Otce našeho Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského,(nezkrácená) „Homilie v Neděli Žen myronosic“
„Ženy nesoucí myro (čili drahocennou myrhu) jsou tedy ženy, které následovaly Matku Páně a zůstaly s ní v době jeho spasitelského umučení a pečovaly o pomazání těla Páně myrem.
To znamená, že v době, kdy Josef a Nikodém požádali a od Piláta přijali tělo Vládce (Krista), sňali ho z kříže, zavinuli do (pohřebních) pláten spolu s velmi hustými vonnými látkami, umístili ho do vyřezávaného hrobu a do prostoru dveří pomníku položili velký kámen. Podle evangelisty Marka tam byly přítomny a (celý děj) sledovaly Marie Magdaléna a druhá Marie, sedící naproti hrobu. Fráze „a ta druhá Marie“ se nepochybně vztahuje na Matku Boží (tj. Přesvatou Bohorodici). Byla totiž nazývána jako „matka Jakuba i Josefa“, protože oba byli syny Josefa Snoubence. A nejen ony tam byly přítomny a pozorovaly, jak byl Pán pohřben, ale i jiné ženy, jak vypráví Lukáš, když píše: „A za nimi šly ženy, které s ním přišly z Galileje a viděly hrob a jak bylo jeho tělo uloženo; a byla to Marie Magdaléna, Jana a Marie Jakubova a ostatní s nimi.“
A když se vrátily, je řečeno, že si koupily vonné látky a myro. Neboť ještě plně nepochopily, že On je skutečnou vůní života pro ty, kdo se k Němu ve víře přibližují (stejně jako je také vůní smrti pro ty, kteří zůstávají neposlušní až do konce), a vůně Jeho oděvu, tedy Jeho vlastního těla, je nade všechny vonné látky a myro vylité pro Jeho jméno, kterými naplnil vesmír (svou) božskou vůní. Ale ony připravují myro a vonné látky, jednak k uctění zesnulého a jednak pro to, aby tímto pomazáním poskytly útěchu těm, kteří by chtěli zůstat poblíž těla, protože by se odtud šířil zápach rozkladu. Když tedy připravily myro a vonné látky, v sobotu pak podle přikázání odpočívaly. Neboť ještě nepochopily pravý význam soboty, ani neznaly onu nejpožehnanější Sobotu, která přenáší naši lidskou přirozenost z jeskyní Hádu do všesvětlých, božských a nebeských výšin. A prvního dne „po sobotě“, velmi brzy ráno, jak praví Lukáš, přišly k hrobu a přinesly vonné látky, které si připravily. Matouš říká: ‚Na skonání pak soboty (když skončila sobota) – tj. když začal první den týdne (tj. neděle) – přišly dvě,‘ zatímco Jan říká: ‚Ještě byla tma, a ta jedna, Marie Magdaléna, byla ta, která přišla.‘ Marek říká: ‚A když pominula sobota,‘ přišly tři (Maria Magdaléna a Maria Jakubova a Salome). („A velmi ráno vyšedše první den po sobotě, přišly k hrobu, když již slunce vzešlo.“ (Mk 16,2))
„První den po sobotě“ – takto, tedy „sobotou“, nazývají všichni evangelisté „neděli“. „Ráno první den po sobotě“, „když pominula sobota“ a „velmi (brzy) ráno“ a „když byla ještě tma“ – to vše se vztahuje přibližně k době úsvitu, kdy se světlo mísí s tmou. Úsvit je od okamžiku, kdy začne osvětlovat východní část obzoru, a tak oznamuje příchod dne.
Při pozorování tohoto bodu z dálky je vidět, jak začíná kolem deváté hodiny noční již svítat, takže do úplného dne zbývají ještě tři hodiny. Evangelisté se samozřejmě v některých ohledech zdánlivě neshodují, a to jak ohledně doby, tak ohledně počtu žen. A to proto, jak jsem řekl, že bylo mnoho Žen myronosic a k hrobu přišly ne jednou, ale podruhé a potřetí, a navíc ve skupinách, ale ne vždy ty samé, a všechny za úsvitu, a nikoli ve stejnou chvíli.
