„Rozumné Slunce spravedlnosti se dotklo země, ale země nebyla spálena. (Kristus) kráčel po zemi, ale země mu nerozuměla. Nekonečný Bůh žil na zemi jako pokorný člověk, ale člověk jím opovrhoval!
A kdo mohl spatřit slávu Boží? Nedokážeme hledět na přirozené slunce, protože nás oslepuje. Jak bychom mohli patřit na Stvořitele slunce tváří v tvář s Jeho nekonečnou nádherou?
V období Starého zákona, když se božská sláva zjevila na hoře Sinaj, hora vydávala kouř a třásla se. Nikdo nemůže spatřit oslepující nádheru a nekonečnou majestátnost Boha a zůstat naživu, řekl tehdy Bůh Mojžíšovi.
Nyní, když byla Jeho milost vylita na svět, sestoupil ze své výšiny a přikryl svou slávu pokorou, aby stvoření nebylo spáleno Jeho přítomností.
Nesestoupil na zem se zemětřesením, ani s ohněm, ani s hlasem hromu, ale sestoupil jako rosa na planinu a jako kapky jemně dopadající na zem.
Přijal naši lidskou přirozenost a narodil se jako chudé dítě v jeslích, abychom se nebáli Jeho zjevení, ale abychom Ho viděli jako jednoho z nás.
Svou velikost přikryl pokorou, která se stala oděvem božství. A ukázal nám pravou moc, která může proměnit člověka i celý svět.
Od té doby, kdo se oblékne do oděvu, v němž se Kristus zjevil světu, do pokory, obléká se do samotného Krista. A nejenže se ho dotýká, ale v Božském přijímání do svého nitra přijímá celé duchovní Slunce a uzavírá ho do svého srdce. A pak se stává nebem a rájem.“
Zdroj: Tajemství Božího hrobu
připravil Michal Dvořáček
