(858–867 a 877–886)
památka 6. / 19. února
Patriarcha Fotios patří právem mezi největší byzantské osobnosti a je jedním z nejvýznamnějších duchovních otců v historii celé pravoslavné církve. Nutno však říci, že jako protagonista církevního schizmatu mezi Západem a Východem je dodnes vnímán v těchto jednotlivých církvích odlišně. Pravoslavná církev jej považuje za světce, odpůrce nového učení a obránce ortodoxie. Z pohledu římskokatolické církve je postoj k němu spíše kritický. Velký znalec Fotia, profesor František Dvorník, byl ovšem prvním historikem v římskokatolické církvi, který se ve své monografii o Fotiovi pokusil vyvrátit negativní názory vůči němu a rehabilitovat jej tak v očích západního světa. Svatý Fotios do značné míry určoval vztahy mezi Byzancí a Slovany také tím, že se angažoval v křesťanských misiích orientovaných do těchto končin, a zasloužil se mimo jiné prostřednictvím věrozvěstů Cyrila a Metoděje o rozvoj vzdělanosti a duchovního života nejen na Velké Moravě.
Fotios se narodil přibližně kolem roku 820 v Konstantinopoli. Pocházel z bohaté a společensky vážené rodiny, nakloněné ikonodulskému přesvědčení, jež hájilo uctívání svatých obrazů proti ikonoklastům (obrazoborcům). Fotiův strýc patriarcha Tarasios, předsedající VII. všeobecnému sně mu v Konstantinopoli (r. 787), jenž odsuzoval obrazoboreckou herezi, ovlivnil postoj k ikonoklasmu v životě celé rodiny. Fotios byl v příbuzenském vztahu k císařskému domu. Jeho bratr Sergios pojal za manželku sestru císařovny Theodory. Fotiovi se v mládí dostalo skvělého vzdělání. Logothet Theoktist, vysoce postavený státní úředník za vlády císařovny Theodory, jej ustanovil profesorem na konstantinopolské univerzitě a později ve významném státním úřadě ve funkci prvního císařského sekretáře. Na dvoře měl Fotios významné slovo a byl pověřen důležitými diplomatickými a státnickými úkoly. V roce 857 byl Fotios považovaný za nejvýznamnějšího teologa v celé Byzanci a snad i v celém východním křesťanském světě. Fotiův dům se stal vlastně jakousi akademií, centrem intelektuálního života hlavního města. Mezi jeho žáky patřili např. mladý následník trůnu Michal III. a svatý Cyril Filosof – učitel Slovanů.
Po abdikaci patriarchy Ignatia se pozornost vlády a církve soustředila právě na Fotia jako na nejvhodnějšího kandidáta na post konstantinopolského patriarchy. Fotios proti své vůli tuto vysokou církevní hodnost nakonec přijal.
Někteří Ignatiovi stoupenci jej považovali za uzurpátora a okamžitě se proti němu postavili. Jejich obvinění se zakládalo na tom, že byl zvolen za patriarchu jako laik, odvolávaje se na Sardický sněm z roku 347, jehož kánony ovšem neměly všeobecnou platnost ve východní církvi. Fotios byl po volbě postupně postřižen na mnicha a během šesti dní rukopoložen na všechny stupně duchovenského svěcení. V den svátku Narození Páně, 25. prosince 857, se Fotios stal konstantinopolským patriarchou. Zpočátku jej papež Mikuláš I. přijal do bratrského společenství všeobecné církve, zanedlouho však do Říma dorazila skupinka Ignatiových přívrženců s falešným obviněním proti Fotiovi a slibem, že provincie Ilýrie, Kalábrie a Sicílie přejdou pod římskou jurisdikci. A tak papež poslal do Konstantinopole roku 860 své dva legáty, Zachariáše a Rodoalda, aby prošetřili vzniklou situaci. Zároveň poslal císaři dopis, ve kterém dokazoval, že římský velekněz je z moci svatého Petra ustanoven, aby rozhodoval o všech záležitostech, odvolávaje se na pseudoisidorovské dekretálie. Fotia jako patriarchu neuznává, neboť neprávem zaujal Ignatiovo místo, a navíc byl zvolen patriarchou jako laik. V závěru papežova dopisu je však zmíněn skutečný cíl, o který Řím usiloval, a to znovunavrácení již zmíněných provincií. Papežův souhlas s novým patriarchou byl podmiňován přičleněním části byzantského území pod správu papeže.Pokračovat ve čtení →