Magdaléna nijak nevyčnívala, přišla znovu sama a zůstala déle. Takže každý Evangelista zmiňuje jednu účast určité skupiny a ostatní vynechává. Jak jsem soudil a usuzuji ze všech Evangelistů a jak jsem již řekl, Bohorodice přišla k hrobu svého Syna a Boha jako první a spolu s ní byla Marie Magdaléna. A to odvozuji hlavně podle evangelisty Matouše.
Říká totiž: „Přišla pak Marie Magdaléna a druhá Marie (jíž byla jistě myšlena Matka Boží), aby se podívaly na hrob. A hle, nastalo veliké zemětřesení. Neboť anděl Páně sestoupil s nebe a přistoupil, odvalil kámen ode dveří hrobových a posadil se na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví.“ (Mt 28,1-4) Pak přišly všechny ostatní ženy po zemětřesení a poté, co se stráže rozprchly, našly hrob otevřený a kámen odvalený. Zatímco panenská Matka (Boží) byla přítomna v okamžiku, kdy došlo k zemětřesení, kámen byl odvalen a hrob otevřen a stráže byly přítomny (ač samozřejmě ještě stále jsouce otřeseny strachem, neboť jakmile se po zemětřesení vzpamatovaly, okamžitě hledaly cestu k úniku, a tak si Matka Boží beze strachu mohla dopřát pohled na hrob).
Stále se mi zdá, že právě kvůli ní byl poprvé (Kristův) životodárný hrob otevřen (neboť pro ni poprvé a skrze ni se nám otevřely všechny věci, jak ty v nebi, tak ty zde dole na zemi) a že pro ni anděl zazářil tak, že ačkoli byla ještě tma, v bohatém světle anděla viděla nejen prázdný hrob, ale i pohřební (plátna) pěkně složená, aby tak všemi způsoby dosvědčila (ona plátna) Vzkříšení pohřbeného (Spasitele). Je zřejmé, že andělem, který přinesl dobrou zprávu, byl sám Gabriel. Jakmile ji totiž spatřil, jak spěchá k hrobu, ten, kdo jí předtím řekl: „Neboj se, Marie, neboť jsi nalezla milost u Boha,“ nyní spěchá a sestupuje, aby totéž znovu řekl Vždycky Panně (Marii) a oznámil jí Vzkříšení z mrtvých toho, který se z ní narodil bez semene, aby nadzvedl kámen, ukázal prázdný hrob a pohřební (plátna), a tak ji ujistil o radostné zprávě. Neboť (v Písmu) se praví: „Anděl řekl ženám: ‚Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; vstalť jest (z mrtvých), jak předpověděl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.‘“ (Mt 28,5-6)
Jinými slovy: I když vidíte, jak se stráže třesou strachem, vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Vstal (z mrtvých), není tu. Neboť nejenže není držen zámky, pákami a pečetěmi pekla, smrti a hrobu, ale je také naším Pánem nesmrtelných a nebeských andělů a pouze on je Pánem vesmíru. Neboť, jak anděl říká, vidíte místo, kde ležel Pán, a dodává: „Rychle jděte a řekněte jeho učedníkům, že vstal z mrtvých.” A ženy rychle odešly, utekly od hrobu, „neboť přišel na ně strach a hrůza” (Mk 16,8-10). Aniž komu co řekly, neboť se bály. A odešly, jak praví Evangelista (Marek), “se strachem a velikou radostí”. Zdá se mi, že Marie Magdaléna a ostatní ženy, které se tehdy shromáždily, měly stále strach. Protože nechápaly význam slov anděla, ani nebyly schopny světlo dostatečně dobře předvídat, aby tuto událost přesně uzřely a správně vnímaly. Matka Boží však pocítila velkou radost, protože ona naopak pochopila slova Anděla a zcela se odevzdala tomuto světlu (neboť byla vysoce očištěna a božsky obdařena), a z toho všeho s jistotou poznala pravdu a uvěřila v Archanděla, neboť se jí už dávno zdál být spolehlivým jeho skutky.
Jak by nemohla v Bohu moudrá Panna (Marie) chápat z takových událostí, kterých se účastnila, co se vlastně stalo? Když viděla zemětřesení, a skutečně velké. Když viděl Anděla sestupujícího z nebe, a dokonce rychlostí blesku. Když viděla členy stráže „mrtvé“ (strachem), dále odvalení kamene a prázdný hrob a velký zázrak pohřebních pláten, která zůstala nesložená a naplněná ještě myrem a aloe a jevily se, jako by byly vyprázdněné od těla. A když také spatřila radostné zjevení a oznámení Anděla, který se k ní obracel.
