svými vnoučaty:
princem Charlesem a princeznou Annou (Anglie, 1960)
Následujícího roku dvě Aliciny tety, carevna Alexandra Fjodorovna a velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna, byly v porevolučním Rusku zavražděny bolševiky. Koncem války padlo ruské impérium, německé císařství i rakousko-uherská monarchie; sesazen byl i Alicin strýc, velkovévoda hesenský Ernest Ludvík.
S obnovením krále Konstantina a jeho opětovným usednutím na řecký trůn v roce 1920 se královská rodina nakrátko vrátila do Řecka a usadila se v rezidenci Mon Repos na ostrově Korfu, kde se také narodil poslední Alicin potomek a jediný syn: princ Filip. Po porážce řeckých jednotek v turecko-řecké válce se však chopil moci revoluční výbor pod velením plukovníků Nikolaa Plastirase a Styliana Gonatase a přinutil krále Konstantina znovu odejít do exilu. Princ Ondřej, sloužící za války jako velitel Druhého sboru armády, byl zatčen, stejně jako řada bývalých ministrů a generálů; mnozí z nich byli zavražděni, z čehož britská diplomacie vyvodila, že i Ondřej je v nebezpečí života. Nakonec bylo dosaženo odsouzení pouze k vypovězení ze země; spolu se ženou a dětmi opustil princ Ondřej Řecko na palubě britského křižníku Calypso.
Princezna Alice se svým synem princem Filipem na svatbě princezny Margarity
(Baden, Německo, 1957)
Rodina se usadila v malém domě poskytnutém princeznou Marií Bonapartovou (manželkou Ondřejova bratra Jiřího) v Saint-Cloud v blízkosti Paříže; zde Alice pomáhala v charitativním obchodě pro řecké uprchlíky. Hluboce se opřela o víru a 20. října 1928 přestoupila k řecké pravoslavné Církvi. O něco později deklarovala, že obdržela božské zprávy a že má léčitelské schopnosti. V roce 1930 jí byla diagnostikována paranoidní schizofrenie; byla nucena odejít od rodiny do sanatoria ve Švýcarsku.
Během dlouhé (dvouleté) rekonvalescence trpěla odloučením od svého manžela. Všechny její dcery se v letech 1930 a 1931 provdaly za německé prince (Alice se neúčastnila ani jedné svatby) a princ Filip zůstal v Anglii u svých příbuzných z matčiny strany.
Alice v této době udržovala kontakty se svou matkou, se zbytkem rodiny je ale přerušila až do konce roku 1936.
S manželem Ondřejem se setkali po šesti letech, v roce 1937, při pohřbu dcery Cecilie a jejího manžela i dětí, kteří zahynuli při letecké havárii v Ostende. Poté již zůstala v kontaktu s rodinou. V roce 1938 se však vrátila sama do Athén, aby zde pomáhala chudým. Měla v úmyslu znovu převzít své mateřské povinnosti a věnovat se dospívajícímu synovi; přijala ho srdečně na návštěvě v Řecku a pokoušela se vysvětlit svému bratrovi, proč si myslí, že by se měl Filip navrátit do Řecka rovněž, ignorujíc, že Ludvík ho představil královské rodině a plánuje mu budoucnost v britských službách.
Princezna Alice se svými vnoučaty:
princem Charlesem a princeznou Annou (Londýn, Anglie, 1955)
V době druhé světové války byla Alice v obtížné situaci, neboť její zeťové bojovali na německé straně, zatímco její syn sloužil v Britském královském námořnictvu.
Alice žila v Athénách většinu války s velkokněžnou Jelenou Vladimirovnou Romanovovou (manželka Alicina švagra Nikolaje a matka princezny Mariny, vévodkyně z Kentu), zatímco většina členů řecké královské rodiny dlela v exilu v Jižní Africe.
Alice pracovala pro Mezinárodní červený kříž, jezdila do Švýcarska pro léky (pod záminkou návštěvy své sestry Luisy), organizovala útulky pro osiřelé a opuštěné děti.
