Starec Paisij a Boží péče, která se mu dostala
v pravém okamžiku
Bohem zázračně seslaná ryba
Starec Paisij běžně dary nepřijímal, a když si nějaký dar ponechal, většinou jen proto, aby nezarmoutil nějakého bratra, který mu ho dal.
Vždy ale dary rozdával těm, kteří byli v nouzi, ať poutníkům nebo mnichům.
Sám si přitom vystačil s malým množstvím jídla, ačkoli kvůli svým častým nemocen a tělesné slabosti vyžadoval dostatečnější stravu, než jaká se mu dostávala.
Jeho asketický étos mu však nedovolal, aby se zásobil pro případ potřeby. Snažil se, aby měl alespoň trochu chleba, a pokud nebyl chléb, tak se spokojil i se suchary.
Nutno říci, že jeho důvěra v Boží prozřetelnost byla velká, a nikdy proto nepocítil zoufalství nehledě na těžkosti, které musel v tomto svém mnišském životě vytrpět.
Jednou v zimě byl znovu těžce nemocen. Sníh pokryl vše kolem dokola. Vše se změnilo k nepoznání. Kelie „Ctihodného Kříže“, stromy, cestičky… To všechno pokryl sníh a mlha zahalila svým neprůhledným příkrovem.
Starec nebyl s nikým ve spojení, ani s jeho mateřským monastýrem Stavronikita. Byl ode všech odloučen. Pouze nebe bylo otevřeno.Pokračovat ve čtení →