Ale poté, co (ženy) vyšly (z hrobu) po vyslechnutí této radostné zprávy, buď Marie Magdaléna, jako by anděla ani neslyšela (protože koneckonců ani on o ní nemluvil), si všimne pouze prázdného hrobu, aniž by se vůbec zajímala o pohřební plátna, a pak běží k Šimonu Petrovi a tomu druhému učedníkovi, jak praví Jan. Zatímco Bohomatka Panna poté, co se připojila k jiné skupině žen, vrátila se opět tam, odkud přišla. A hle, jak praví Matouš, Ježíš je pozdravil slovy: „Radujte se.“ Takže vidíte, že ještě před Marií Magdalénou uzřela (Krista) Matka Boží, která spatřila toho, který fyzicky trpěl pro naši spásu, byl pohřben a byl vzkříšen. A když (ženy) přišly, jak je řečeno, držely mu nohy a klaněly se mu. Stejně jako když Boží Matka spolu s Marií Magdalénou slyšela od anděla radostnou zprávu o Vzkříšení, pouze ona sama pochopila význam těchto slov.
Takže nyní, když byla (Přesvatá Bohorodice) s ostatními ženami, když se setkala se svým Synem a Bohem, byla první ze všech, kdo ho spatřil a kdo ho poznal vzkříšeného, a padla proto k němu, dotkla se jeho nohou a stala se jeho apoštolkou pro Apoštoly. Že Marie Magdaléna nebyla s Matkou Boží, když se s ní Pán setkal, zjevil se jí a promluvil k ní, když se vracela od hrobu, dozvídáme se od Jana. Neboť tam je napsáno: „I běžela odtud a přišla k Šimonovi Petrovi a k jinému učedníku, jehož miloval Ježíš, a řekla jim: ‚Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kde jsou jej položili‘.“ (Jn 20,2) Kdyby ho skutečně viděla, dotýkala se ho rukama a slyšela ho mluvit, jak by mohla říct takové věci? Tedy, že ho zvedly a přemístily, ale nevíme čím? Ale i poté, co Petr a Jan běželi k hrobu a spatřili tam náhrobní kameny a vrátili se, jak říká Evangelista: „Ale Marie stála venku před hrobem a plakala.“ (Jn 20,11)
Vidíte, že ho (Marie Magdaléna) nejenže ještě neviděla, ale ani o něm nic neslyšela? A když se jí zjevení andělé zeptali: „Ženo, proč pláčeš?“, odpověděla znovu, jako by to byl mrtvý člověk. A když se znovu otočila a uviděla Ježíše, ani tehdy tomu nerozuměla, ale když se jí zeptal, proč pláče, odpověděla podobně. Dokud ji (Pán) neoslovil jménem a neukázal jí, že je to on. Pak (Marie Magdaléna) padla k zemi a požádala ho, aby mu mohla políbit nohy, uslyšela však od něj slova: „Nedotýkej se mě.“ Z čehož se dozvídáme (a usuzujeme), že když se předtím (Kristus) zjevil své Matce a ženám, které byly s ní, dovolil jí samotné dotknout se jeho nohou (ačkoli se o tom Matouš obecně zmiňuje i pro ostatní ženy, protože z důvodu, který jsme uvedli na začátku, nechtěl v takové věci (Kristovu) Matku otevřeně vystavovat na odiv). A když první přišla k hrobu Vždycky Panna Marie a jako první přijala poselství o Vzkříšení, pak přišly i další (ženy), kterých bylo spolu s ní mnoho, a také ony viděly odvalený kámen a slyšely anděly, a když se po slyšení a vidění vrátily, sdílely (tuto zkušenost) s ostatními. Jiné (ženy), jak praví Marek, naopak utekly od hrobu a byly v úžasu a strachu, takže nic neřekly, neboť se bály. Za Matkou Páně šly i další, které byly také učiněny hodny pohledu a rozhovoru s Pánem (Kristem).