Okupační síly předpokládaly, že Alice je příznivcem Německa, neboť jeden z jejích zeťů, Kryštof von Hesse, byl členem NSDAP a zbraní SS; a další z nich, Beltold von Baden, byl v roce 1940 raněn ve Francii. Když ji však navštívil německý generál a ptal se, je-li něco, co může pro ni udělat, odvětila: „Sebrat své jednotky a odejít z mé země.“
Po pádu italského diktátora Benita Mussoliniho v září roku 1943 německé vojsko obsadilo Athény, kde část řeckých Židů hledala úkryt. Většina (cca 60 000 z celé populace 75 000) byla deportována do nacistických koncentračních táborů, kde až na 2000 osob všichni zahynuli. V této době ukrývala Alice židovskou vdovu Rachel Cohenovou a dva z jejích pěti synů, kteří se snažili vyhnout gestapu a deportaci do vyhlazovacího tábora. Manžel Rachel, Haimaki Cohen, poskytl v roce 1913 pomoc řeckému králi Jiřímu I. Na oplátku mu král nabídl jakoukoli službu, již by mu mohl v případě potřeby prokázat. Syn Cohen si na to vzpomněl pod nacistickou hrozbou a obrátil se na princeznu Alici, která vedle své švagrové Jeleny byla jednou ze dvou členů řecké královské rodiny, které zůstaly v Řecku. Alice ctila dávný slib a rodinu Cohenových zachránila.
Princezna Alice se svým synem Filipem při příletu do Athén
a při jejich návštěvě řeckého krále Pavla
(Řecko, 1961)
Když byly Athény v říjnu 1944 osvobozeny, byla situace stále neutěšená: komunistické jednotky bojovaly s britskými o kontrolu nad městem. Alice dostala zprávu, že její manžel zemřel – právě když svitla naděje na setkání (neviděli se od roku 1939). Bez ohledu na nebezpečí i v bojích rozdávala Alice po ulicích potraviny opuštěným dětem.
Vdova
V dubnu roku 1947 se vrátila do Anglie, aby mohla v listopadu být přítomna svatbě svého jediného syna, Filipa Mountbattena, s princeznou Alžbětou, starší dcerou a následnicí krále Jiřího VI. Měla ještě nějaké šperky, které byly použity k výrobě snubního prstene pro princeznu. Při svatebním obřadu seděla v čele své rodiny na severní straně Westminsterského opatství, naproti králi, královně Alžbětě a královně-matce Marii.
V lednu roku 1949 založila podle vzoru konventu, který v Rusku v roce 1909 založila její teta, mučednice svatá Alžběta Ruská, ošetřovatelský řád Řecké pravoslavné církve, Christian Sisterhood of Martha and Mary. Adeptky tohoto řádu se školily na řeckém ostrově Tinos, kde pro ně princezna Alice zařídila dům severně od Athén a podnikla dvě cesty do USA (1950 a 1952) za účelem získat tam pro řád prostředky. Když její snacha nastoupila na trůn, Alice byla při její korunovaci (v červnu 1953) oblečena v šatech na způsob mnišského roucha, konzervativním dlouhém oblečení ve dvou tónech šedé barvy a s kloboukem připomínajícím mnišku. Řád však nakonec skončil nezdarem pro nedostatek vhodných uchazečů.
P.S. Není zcela jasné, jakého charakteru byl tento laický či mnišský konvent, zda byl přesně podle vzoru Konventu – Domu milosrdenství sv. Marty a Marie v Moskvě, který ve své době založila ctih. Jelizaveta, nebo šlo o jiný typ charitativního poslání pro blaho trpících a nemocných. Podstatná je zde však ona blízkost a inspirace, s níž jednala pro blaho svého bližního tato neteř (princezna Alice) své ctihodné tety (sv. novomučednice Jelizavety Fjodorovny). Rovněž není jisté, zda a jak proběhlo ustanovení tohoto řádu v rámci církevní administrativy a tradice, a zda se jednalo o nějaký specifický obřad “postřižení” princezny Alice, nebo o pouhé laické zformování. Nezpochybnitelným faktem nicméně zůstává, že princezna Alice zasvětila této své charitativní činnosti větší zbytek svého života a vždy, i na veřejnosti, v přísně konzervativní společnosti Buckinghamského paláce, nosila svůj laický řádový oblek s pokrývkou hlavu a s křížem, podobající se mnišskému rouchu. Toto téma přirozeně i nadále zůstává předmětem našeho zájmu a dalšího historického výzkumu.
Princezna Alice ve svém laickém řádovém rouchu
vede korunovační procesí Alžběty II. a Filipa
(Anglie, 1953)
Stále více hluchá a se zdravím podlomeným silným kouřením opustila Řecko po vojenském převratu (21. dubna 1967). Královna Alžběta II. a vévoda z Edinburghu ji pozvali, aby sídlila trvale ve Velké Británii, v Buckinghamském paláci. Král Konstantin II. a královna Anne-Marie byli v exilu od prosince, poté, co ztroskotal pokus o monarchistický protipřevrat.
Alicina smrt
Zemřela 5. prosince roku 1969. Pochována byla nejprve v královské kryptě v kapli sv. Jiří na hradě Windsor, před smrtí však vyjádřila přání být pohřbena v Klášteře sv. Marie z Magdaly v Getsemanské zahradě na Olivetské hoře v Jeruzalémě – blízko své tety Jelizavety Fjodorovny (sv. Alžběty Ruské). Její přání bylo splněno 3. srpna 1988, kdy byly její ostatky převezeny na místo jejího posledního odpočinku, do krypty pod zdejším chrámem.
Princ Charles u hrobu své babičky – princezny Alice v Getsemanské zahradě
(Jeruzalém, ruský chrám sv. Marie z Magdaly, 1994)
Dopis na rozloučenou a místo jejího posledního odpočinku
Princezna Alice se narodila i zemřela v Anglii. Narodila se v roce 1885 na britském královském hradu Windsor a zemřela v roce 1969 v Buckinghamském paláci v Londýně, kde nechala postavit kapli sv. Jiří. Také tam byly po její smrti zpočátku uloženy její tělesné ostatky.
Jediné, co zůstalo z jejího majetku, byly její tři šaty, které nosila.
Při rozloučení se svým synem Filipem, vévodou z Edinburghu, pronesla tato památná slova:
„Nejdražší Filipe, buď statečný a pamatuj si, že tě nikdy neopustím a že mne vždy najdeš, když to budeš nejvíce potřebovat. Z hloubi srdce ti oddaná matka…“
Ve své poslední vůli projevila k údivu všech přání, aby její ostatky byly převezeny do Svaté Země a položeny v blízkosti jí blízké osoby a duchovně spřízněné ženy: ctihodné Jelizavety Feodorovny, její tety, kterou pro její víru a život obdivovala.
Trvalo ještě dvě desetiletí, než se podařilo překonat diplomatické překážky a než padla dohoda mezi církvemi k realizaci tohoto jejího předsmrtného přání.
K přenesení jejích tělesných ostatků došlo až v roce 1988. Sestry z ruského kláštera při chrámu sv. Marie z Magdaly v Getsemanské zahradě v Jeruzalémě říkají, že k tomu, aby sem byly její ostatky přeneseny, musel být nějaký zvláštní důvod a že Bůh sám zná nejlépe, proč se tak stalo.
Princ William u hrobu své dávné příbuzné, sv. Jelizavety Fjodorovny
(Jeruzalém, ruský chrám sv. Marie z Magdaly, 2018)
Spravedlivá mezi národy
31. října 1994 dva Alicini potomci, vévoda z Edinburghu a princezna Sofie, byli v Jad vašem (Památník holocaustu) účastni ceremoniálu, při němž byla oceněna jako „Spravedlivá mezi národy“ za pomoc rodině Cohenů ve válce. Při té příležitosti také navštívili jejího posmrtného spočinutí, tam, kde si tolik přála spočinout: v blízkosti své tety – sv. Jelizavety Ruské.
Princ William, vévoda z Cambridge, u hrobu své prababičky Alice
Jeruzalém, 28.6.2018
Princ William u hrobu své prababičky – princezny Alice v Getsemanské zahradě
(Jeruzalém, ruský chrám sv. Marie z Magdaly, 2018)
Princi William, vévoda z Cambridge, navštívil dne 28. června Chrám sv. Marie z Magdaly na Olivetské hoře v Jeruzalémě a vyjádřil svou úctu u hrobu své prababičky, princezny Alice. Princezna Alice, matka prince Filipa, vévody z Edinburghu, žila v Aténách během druhé světové války a zachránila členy židovské rodiny přímo ve svém bytě, ačkoli byla pod hrozbou trestu smrti. V roce 1993 ji památník Yad Vashem udělil titulu „Spravedlivá mezi národy“, tedy poctu všem ne-Židům, kteří riskovali svůj život během holokaustu, aby zachránili obyvatele židovského národa.
Princ William v Chrámu Božího Hrobu při své návštěvě Jeruzaléma
(Jeruzalém, 2018)
Princi William navštívil také další památná a posvátná místa Jeruzaléma včetně Chrámu Božího hrobu, kde se poklonil místu Pánova Vzkříšení.
připravil Michal Dvořáček
Zajímavé odkazy a krátká videa:
Čerpáno z těchto zdrojů:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Alice_z_Battenbergu
http://www.unofficialroyalty.com/princess-alice-of-battenberg-princess-andreas-of-greece/
Výborný článek, zajímavý a srozumitelný. Také je tu, proč princezna Alice chtěla být pohřbena v Jeruzalémě-Městě Kristově. Je zde dobře vidět, jak všechny panovnické rody v Evropě, Rusku, Anglii jsou spřízněny.
Česká media nevěnovala důležité návštěvě prince Williama v Izraeli v roce 2018 vůbec žádnou pozornost.
Hlavně, že se starají o Meghan a vymýšlí drby pro prostáčky. Ještě jednou díky.
Vážená paní Kohoutová, děkujeme za Vaši odezvu a pochvalu na náš článek.
Máte pravdu. Náš zájem je nezištný a byl vyvolán jinými historicky předcházejícími osobnostmi svatých, kteří byli rodově s matkou současného vévody z Edinburghu spojeny.
Budeme rádi, když budete i nadále sledovat naše stránky.
Kéž přinesou něco dobrého a pozitivního i Vám.
Zdraví
Michal Dvořáček
Vážený pán Dvoracek. ĎAKUJEM za hodnotný príspevok o princezné Alici von Battenberg. Ja som sa o nej dozvedela z nemeckého dokumentu asi pred 12 rokmi a urobila na mňa hlboký pozitívny dojem. Slachetna, odvážna, milosrdna.To, čo prežila s piatimi deťmi v strachu a obave a vediac, čo urobili s jej tetou v Carskom Rusku si muselo vyžiadať cenu na zdraví. Vtedy v západnej Európe populárny a svojimi divnými metódami mnohými lekármi neuznávany Dr. Sigmund Freud jej ani pomôcť nemohol. Jej slachetna dusa bola taka silná, že dokázala pomáhať a pracovať aj v najťažších vojnových podmienkach keď zachránila rod. Cohenovych. Teší ma, že ste to napísali tak pekne a objektívne. Ďakujem.
Vážená paní Hartlová, děkuji za Váš milý komentář, který mě potěšil. K tomuto článku se vyjádřilo více osob, a podobně jako Vy potvrdilo silný příběh a osud této odvážné ženy, jejíž náboženské city někteří nepříliš uvědomělí lidé a odborníci považovali za výplody fantazie a psychickou chorobu. Znovu se zabývám osudy lidí, úzce spjatých jak s Alicí von Battenberg, princeznou Řeckou a Dánskou, tak s jejím synem, nedávno zesnulým princem Philipem. Královská rodina má některé mimořádně zajímavé členy, z nichž moji největší pozornost poutá následník trůnu princ Charles. Ještě jednou děkuji, že sledujete náš web a že se Vám snad naše příspěvky líbí a přinášejí nějaký užitek. S prosbou o Vaše modlitby a přízeň… s úctou Michal Dvořáček