Magdaléna šla k Petrovi a Janovi, s nimiž znovu přišla sama k hrobu. A když odešli, ona tam zůstala a byla hodna spatřit Pána. Byla poslána k apoštolům a vrátila se k nim, aby všem, jak praví Jan, oznámila, že viděla Pána, a také jim to řekla. Marek také říká, že k tomuto zjevení došlo ráno, tedy za úsvitu dne a po uplynutí celého rána, aniž by však tvrdil, že k Pánovu Vzkříšení nebo jeho prvnímu zjevení došlo právě v té době. Takže nyní jsme tedy vysvětlili všechny okolnosti kolem Žen myronosic, stejně jako shodu čtyř evangelistů ohledně nich, kterou jsme hledali již na začátku. A přesto, že (další) učedníci, když v ten samý den Vzkříšení uslyšeli od Žen myronosic a také od Petra, Lukáše a Kleofáše, že Pán žije a že ho (tito) viděli, oni (jim) však neuvěřili. Proto je (Pán) káral, když se jim později zjevil, když byli shromážděni. A protože se skrze mnoho lidí a mnoha způsoby (Spasitel) zjevil jako živý, nejenže všichni uvěřili, ale také o tom všude hlásali. Jejich hlas se roznesl „po celé zemi“ a jejich slova „až na kraj světa“, protože Pán spolupůsobil a potvrzoval (jejich) slovo svými znameními, která (apoštolské hlásání) následovala. Neboť dokud nebylo slovo kázáno po celé zemi, byly zázraky naprosto nezbytné.
A k prokázání a potvrzení pravdivosti (apoštolského) kázání jsou zapotřebí znamení a nadpřirozené zázraky. K tomu, aby bylo patrno, že ti, kteří slovo přijali, skutečně věří, jsou sice potřebná „znamení“, nikoli však nadpřirozené zázraky. A jaká jsou ona výše naznačená „znamení“? Jsou to znamení formou skutků. Neboť (Pán) říká: Ukaž mi svou víru svými skutky a jsa věřícím, prokaž ji svým kladným obrácením pomocí dobrých skutků. Neboť kdo uvěří o někom jiném, že ten má skutečně božské, velké, vznešené a mohli bychom říci, že i nebeské myšlenky (což je přesně to, co zbožnost je), když ten se naopak oddává nemravným skutkům a je upřen na zemi a na pozemské věci? Proto, bratři, je zbytečné, když někdo říká, že má božskou víru, a nemá skutky, které odpovídají jeho víře. K čemu byly lampy pošetilým pannám, když jim došel olej, tedy skutky lásky a soucitu? Co prospělo onomu bohatému muži, který byl kvůli své nechuti k Lazarovi „spalován“ neuhasitelným ohněm, že Abrahama nazýval „otcem“? A jak pomohla zase jednomu jinému muži údajná poslušnost a přijetí pozvání, jestliže nezískal vhodný oděv pomocí dobrých skutků, aby mohl vejít na božskou svatbu a do svatební komnaty neporušitelnosti? Byl pozván a přišel (protože nepochybně věřil) a posadil se s těmi svatými spolustolovníky. Ale když byl odhalen a zahanben, protože byl oděn ubohostí svých mravů a činů, byl bez milosti svázán na rukou a nohou a uvržen do ohnivého pekla, kde je „pláč a skřípění zubů“ (Lk 13,28). Kéž by to nikdo z nás, kteří se nazýváme křesťany, nezažil, ale kéž bychom projevováním života odpovídajícího naší víře vstoupili do svatební komnaty nepomíjivé radosti a žili věčně se svatými tam, kde je příbytek všech, kteří se (věčně) radují. Amen.“
Podle: Του εν Αγίοις Πατρός ημών Γρηγορίου Αρχιεπίσκοπου Θεσσαλονίκης του Παλαμά „Ομιλία εις την Κυριακήν των Μυροφόρων“
Zdroj: Ιερός Ναός Αγίων Μυροφόρων Παλλήνης. Ιερά Μητρόπολις Μεσογαίας και Λαυρεωτικής
https://www.myrofores.gr/peri-ton-agion-myroforon/omilia-eis-tin-kyriakin-ton-myroforon/
Celou (nezkrácenou) homilii sv. Řehoře Palamy pro „Neděli Žen Myronosic“
přeložil Michal Dvořáček
Svátek (Neděle) „Žen Myronosic“, 4.5.2025, Brno
Užitečné odkazy:
